ECLI:CZ:US:2020:4.US.4121.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4121/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Klimíčka, LL. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Skřipským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 45 Cm 216/2013-1112 ze dne 2. prosince 2019, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením nepřiznal účastníkovi řízení - stěžovateli náhradu ušlého výdělku a cestovních náhrad (svědečného) podle vyúčtování ze dne 3. října 2019 (č. l. 1093 spisu).
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že byl předvolán k jednání krajského soudu konanému dne 2. října 2019 jako svědek; při jednání byl poučen, že soud jej nepovažuje za svědka, ale za účastníka řízení. Stěžovatel následující den předložil vyčíslení svého nároku na svědečné v celkové výši 1 401,92 Kč, které mu však krajský soud napadeným usnesením, vydaným až po dvou měsících, nepřiznal.
3. Z ústavní stížnosti i z připojených příloh je dále patrné, že stěžovatel jako advokát podal za právnickou osobu žalobu (o zaplacení částky 40 837 687 Kč) proti jejímu bývalému statutárnímu zástupci. Řízení bylo zastaveno, neboť krajský soud zjistil, že k podání žaloby zmocnila stěžovatele osoba, která v té době již nebyla statutárním zástupcem společnosti, a následně ustanovený opatrovník právnické osoby s pokračováním v řízení nesouhlasil. Současně krajský soud nepřiznal žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení (usnesení č. j 45 Cm 216/2013-973 ze dne 9. prosince 2016). Žalovaný podal odvolání a Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 43/2017-997 ze dne 28. února 2017 napadený výrok o náhradě nákladů potvrdil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením č. j. 27 Cdo 3260/2017-1035 ze dne 10. dubna 2019 zrušil rozhodnutí o nákladech řízení a věc vrátil krajskému soudu s tím, že povinnost nahradit náklady řízení lze uložit tomu, kdo zastavení řízení zavinil a podle platné judikatury takovou osobou může být i advokát, který nedoloží oprávnění zastupovat účastníka řízení. S takovým pohledem na věc stěžovatel nesouhlasí a v ústavní stížnosti uvádí, že nezavinil zastavení řízení; namítá, že mu nejsou poskytnuta práva účastníka řízení (nahlížení do spisu, možnost nechat se zastupovat, právo na přípravu na jednání, místo v jednací síni aj.), rovněž považuje za nejasné, od kdy je účastníkem řízení.
4. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí o nepřiznání svědečného, jeho ústavní stížnost fakticky směřuje proti tomu, že jej krajský soud považuje za účastníka řízení, kterému může být (viz usnesení Nejvyššího soudu) uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. V takovém postupu spatřuje stěžovatel zásah do svých základních práv, zakotvených v čl. 4 odst. 1, 11 odst. 1, 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1, 2 odst. 3 a 4, v čl. 3, 4, 10, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
5. Po vrácení věci krajskému soudu Nejvyšším soudem nastala netypická situace, možná poněkud nepřehledná - v probíhajícím řízení bude na obecných soudech, aby prověřily postavení stěžovatele v projednávané věci a posouzení jeho účastenství je nezbytným předpokladem takového postupu. Z toho důvodu nelze posouzení, je-li stěžovatel účastníkem řízení, založit výhradně na rozhodnutí o nepřiznání svědečného a posouzení této otázky nepřísluší Ústavnímu soudu.
6. Jinak řečeno, účast (míru účasti) stěžovatele v řízení před obecnými soudy nepřísluší posuzovat Ústavnímu soudu; to je předmětem nadále probíhajícího řízení. Řízení před Ústavním soudem je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem. Ústavní stížnost je zvláštní (tzv. subsidiární) procesní prostředek, nastupující až po vyčerpání všech ostatních, neboť ochrana základních práv není a ani nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci - zejména obecné justice.
7. Ústavní stížnost proti výroku označujícím stěžovatele za účastníka řízení je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předčasná; stěžovateli přísluší řada dalších procesních kroků, které může v řízení uplatnit. V tomto rozsahu je proto nutné ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
8. Rozhodl-li krajský soud, že stěžovatel je účastníkem řízení, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do této otázky v probíhajícím řízení. Nebylo-li v důsledku toho stěžovateli coby účastníkovi řízení přiznáno svědečné, není takové rozhodnutí způsobilé zkrátit základní zaručená práva stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti tvrdí. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nemohla být rozhodnutím krajského soudu dotčena.
9. Nebyla-li stěžovateli poskytnuta možnost uplatnit veškerá práva účastníka řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny), bylo v jeho zájmu požadovat jejich zachování přímo u krajského soudu, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel je advokátem, u kterého lze předpokládat znalost (procesních) právních předpisů a jimi zaručených práv. V řízení stěžovateli hrozí uložení povinnosti hradit náklady dříve zmařeného řízení ve věci samé, a to ve výši mnohonásobně vyšší, než výše svědečného, a proto nemůže nepřiznání svědečného ve výši nízkých jednotek ‰ možné "sankce" založit opodstatněnost ústavní stížnost ve vztahu k právu na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny), tím spíše, neuvedl-li stěžovatel žádnou konkrétní okolnost, vyjma svého nesouhlasu, svědčící o zásahu do jeho práv.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost, v části směřující proti nepřiznání svědečného, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu