ECLI:CZ:US:2020:4.US.420.20.1
sp. zn. IV. ÚS 420/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele MgA. Mgr. Pavla Kryla, advokáta, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2019 sp. zn. 9 To 317/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. listopadu 2019 sp. zn. 9 T 28/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") o přiznání mimosmluvní odměny stěžovateli, jakožto obhájci v trestní věci vedené proti uprchlému. V částce 39 356 Kč byla stěžovateli odměna přiznána, ve výši 9 800 Kč soud stěžovateli odměnu nepřiznal. Zejména nebyla stěžovateli přiznána odměna za poradu s klientem dne 31. 7. 2019. K ní stěžovatel předložil potvrzení, z nějž však nevyplývá délka porady. Dále nebyla stěžovateli přiznána odměna za poradu ze dne 30. 8. 2019, neboť tento úkon považoval za součást úkonu podání odvolání ze dne 31. 7. 2019. Obvodní soud rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel v předchozích fázích řízení uvedl, že mu není znám pobyt obviněného.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu. Na zmíněném potvrzení není uvedena délka porady, což je běžnou praxí. U druhé porady stěžovatel namítal nemožnost předložit důkaz komunikace s klientem (s ohledem na povinnost mlčenlivosti). V řízení proti uprchlému je to však obhájce, kdo volí "procesní taktiku", kterou v běžném řízení volí obviněný. Zvolil-li taktiku, v jejímž důsledku bylo nutné vést řízení proti uprchlému (nepředložil důkaz o provedení úkonu), není důvod jej odměňovat nad rámec výkonu běžné obhajoby, jejíž podobu určí klient.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy se mýlí, pokud nepřiznání odměny za poradu s klientem odůvodnily tím, že z potvrzení podepsaného obviněným nevyplývá, že by tato porada trvala více než hodinu. Uvedené potvrzení totiž jednoznačně odkazuje na příslušné ustanovení advokátního tarifu. Dle stěžovatele již v takovém potvrzení není zapotřebí vypisovat obsah daného ustanovení. Z další argumentace soudů dle stěžovatele vyplývá absurdní závěr, že obhájci uprchlého obviněného nelze proplatit poradu na dálku. Stěžovatel přitom vyúčtoval pouze tuto jednu poradu. Stejně tak další porada (o měsíc později) nemůže být dle stěžovatele hodnocena jako součást podání odvolání. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž nebyla stěžovateli přiznána odměna obhájci v části 9 800 Kč. S ohledem na výši částky, o kterou měl být stěžovatel napadenými rozhodnutími zkrácen, je zjevné, že jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž "bagatelnost" věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové okolnosti však Ústavní soud nezjistil.
9. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). K takové situaci dojde v případech pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo je případ součástí velkého souboru případů, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)].
10. Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že přiznávání státem hrazené odměny obhájců nemá z ústavního hlediska toliko majetkový rozměr, neboť se dotýká rovněž důležitého práva obviněného na dostatečnou obhajobu [obdobně nález ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2295/16 (N 219/83 SbNU 445)], to však samo o sobě pro zásah Ústavního soudu nepostačuje, neboť uvedené odměny lze přiznávat toliko v mezích stanovených zákonem (srov. čl. 26 odst. 2 a obdobně čl. 40 odst. 3 Listiny). Zásah Ústavního soudu by byl v takovém případě namístě, kdyby zákonná úprava nebo její výklad nabyly takové podoby, že by obsah uvedených práv fakticky vyprazdňovaly. Podle Ústavního soudu je výklad provedený soudy v napadených rozhodnutích sice přísný, avšak odpovídá běžným výkladovým pravidlům právních předpisů, respektuje stěžovatelovo právo na přiznání odměny za odvedenou práci a zohledňuje některá specifika řízení proti uprchlému obviněnému. Z ústavněprávního hlediska tedy obstojí.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu