ECLI:CZ:US:2020:4.US.442.20.2
sp. zn. IV. ÚS 442/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) J. V., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, 2) I. K., t. č. Věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, ml., advokátem, sídlem nám. Míru 137/9, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, a 3) M. P., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se shora jmenovaní stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 442/20, II. ÚS 558/20, III. ÚS 596/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o jejich spojení ke společnému řízení.
2. Z ústavních stížností a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 46 T 21/2013 rozhodl ve výroku o vině - stručně vyjádřeno - tak, že stěžovatel J. V. jako jednatel obchodní společnosti A, která byla na základě rámcové smlouvy uzavřené s Úřadem vlády České republiky dodavatelem vybavení a služeb pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, zejména společně s obviněným V. M., jednatelem obchodní společnosti B, vedeni společným záměrem vylákat od Úřadu vlády České republiky neoprávněně vyplacené peněžité plnění, předložil Úřadu vlády České republiky vyúčtování za služby, které nebyly vůbec vykonány nebo byly vykonány, ale s předsednictvím České republiky v radě Evropské unie nesouvisely nebo nebyly zadavatelem objednány. V důsledku toho tak z celkové částky fakturované Úřadu vlády České republiky obchodní společností A, ve výši 586 497 867,40 Kč, představovala částka ve výši 327 546 808 Kč plnění za služby, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo za činnosti, které s předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie vůbec nesouvisely. Tím J. V. a obviněný V. M. způsobili České republice celkovou škodu ve výši nejméně 327 546 808 Kč a spáchali tím zločin podvodu ve spolupachatelství.
3. Dále bylo uvedeným rozsudkem městského soudu rozhodnuto tak, že obvinění J. V., V. M., V. Č., M. P., I. K., R. P. (nyní B.) a P. G. poté, co byly v průběhu období od října roku 2008 do roku 2009 postupně vylákány podvodnou trestnou činností popsanou výše ve prospěch obchodní společnosti A, finanční prostředky v celkové výši nejméně 327 546 808 Kč, jako peněžité plnění za činnosti, jejichž zabezpečení bylo vykazováno na subdodavatele obchodní společnosti A, tedy na obchodní společnost B, po předchozí vzájemné dohodě s takto vylákanými prostředky a s vědomím absence skutečně odvedeného protiplnění, činili dispozice spočívající zejména v převádění těchto finančních prostředků na další subjekty, ve vybírání těchto prostředků v hotovosti a ve vytváření faktur na fiktivní plnění. Všechny tyto aktivity měly navodit zdání, že jde o běžné převody finančních prostředků v rámci subdodavatelských vztahů za řádně poskytnuté dodávky, ačkoliv ve skutečnosti šlo o převody finančních prostředků nabytých podvodnou trestnou činností. Tím spáchali zločin legalizace výnosů z trestné činnosti.
4. Za uvedené zločiny byli odsouzeni tak, že J. V. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání v oblasti poskytování služeb spojených s užíváním audiovizuální techniky na dobu 10 let. Obvinění M. P., I. K., R. P. (nyní B.) byli shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem. Současně jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu sedmi let.
5. Dále byla městským soudem obviněným uložena povinnost nahradit České republice společně a nerozdílně škodu ve výši v tomto rozsudku definovanou, když se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Česká republika odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvolání státního zástupce, některých obviněných i poškozené, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem mimo jiné tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému V. Č. a v celém výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že obviněný V. Č. se při nezměněném výroku o vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s dozorem. Dále odvolací soud nově rozhodl o výši náhrady škody, kterou jsou jednotliví obvinění povinni zaplatit České republice, respektive o výši bezdůvodného obohacení. Odvolání obviněného J. V. bylo jako nedůvodné zamítnuto a bylo rovněž rozhodnuto o dalších osobách, které následně nepodaly dovolání (zprošťující rozsudky k odvolání státního zástupce vrchní soud zrušil a znovu rozhodl o jejich zproštění z jiného důvodu).
7. Následná dovolání J. V., V. Č., M. P., I. K. a R. P. (nyní B.) byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. První stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že se městský soud mýlí, vychází-li z toho, že pro Úřad vlády České republiky garantoval nejen kvalitu dodávek ale také přiměřenost jejich ceny. Městskému soudu rovněž vytýká, že totožné důkazy hodnotil jinak vůči němu a jinak vůči úředníkům Úřadu vlády České republiky, kteří následně byli zproštěni obžaloby (při posuzování eventuální viny úředníků Úřadu vlády České republiky soudy například přihlédly k časové tísni a napjatému časovému harmonogramu, stejnou benevolenci však neaplikovaly ve prospěch stěžovatele, nezabývaly se ani motivem, který by měl stěžovatel k páchání trestné činnosti mít - stěžovatel zde upozorňuje na to, že do realizace této zakázky byl velmi úspěšným podnikatelem, je již vyššího věku, proto páchání trestné činnosti by neměl zapotřebí). Faktury, které měly být stěžovateli podezřelé, byly ale vystaveny subjekty, s nimiž stěžovatel nikdy nepřišel do styku. Při posuzování ceny dodávaných služeb soudy vůbec nevzaly v úvahu nutnost rekonstrukce sítí Kongresového centra Praha. Stěžovatel uvádí, že jeho obhájci sice bylo doručeno k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ale Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí repliku stěžovatele vůbec nezohlednil. Stěžovatel také upozorňuje, že výši škody způsobenou České republice nelze dovozovat z rozsahu fakturace mezi obchodní společností Y, a jejími subdodavateli, neboť ne vše z této fakturace bylo následně účtováno Úřadu vlády České republiky. Nadto obecné soudy při stanovení výše škody vycházely podle stěžovatele z nesmyslné teorie potůčků, které se mění v řeku; naopak podle stěžovatele nelze v souladu s tímto konceptem například podle rozsahu prací prováděných ve městě Luhačovice určovat přiměřenost rozsahu prací v Kongresovém centru Praha. Soudy podle stěžovatele pochybily rovněž v tom, že v rámci trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, jen dovozovaly jeho úmyslné zavinění, nesnažily se naopak o to, aby tato forma zavinění byla u stěžovatele skutečně prokázána. Soudy rovněž neprovedly některé jím navrhované důkazy (podle stěžovatele tak jde o tzv. opomenuté důkazy) - například nezohlednily výsledky finanční kontroly, která by prokázala, že například vybavení golfového klubu obchodní společnosti C, vůbec nebylo hrazeno Úřadem vlády České republiky. Soudy rovněž nevyslechly jednatele obchodní společnosti D, D. C. s tím, že kdyby tak učinily, ukázalo by se, že změna obchodní politiky této společnosti nesouvisela s údajnými nestandardními finančními operacemi v obchodní společnosti A, ale s tím, že tato společnost nechtěla nést odpovědnost za tak složitou zakázku, jako byla organizace předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Soudy rovněž nevyslechly technického ředitele Kongresového centra Praha k rozsahu prováděné rekonstrukce, která podle stěžovatele zcela odpovídala fakturované ceně. Stěžovatel konečně namítá podjatost předsedkyně senátu vrchního soudu, jenž rozhodoval v dané věci, neboť tato soudkyně měla podle stěžovatele poškozené České republice předat už koncept rozsudku vrchního soudu (ač obvinění tento koncept k dispozici neměli), přičemž na základě tohoto konceptu byla poškozenou Českou republikou proti stěžovateli zahájena exekuce na náhradu škody, jež měl trestnou činností způsobit.
9. První stěžovatel se tak domnívá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva, svobody jakož i ústavněprávní principy garantované zejména čl. 90 Ústavy, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V závěru ústavní stížnosti shrnuje, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
10. Druhý stěžovatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy zejména v tom, že vrchní soud jako soud odvolací napadený prvostupňový rozsudek změnil ve výroku o náhradě škody tak, že stěžovatel není povinen poškozené nahradit škodu, ale je povinen vydat jí bezdůvodné obohacení. Odvolací soud tak změnil prvostupňový rozsudek v rozporu s požadavkem samotné poškozené a jejími tvrzeními, na což ale žádný z účastníků trestního řízení nemohl řádně reagovat. Došlo tím navíc podle stěžovatele ke značnému zvýhodnění poškozené. Podle stěžovatele přitom ale není žádný důvod, aby v adhezním řízení nebyly respektovány normy civilního procesního práva a poškozená tak byla zvýhodněna.
11. Třetí stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že se jako fyzická osoba nemohl dopustit bezdůvodného obohacení na poškozené, a proto mu nemůže být uložena povinnost vydání tohoto bezdůvodného obohacení. Z povahy principů, na kterých podle tohoto stěžovatele spočívá institut bezdůvodného obohacení, je vyloučeno přičítat bez dalšího bezdůvodné obohacení statutárnímu orgánu právnické osoby. Taková odpovědnost by stěžovatele mohla stíhat podle jeho názoru pouze v případě, bylo by prokázáno, že předmět bezdůvodného obohacení od obchodní korporace skutečně získal do své majetkové dispozice. Obchodní společnost E, v níž byl stěžovatel v inkriminované době členem představenstva, sice přijala od obchodní společnosti Y, částku 80 986 799 Kč včetně DPH, ale následně z těchto finančních prostředků zaplatila částku 79 387 579 Kč jiné obchodní společnosti. Rozdíl uvedených částek pak sice zůstal obchodní společnosti E, ale sloužil ke krytí nákladů a daňových povinností. Nebylo rovněž prokázáno, že by se stěžovatel nebo obchodní společnost E, zapojily ve skutkovém ději do původního podvodného vylákání finančních prostředků z Úřadu vlády České republiky. Soudy tedy podle stěžovatele rezignovaly na povinnost zkoumat, zda ve vztahu k žalovanému trestnému činu bylo stěžovateli prokázáno protiprávní jednání, následek tohoto jednání a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Soudy rovněž nevysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož se měl stěžovatel dopustit, neboť nevysvětlily, na základě čeho lze dovodit vědomost stěžovatele o existenci zdrojového trestného činu. Podle stěžovatele byl v jeho případě rovněž porušen princip subsidiarity trestní represe; k vyřešení majetkového sporu vyvolaného činností obchodní společnosti A, by totiž podle stěžovatele postačily prostředky civilního procesu. Soudy rovněž jednostranně vycházely při určení výše škody ze znaleckého posudku obchodní společnosti A - Consult plus, s. r. o., a nepřihlédly ke konkurenčnímu posudku obchodní společnosti NSG Morison, znalecký ústav, s. r. o. Podle přesvědčení stěžovatele sice obchodní společnost E, přijala bezhotovostní platby na svůj účet a následně je převáděla svému dodavateli, to ale v žádném případě ještě nesvědčí o úmyslu stěžovatele páchat trestnou činnost, nanejvýš by taková situace mohla podložit stěžovatelovo případné nedbalostní zavinění při legalizaci výnosů z trestné činnosti. Současná právní úprava však vyžaduje úmyslnou formu zavinění. S ohledem na shora uvedené má stěžovatel za to, že v jeho případě byla porušena základní práva, svobody, jakož i ústavněprávní principy garantované zejména čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci týkající se stěžovatelů neshledal.
15. Ústavní soud zejména poukazuje na rozsudek městského soudu, v němž je popsáno výsadní postavení prvního stěžovatele, který měl dlouholeté zkušenosti s pořádáním kongresových akcí podobného typu, jako vyžadovala právě organizace předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Proto byl pro Úřad vlády České republiky garantem kvality prací a služeb prováděných nebo dodávaných subdodavateli obchodní společnosti A; nikdo po něm nechtěl (ani z toho není dovozována jeho trestní odpovědnost), aby Úřadu vlády České republiky například zajistil nejlepší možnou cenu jednotlivých dodávaných služeb nebo materiálu. Na druhou stranu jistě lze dovozovat jeho odpovědnost například za to, že za své subdodavatele požadoval odměnu za proražení zdí v historicky cenných památkových objektech České republiky, kde se sice akce související s předsednictvím také konaly, ale žádné takové subdodavateli tvrzené práce tam prováděny nebyly a vzhledem k přísné památkové ochraně být prováděny z povahy věci ani nemohly. Podobným příkladem jsou náklady za pohonné hmoty za desetitisíce najetých kilometrů, kdy ale nikdo přesvědčivě nedoložil, kam vozidla s takovou spotřebou a s takovým nájezdem kilometrů při organizaci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie vlastně jezdila.
16. Zejména ze záznamů zachycených operativně pátrací technikou se podává, že první stěžovatel většinu spoluobviněných dobře znal (na území České republiky není mnoho odborníků, jako je on, schopných podílet se na konferenčních akcích takového rozsahu, přitom během trestního řízení byla opakovaně zmiňována například spolupráce nyní obviněných na zasedáních pro NATO nebo pro Mezinárodní měnový fond) a byl minimálně srozuměn například s vytvářením "slohových cvičení", tedy dokumentace připravené jeho spolupracovníky k fiktivním plněním. Podíl prvního stěžovatele na trestné činnosti popsané v napadených rozhodnutích je tak podle Ústavního soudu zřejmý.
17. Argumentuje-li první stěžovatel v této souvislosti tím, že posléze obžaloby zproštění zaměstnanci Úřadu vlády České republiky jsou minimálně trestně odpovědni stejně jako on, pak tato jeho argumentace je nepřiměřená. Odpovědní zaměstnanci Úřadu vlády České republiky do svých pozic nastoupili těsně před začátkem předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, když zejména v rozsudku městského soudu je obsáhle popsáno, s jakými základními organizačními problémy se museli potýkat, když jen zajištění samotného zázemí pro organizování předsednictví bylo poznamenáno různými politickými událostmi (jako byl pád vlády), rozepře mezi jednotlivými státními institucemi (nebylo například po dlouhou dobu jasné, kdo bude za Českou republiku organizaci předsednictví garantovat).
18. Zpochybňuje-li první stěžovatel postupy znalce (obchodní společnosti A - Consult plus, s. r. o.) pak přehlíží, že tato společnost v zásadě jen popisovala stav jednotlivých subdodavatelů obchodní společnosti A, kteří byli často zcela bez zaměstnanců, do doby organizování předsednictví České republiky v Radě Evropské unie se zabývali mimo jiné nákupem a prodejem zboží, přesto oponentní znalecké posudky vypracované z podnětu obviněných tyto subdodavatele obchodní společnosti A, prezentovaly jako vysoce profesionální dodavatele schopné nést vysoké riziko spojené s předsednictvím. Znalci zpracovávající konkurenční znalecké posudky se často nebyli schopni k jednotlivým pro soud pochybným zakázkám vůbec vyjádřit s tím, že takové zakázky ve svých závěrech buď vůbec nezohledňovali nebo při jejich posouzení přebírali východiska samotných zadavatelů posudků. V řízení naopak nebylo zpochybněno - a to ani ředitelem Kongresového centra Praha, který v řízení jako svědek slyšen byl - že obchodní společnost A, v Kongresovém centru Praha instalovala např. audiovizuální techniku, která odpovídala následně požadované ceně. Pro závěry soudů naopak nebylo podstatné, proč obchodní společnost A, ukončila spolupráci s obchodní společností D, a proto nebylo potřebné k takové otázce vyslýchat jejího jednatele D. C.
19. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu (na nějž přiměřeně odkazuje), že z ničeho nelze dovodit podjatost předsedkyně senátu vrchního soudu, uvádí-li první stěžovatel v podstatě jen to, že měla poškozené údajně předat písemné vyhotovení rozhodnutí vrchního soudu dříve, než bylo poskytnuto obviněným (ve skutečnosti však předsedkyně senátu vrchního soudu poškozené poskytla již pravomocné rozhodnutí, jak vyplývá právě ze závěrů Nejvyššího soudu, které stěžovatel v ústavní stížnosti věcně nikterak nezpochybňuje). Stěžovatel navíc ani v ústavní stížnosti neupřesňuje, jak k závěru o takovém postupu předsedkyně senátu vrchního soudu vlastně dospěl. Rovněž stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně neprezentuje argumentaci, kterou by se vymezil proti jím zmiňovanému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jež měl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí opomenout.
20. Závěrem ke stížnostní argumentaci prvního stěžovatele lze poznamenat, že tato postrádá v podstatě jakýkoliv ústavněprávní rozměr (za dostatečnou argumentaci nelze považovat toliko blanketní odkazy na judikaturu Ústavního soudu). Stěžovatel v podstatě jen vytrhává z kontextu některá skutková zjištění či právní závěry obecných soudů s tím, že Ústavnímu soudu předkládá své vlastní hodnocení případu. Tím ale - jak bylo zmíněno výše - staví Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší.
21. Ke stížnostní argumentaci druhého stěžovatele Ústavní soud uvádí, že soud v adhezním řízení nepostupuje podle civilních procesních předpisů, neboť právní úprava v trestním řádu je v tomto ohledu koncipována jinak, a to právě ve prospěch poškozeného (byť s tím stěžovatel nemusí souhlasit); poškozeného tak například nestíhá důkazní břemeno, ovšem je samozřejmě v jeho zájmu, aby předložil soudu důkazy o jemu způsobené škodě nebo o bezdůvodném obohacení vzniklém na jeho úkor. Nadto vrchní soud v posuzovaném případě pro teoretickou správnost rozlišil, kteří spoluobvinění se dopustili vůči poškozené škody a kteří získali bezdůvodné obohacení s tím, že vzhledem k částečně solidárnímu postavení obviněných má takové rozlišování význam pro jejich případné vzájemné regresní nároky mezi nimi samotnými. Vrchní soud tak například změnou, kterou v odvolacím řízení provedl v rozhodnutí o škodě (respektive v rozhodnutí o bezdůvodném obohacení), nepřiznal poškozené víc, než by ona sama žádala, ani jiným způsobem pravidla daná právní úpravou v relevantních procesních předpisech nepřekročil. Opak ostatně věcně netvrdí ani stěžovatel, když ústavní stížnost nevyužívá ani k tomu, aby Ústavnímu soudu předložil argumentaci, kterou údajně pro překvapivost postupu vrchního soudu nemohl předestřít v odvolacím řízení.
22. Z argumentace třetího stěžovatele je v prvé řadě třeba odmítnout jeho tvrzení, že neměl vědomost o zdrojovém trestném činu (tedy o trestném činu podvodu, jak je popsán výše). Aniž by bylo v tomto ohledu nutné opakovat zjištění obecných soudů, postačí poukázat například na stěžovatelovu aktivitu prostřednictvím obchodní společnosti F, a například na s předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie reálně nesouvisející pronájem skladovacích prostor, který byl Úřadu vlády České republiky ve svém důsledku fakturován. Třetí stěžovatel tedy věděl o zdrojovém trestném činu a sám nepopírá, že finanční prostředky díky tomuto protiprávnímu jednání vzniklé prošly přes účet obchodní společnosti E (o úmyslu třetího stěžovatele páchat trestnou činnost tak nemá ani Ústavní soud pochybnost).
23. Ke kvalitě konkurenčních znaleckých posudků se vyjádřil již městský soud v ústavních stížnostech napadeném rozsudku a Ústavní soud na obdobnou argumentaci reagoval při vypořádání stížnostních námitek prvního stěžovatele. Jak již nadto vysvětlil Nejvyšší soud (když stížnostní argumentace třetího stěžovatele je obdobná jeho dovolací argumentací před Nejvyšším soudem, aniž by však třetí stěžovatel závěry Nejvyššího soudu dostatečně zohlednil), právní úprava v trestním zákoníku umožňuje stíhat stěžovatele jako fyzickou osobu, byť trestný čin způsobila jednáním za osobu právnickou. Proto také po stěžovateli lze vymáhat vydání bezdůvodného obohacení, které získala do své dispozice jím ovládaná právnická osoba. Všechny znaky trestného činu kladeného třetímu stěžovateli za vinu přitom splněny byly (stěžovatel ostatně ani opak ústavní stížností ve svém důsledku netvrdí) a vzhledem k rozsahu a závažnosti důsledků trestné činnosti, na níž se jako spolupachatel podílel, nelze uvažovat ani o nepřiměřenosti aplikace trestní represe na jeho osobu.
24. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nezjistil v ústavních stížnostech vytýkaná porušení základních práv (svobod) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto byly jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuty jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu