ECLI:CZ:US:2020:4.US.578.20.1
sp. zn. IV. ÚS 578/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. A. K., zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2019 sp. zn. 9 To 77/2019 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. listopadu 2019 č. j. VZV 41/2019-73, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V záhlaví uvedeným usnesením rozhodlo Vrchní státní zastupitelství v Praze o zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele a dalších v rozhodnutí vyjmenovaných majetkových hodnot (např. akcií), neboť stěžovatel je stíhán pro trestný čin, za jehož spáchání lze očekávat uložení peněžitého trestu. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že při sjednávání úvěru úmyslně uvedl hrubě zkreslující informace o hodnotě předmětných nemovitostí, čímž měl způsobit škodu v hodnotě několika milionů korun.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl. Dle vrchního soudu byly všechny podmínky pro zajištění majetku splněny. Aktuální výsledky důkazního řízení nasvědčují důvodnému podezření ze spáchání uvedeného trestného činu a zjištěný majetek představuje zhruba třetinu výše způsobené škody.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že policejní orgán nepřihlédl k tomu, že původní závazek, jehož údajné porušení je předmětem trestního řízení, již zanikl a byl nahrazen novým závazkem, který stěžovatel (resp. obchodní společnost) řádně plní. Stěžovatel přitom nesouhlasí, že by při sjednávání úvěru uvedl hrubě zkreslené informace. O skutečné hodnotě pozemků nemohl stěžovatel vědět. Stěžovatel považuje trestní řízení, které je proti němu vedeno, za porušující zásady proporcionality a subsidiarity trestní represe, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. S těmito námitkami se vrchní soud vůbec nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za neústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).
9. V dané věci pak Ústavní soud žádné ze zmíněných relevantních pochybení neshledal. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, zákonné podmínky pro napadený postup byly splněny, což stěžovatel ani nikterak konkrétně nezpochybňuje. Z jeho námitek by ve vztahu k výše uvedenému postupu Ústavního soudu šlo dovodit pouze namítání porušení principu proporcionality. Tím se však vrchní soud výslovně zabýval a jeho závěrům nelze nic vytknout. Zajištění majetku je prozatím krátkodobé a není v přehnané výši ve vztahu k odhadované škodě a hrozícímu trestu.
10. Zbývající část námitek stěžovatele fakticky směřuje proti důvodnosti trestního stíhání, která však nebyla předmětem napadených rozhodnutí (řízení o zajištění peněžních prostředků či jiných hodnot není "opravným prostředkem" proti zahájení trestního stíhání). Dokonce i v opačném případě by pak Ústavní soud musel konstatovat, že není dán důvod pro jeho zásah, neboť Ústavní soud zásadně nepřezkoumává důvodnost neskončeného trestního stíhání, s výjimkou případů zjevné svévole (kdy je stíhání zcela neodůvodněné). V posuzované věci pro jeho zásah splněné podmínky nejsou, pročež je třeba odmítnout pro faktickou předčasnost námitky prokázání stěžovatelova úmyslu, dopadu jeho případného jednání na poškozený subjekt či naplnění podmínek pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Všechny tyto námitky budou totiž předmětem rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci v případných dalších fázích trestního řízení.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu