ECLI:CZ:US:2020:4.US.627.20.1
sp. zn. IV. ÚS 627/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Žaludem, advokátem, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019 č. j. 7 Tdo 1369/2019-758, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2019 č. j. 5 To 29/2019-708 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2019 č. j. 43 T 14/2018-627, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, byla jimi porušena zásada presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů, zásada in dubio pro reo a princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") shledán vinným zločinem podvodu spáchaným ve spolupachatelství, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. M. a o nároku poškozeného J. V. na náhradu škody.
3. K odvolání obou obviněných Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu pro drobná formální pochybení a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným zločinem podvodu, jehož se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto opět o vině spoluobviněného L. M. a o nároku poškozeného J. V. na náhradu škody.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť stěžovatelova argumentace podle Nejvyššího soudu z převážné části neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů a ve zbylé části byla jeho argumentace zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti bez hlubší ústavněprávní argumentace namítá jen to, že soud nevyslechl řadu jím navrhovaných svědků, včetně podle stěžovatele klíčové svědkyně Z. J., která měla podle něj v předmětném období bližší vztah s poškozeným a mohla se vyjádřit ke společným obchodním aktivitám poškozeného a svědkyně L. N.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v rozsahu - kdy směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu - přípustná.
7. Ohledně ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud shledal, že ten byl vrchním soudem zrušen (viz výše sub 3.), a proto v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v části, ve které je přípustná (viz výše sub 6.), představuje zjevně neopodstatněný návrh.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
11. V řízení bylo podle Ústavního soudu prokázáno, že to byli stěžovatel se spoluobviněným L. M., kteří v úmyslu získat na poškozeném neoprávněný finanční prospěch využili jeho naivity a pod záminkou zhodnocení finančních prostředků investováním do zlata, kávy a mincí z poškozeného postupně vylákali částku 6 396 000 Kč. Ti takto konali, ač od začátku věděli, že získané peníze investovat ani zhodnocovat nebudou a ponechají si je pro svoji potřebu. Stěžovatelova argumentace, že si poškozený vše vymyslel pod vlivem své účetní L. N., byla podle Ústavního soudu spolehlivě vyvrácena (proto obecné soudy nepochybily, když k této stěžovatelem tvrzené verzi skutkového děje nevyslechly jím požadované svědky, včetně Z. J.). Naopak bylo prokázáno, že stěžovatel využil důvěřivosti poškozeného, jenž se mu svěřoval pod dojmem kamarádství se svou aktuální finanční situací (tedy mimo jiné i například s tím, jak se - zaslepen vidinou zisků z investování - postupně zbavoval nemovitého majetku) a v přímé souvislosti na to stěžovatel společně se spoluobviněným L. M. (případně za pomoci dalších blíže neurčených osob) po poškozeném požadovali pod různými záminkami další a další finanční prostředky.
12. Obecné soudy zároveň přesvědčivě vysvětlily, že poškozený si svá tvrzení například o tom, jak obviněným na celkem asi 20 schůzkách postupně předával finanční hotovost, nemohl pro rafinovanost těchto schůzek - kdy obvinění byli velmi opatrní na přítomnost dalších osob - vymyslet. Nadto nelze přehlédnout, že byť zejména přátelé poškozeného přímo u předávání hotovosti nikdy nebyli přítomni, dokázali okolnosti některých schůzek detailněji popsat, neboť poškozeného na místa schůzek doprovázeli.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části napadající rozsudek krajského soudu byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu