ECLI:CZ:US:2020:4.US.636.18.1
sp. zn. IV. ÚS 636/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Januše, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č.j. 21 Co 214/2016-307, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2017, č.j. 30 Cdo 1408/2017-362, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č.j. 24 C 411/2010-257, určil, že vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) čp. X1 evid. č. X2 stojící na pozemku parc. č. X3, X4, X5, X6, v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí, je stěžovatel (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované (vedlejší účastnice) zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 133.680 Kč (výrok II.).
2. Z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že původní žalobce Ing. Lubomír Januš (předchůdce stěžovatele) se žalobou ze dne 18. 11. 2010 domáhal určení, že je vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) čp. X1 evid. č. X2 v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí. Uvedl, že s právním předchůdcem žalované, státním podnikem Potraviny Praha 8 a 9, uzavřel dne 31. 10. 1994 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej této nemovitosti (bez pozemků, na kterých je umístěna). Před uzavřením kupní smlouvy byl předchůdce stěžovatele nájemcem této nemovitosti. Řízení o návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti Katastrální úřad Praha - město (dále jen "katastrální úřad) dne 10. 2. 1999 přerušil s výzvou k doložení dalších listin. Dne 19. 1. 2000 pak vydal katastrální úřad rozhodnutí, kterým návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl s odůvodněním, že nemovitost čp. X1 není v katastru nemovitostí evidována. V roce 2010 se předchůdce stěžovatele opětovně domáhal u katastrálního úřadu vkladu vlastnického práva k nemovitosti, řízení ale bylo zastaveno. Za situace, kdy nemovitost nebyla evidována v katastru nemovitostí, došlo podle názoru předchůdce stěžovatele k přechodu vlastnického práva již v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Pokud by na něj vlastnické právo z titulu kupní smlouvy nepřešlo, měl za to, že je k 1. 11. 2004 vydržel.
3. Dne 28. 5. 2013 byla připuštěna změna žaloby. Předchůdce stěžovatele se tak v řízení domáhal určení, že je vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) čp. X1 evid. č. X2 stojící na pozemku parc. č. X3, X4, X5, X6, v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí.
4. Vedlejší účastnice v řízení argumentovala tím, že dle kupní smlouvy mělo vlastnictví k budově přejít na základě pravomocného povolení vkladu práva do katastru nemovitostí. Jestliže bylo ve smlouvě uvedeno, že vlastníkem se stane až vkladem do katastru nemovitostí a do té doby je nájemcem, pak předchůdce stěžovatele dobře věděl, že vlastníkem není. Jelikož předchůdce stěžovatele nebyl v dobré víře, podmínky pro vydržení podle vedlejší účastnice splněny nebyly. Vedlejší účastnice také namítla, že kupní smlouva je neplatná, neboť nemovitost měla být prodána za odhadní cenu a nikoli za cenu poníženou o investice, které do ní předchůdce stěžovatele vložil.
5. Řízení u obvodního soudu bylo následně přerušeno z důvodu úmrtí původního žalobce. Na základě usnesení obvodního soudu ze dne 14. 4. 2014, č.j. 24 C 411/2010-115, bylo v přerušeném řízení pokračováno s jeho procesním nástupcem (stěžovatel).
6. Obvodní soud vyšel z nesporných zjištění, dle kterých předchůdce stěžovatele uzavřel se státním podnikem Potraviny Praha 8 a 9 nájemní smlouvu, na základě které nemovitost užíval. Likvidátor státního podniku následně prodal nemovitost předchůdci stěžovatele přímým prodejem. Obvodní soud uvedl, že dle kupní smlouvy byla kupní cena sjednána ve výši 842 200 Kč, tedy ve výši stanovené znaleckým posudkem. Současně byl proveden vzájemný zápočet pohledávek ve výši 330 000 Kč a o tyto vložené investice byl doplatek kupní ceny ponížen. Dle obvodního soudu byl předchůdce stěžovatele při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře v jednání likvidátora, jakožto zástupce státu, a nepochybně to byl likvidátor, kdo připravil znění kupní smlouvy. Z listinných důkazů dle obvodního soudu také vyplynula vědomost a souhlas státu s provedeným vzájemným vypořádáním pohledávek. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná, žalobě v plném rozsahu vyhověl a otázkou vydržení vlastnického práva se již nezabýval.
7. Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č.j. 21 Co 214/2016-307, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem budovy čp. X1 evid. č. X2 stojící na pozemku parc. č. X3, X4, X5, X6, v P., v k. ú. Troja, která není zapsána v katastru nemovitostí, zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
8. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud zjistil dostatečně skutkový stav, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry. Městský soud vycházel z §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Měl tak za nepochybné, že realizace převodu vlastnictví na základě kupní smlouvy nastává v posuzované věci až vkladem (intabulací) do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, jelikož daná nemovitost je předmětem evidence zapisované v katastru nemovitostí.
9. Stěžovatel se proto dle městského soudu na základě kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994 nestal vlastníkem předmětné nemovitosti, jelikož takový postup by byl v rozporu s právní úpravou nabývání vlastnického práva podle kogentního §133 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého kupující nabývá vlastnictví k předmětu koupě nikoliv okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale v případě věci nemovité (která je předmětem evidence v katastru nemovitostí), až vkladem do katastru. Kupní smlouva ze dne 31. 10. 1994 tak dle městského soudu převod vlastnického práva sama o sobě nezpůsobila, protože se stala pouze právním důvodem jeho převodu.
10. Městský soud v této souvislosti poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, podle kterého byla-li předmětem převodu nemovitost, která dosud nebyla zapsána v katastru nemovitostí, ač splňovala podmínky pro zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, nebylo možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanoví pro nabývání nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy.
11. Následně městský soud dovodil, že pokud obchodní pavilon není veden v katastru nemovitostí, ačkoliv se tak mělo stát, nemůže být předmětem zápisu ani změna jeho vlastnického práva na základě uzavřené kupní smlouvy. Vyhověním návrhu, který nemůže být realizován zápisem do katastru nemovitostí, by se stal rozsudek nevykonatelný a nemůže být proto dán právní zájem na požadovaném určení (§80 o.s.ř.). Městský soud poukázal také na nedostatek aktivity předchůdce stěžovatele, který v rozporu se zásadou, že jen bdělým náležejí práva, toleroval absenci zápisu vlastnického práva obchodního pavilonu do katastru nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy.
12. Pokud jde o otázku vydržení vlastnického práva, dospěl městský soud k závěru, že stěžovatel (resp. jeho předchůdce) nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu nemovitost patří, ale po celou dobu ji vědomě užíval nikoliv jako vlastník, ale pouze jako její nájemce, jelikož i kupní smlouva obsahovala ujednání, že vlastnictví nemovitosti přejde na kupujícího až na základě pravomocného povolení vkladu práva do katastru nemovitostí a že kupující je oprávněn nemovitost do rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí užívat jako nájemce. Z těchto důvodů městský soud rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.
13. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, č.j. 30 Cdo 1408/2017-362, bylo podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto dovolání stěžovatele.
14. Nejvyšší soud uvedl, že otázka účinnosti převodu vlastnických práv k věcem nemovitým, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí, ač (v rozporu s právními předpisy) v katastru nemovitostí nebyly evidovány, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a rozhodovací praxe je v předestřené otázce komplexní a konstantní. Také Nejvyšší soud vyložil, že z hlediska účinků převodu vlastnického práva podle §133 odst. 2 a 3 občanského zákoníku není podstatné, zda nemovitost v době uzavření smlouvy, na jejímž základě má být převedena, je či není evidována v katastru nemovitostí, avšak relevantní je, zda nemovitost v katastru nemovitostí evidována má být (de lege lata), tj. zda podléhá zápisu do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2448/2015). Ve vztahu k této části argumentace stěžovatele proto Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud při výkladu a aplikaci §133 občanského zákoníku zjevně vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodl v souladu s ní a stěžovateli se tak přípustnost dovolání založit nepodařilo. Pokud pak jde o otázku dobré víry ve vztahu k vydržení nemovité věci podle §134 občanského zákoníku, Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel tuto argumentaci rozvinul až v doplnění dovolání po uplynutí dovolací lhůty a v původním dovolání hledisko přípustnosti ve smyslu §237 o.s.ř. v této části řádně nevymezil. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
II.
15. Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
16. Stěžovatel uvádí, že městský soud a Nejvyšší soud vycházely ve vztahu k otázce převodu vlastnického práva z právního předchůdce vedlejší účastnice na právního předchůdce stěžovatele (jeho otce) z názoru, že má-li být nemovitost předmětem evidence katastru nemovitostí, dle §133 odst. 2 občanského zákoníku nastává realizace převodu vlastnictví až vkladem do katastru nemovitostí, ačkoliv nemovitost v katastru nemovitostí evidována nebyla a kupující o této skutečnosti nevěděl.
17. Jelikož nemovitost nebyla v době převodu zapsána v katastru nemovitostí, byl podle stěžovatele jeho právní předchůdce při sjednání kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitosti ze strany vedlejší účastnice uveden v omyl, ze kterého by neměl těžit ten, kdo jej zaviněním svých zákonných povinností vyvolal. Pokud vedlejší účastnice namítá absenci provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, jejímž důvodem bylo chybějící provedení evidence předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí, dle stěžovatele fakticky namítá vlastní pochybení.
18. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je také právo na ochranu před přílišným formalismem, stejně jako ochrana důvěry v to, že stát bude při správě svého majetku postupovat v souladu s právem a plnit povinnosti vyžadované zákonem. Pokud nemovitost prodával stát, očekával by stěžovatel, že nebude zatížena právními vadami. Jednání vedlejší účastnice proto považuje za nepoctivé a nemělo by podle něj požívat právní ochrany.
19. Stěžovatel také tvrdí, že obecné soudy nevzaly v úvahu ani celou řadu dalších skutečností svědčících o jeho vlastnickém právu k dané nemovitosti. Poukazuje na to, že kupní smlouva byla v roce 1994 uzavřena se všemi zákonnými náležitostmi, kupní cena byla zaplacena a nemovitost byla řádně převzata. Až do roku 2010 byl předchůdce stěžovatele přesvědčen, že nemovitost je v katastru nemovitostí evidována a on je veden jako vlastník, v čemž jej utvrzovala i skutečnost, že nemovitost měla přidělena číslo popisné a evidenční. S nemovitostí jako vlastník také nakládal a investoval do ní.
20. Dále stěžovatel namítá, že i pokud by připustil, že se jeho právní předchůdce nestal vlastníkem nemovitosti na základě kupní smlouvy, stal by se jejím vlastníkem na základě vydržení dle §134 občanského zákoníku, jelikož byl v dobré víře v jednání likvidátora státního podniku, již od roku 1994 se k nemovitosti choval jako její řádný vlastník, byl v dobré víře, že jím skutečně je a jako k řádnému vlastníkovi se k němu chovaly i orgány veřejné moci.
III.
21. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení.
22. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na skutečnosti uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku.
23. Nejvyšší soud s odkazem na §133 odst. 2 občanského zákoníku znovu uvedl, že pro účinnost převodu vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem zápisu do katastru nemovitostí, byl nutný vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Opětovně vyložil, že ač určitá nemovitost není fakticky evidována v katastru nemovitostí, ačkoli předmětem takové evidence má být, je přesto k účinnosti převodu nutná intabulace, resp. podání návrhu na vklad vlastnického práva a učinění vkladu. Podle názoru Nejvyššího soudu se nejedná o projev přílišného formalismu. Zásada, že vlastnické právo k nemovitosti, která má být předmětem evidence katastru nemovitostí, přechází teprve na základě povolení vkladu (s účinky zpětně k doručení podání návrhu na vklad katastrálnímu úřadu), má v českém právním řádu tradici, která je reflektována i v rozhodovací praxi. Jakkoliv lze rozumět výtce stěžovatele, že orgán státu nedodržel vlastní normu (řádně evidovat nemovitost v katastru nemovitostí), nejde dle Nejvyššího soudu o důvod k tomu, aby byla opuštěna zásada účinnosti převodu na základě intabulace. Nejvyšší soud má za to, že stěžovatel k ochraně svých tvrzených práv mohl (a měl) učinit jiné kroky. Pokud se domníval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, měl po státu požadovat náhradu škody a nikoli usilovat o to, aby soudy odhlédly od jedné ze základních zásad vztahující se k převodům vlastnického práva k nemovitostem. Dle Nejvyššího soudu k vybočení z mezí stanovených ústavním pořádkem v dané věci nedošlo, jelikož postupoval v souladu se svou rozhodovací praxí a neodchýlil se ani od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud také doplnil (ač stěžovatel v této souvislosti žádnou relevantní argumentaci nepředložil), že k otázce vydržení nemovitosti stěžovatel dovolací argumentaci a hledisko přípustnosti dovolání řádně nevymezil.
24. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření uvedla, že Česká republika je stále výlučným vlastníkem objektu čp. X1 umístěného na pozemcích parc. č. X3 a parc. č. X4 v k. ú. Troja, a to v návaznosti na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č.j. 21 Co 214/2016-307 (napadený nynější ústavní stížností). Opětovně odkázala také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008. Z vyjádření vedlejší účastnice dále vyplývá, že aby u předmětné stavby došlo k zápisu do katastru nemovitostí formou vkladu na základě kupní smlouvy, musela být v katastru nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy evidována. Tento nedostatek nebylo možné zhojit, což bylo důvodem zamítnutí návrhu na povolení vkladu. Vlastnické právo nemohlo ve prospěch předchůdce stěžovatele přejít ani ke dni účinnosti kupní smlouvy. To bylo dle vedlejší účastnice také důvodem, pro který Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 92 C 13/2018, zamítl žalobu stěžovatele na povolení vkladu do katastru nemovitostí vyvolanou dalším zamítavým rozhodnutím katastrálního úřadu k opětovnému návrhu stěžovatele na povolení vkladu na základě uzavřené kupní smlouvy. Vedlejší účastnice poukázala rovněž na to, že podmínky pro vydržení vlastnického práva v průběhu předchozích soudních řízení ani v ústavní stížnosti prokázány nebyly. Napadenými rozhodnutími tak podle vedlejší účastnice k porušení práv a svobod stěžovatele nedošlo.
25. Výše uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel má za to, že při výkladu a aplikaci právních norem nelze odhlížet od reálných společenských vztahů, spravedlnosti a dobrých mravů v právním jednání. Ačkoliv respektuje zásadu intabulace, poukazuje na to, že právní předchůdce stěžovatele v pozici slabší smluvní strany podepsal kupní smlouvu s likvidátorem státního podniku jako osobou zastupující stát. Jelikož převodcem byl stát, nebyla dle stěžovatele důvěra v to, že kupní smlouva povede k převodu vlastnického práva a že nemovitost bude prosta právních vad, nepřiměřená. K převodu vlastnického práva však nedošlo z důvodu právní vady v podobě chybějící evidence v katastru nemovitostí způsobené státem jako prodávajícím. Za tohoto stavu bylo dle stěžovatele namístě odhlédnout od znění zákona a při porovnání důležitosti dodržení zásady intabulace a důležitosti ochrany osob před přílišným formalismem a tedy před zásahem do ústavně zaručených práv upřednostnit požadavek ochrany práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces.
26. Stěžovatel ve své replice odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu týkající se formalistického přístupu k aplikaci právních norem a ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci [viz nález sp. zn. II. ÚS 216/18 ze dne 2. 4. 2019, nález sp. zn. III. ÚS 1336/18 ze dne 8. 1. 2019, nález sp. zn. I. ÚS 17/16 ze dne 4. 9. 2018, nález sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425), nález sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011 (N 87/61 SbNU 345) a nález sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
27. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že předmětem kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994 uzavřené mezi státním podnikem Potraviny Praha 8 a 9 v likvidaci (zastoupeným likvidátorem podniku) a předchůdcem stěžovatele coby kupujícím byl objekt obchodního pavilonu v P., čp. X1, bez pozemkového příslušenství, umístěný na pozemcích parc. č. X7, X8, X9 v k. ú. Troja. Kupující užíval nemovitost na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 7. 8. 1990. Dle bodu V. kupní smlouvy vlastnictví k nemovitému majetku prodávanému kupní smlouvou přechází na kupujícího na základě vkladu práva do katastru nemovitostí. Do rozhodnutí vkladu práva je kupující oprávněn užívat nemovitost jako nájemce s tím, že nájemné je zahrnuto ve sjednané kupní ceně. V bodě IX. kupní smlouvy je pak opětovně stanoveno, že vlastnictví nemovitosti přejde na kupujícího na základě pravomocného povolení vkladu práva do katastru nemovitostí.
28. Řízení o návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti katastrální úřad rozhodnutím ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. XX, přerušil s výzvou k doplnění návrhu o další listiny (geometrický plán se zaměřením čp. X1, pravomocné kolaudační rozhodnutí, doklad o přidělení čp. X1). Dne 19. 1. 2000 pak vydal katastrální úřad rozhodnutí sp. zn. XX, kterým návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k objektu čp. X1 na parc. č. X7, X8, X9 ze dne 31. 10. 1994 zamítl s odůvodněním, že dům čp. X1 není v katastru nemovitostí veden, parc. č. X7 je zastavěno objektem bydlení čp. X10, parc. č. X8 je vedeno jako orná půda, parc. č. X9 v katastru nemovitostí neexistuje, parc. č. X11 je zahrada a parc. č. X12 je zastavěná plocha. Jelikož projevy vůle účastníků smlouvy nebyly dostatečně určité a srozumitelné, nebyly splněny podmínky pro povolení vkladu vlastnického práva.
29. Proti posledně uvedenému rozhodnutí se právní předchůdce stěžovatele neodvolal (navzdory poučení o možnosti odvolat se k příslušnému krajskému soudu), což v řízení u obvodního soudu zdůvodnil tím, že mu toto rozhodnutí nebylo řádně doručeno, a to přestože je ve spise založena doručenka ze dne 27. 1. 2000, kde je podpisem stvrzeno převzetí rozhodnutí (předchůdce stěžovatele tvrdil, že nešlo o jeho podpis).
30. V roce 2010 se předchůdce stěžovatele opětovně domáhal u katastrálního úřadu vkladu vlastnického práva k nemovitosti. Z listiny označené seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010 vyplývá, že navrhovaný vklad byl neurčitý, jelikož účastníci řízení převáděli čp. X1 na parc. č. X7, X8, X9 v k. ú. Troja, čp. X1 však v k. ú. Troja není evidováno a označená parc. č. buď taktéž nejsou v k. ú. Troja evidována (X8 a X9) nebo na nich stojí jiná nemovitost (na parc. č. X7 je postaveno čp. X10). Katastrální úřad tak podle skutečností ve smlouvě nebyl schopen identifikovat předmět právního úkonu. Jelikož předchůdce stěžovatele vzal návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 21. 4. 2010 zpět, katastrální úřad řízení usnesením ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. XY, zastavil. Taktéž z listiny označené seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 23. 6. 2010 vyplývá, že prodávaná stavba nebyla ke dni podání návrhu na vklad evidována v katastru nemovitostí a označení nemovitostí ke dni podání návrhu na vklad neodpovídalo údajům katastru nemovitostí, jelikož část pozemků již neexistovala (parc. č. X8 a X9) a na jednom z pozemků stála budova jiného vlastníka (parc. č. X7 a čp. X10). Jelikož předchůdce stěžovatele vzal návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 9. 6. 2010 zpět, katastrální úřad řízení usnesením ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. XY, zastavil.
31. Ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 12. 8. 2015 k výzvě obvodního soudu vyplývá, že pro dům čp. X1 v k. ú. Troja nebyly na katastrální úřad dodány potřebné podklady pro zápis stavby. Stavba s čp. X1 v k. ú. Troja k tomuto dni a ani v minulosti nebyla evidována (č.l. 184 spisu obvodního soudu).
32. Ústavní soud si vyžádal také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2019, č.j. 92 C 13/2018-40, na který ve svém vyjádření odkázala vedlejší účastnice. Městský soud rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k budově čp. X1 stojící na pozemcích parc. č. X12 a X13 v k. ú. Troja, Praha, s tím, že rozsudkem o povolení vkladu má být nahrazeno rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 9. 3. 2018, č.j. XZ.
33. Z tohoto rozsudku městského soudu vyplývá, že poté, co byla v mezidobí budova čp. X1 zapsána do katastru nemovitostí, podal stěžovatel dne 25. 1. 2018 nový návrh na vklad. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 9. 3. 2018, č.j. XZ, návrh na vklad práva do katastru nemovitostí zamítl se zdůvodněním, že stavba je ve vlastnictví České republiky, příslušnost hospodařit vykonává Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, kupní smlouvu uzavíral státní podnik Potraviny Praha 8 a 9, navrhovaný vklad tedy nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru a nejsou tak splněny zákonné podmínky §17 odst. 1 písm. g) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon. Ve svém vyjádření k žalobě katastrální úřad uvedl, že budova čp. X1 byla do katastru nemovitostí jako vlastnictví České republiky zapsána ve vkladovém řízení sp. zn. XYZ s právními účinky vkladu ke dni 1. 6. 2017. Dle městského soudu musí vklad navrhovaný na základě vkladové listiny navazovat na dosavadní zápisy v katastru, k čemuž však nedošlo, protože návrh stěžovatele se týkal zápisu práva k nemovitosti, která v době uzavření kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994 (a až do 1. 6. 2017) nebyla v katastru nemovitostí zapsána. Předchůdce stěžovatele dle městského soudu k nemovitosti vlastnictví nikdy nenabyl pro nedodržení podmínek §133 odst. 2 občanského zákoníku a stěžovatel sám později nebyl úspěšný s žalobou, jíž se domáhal určení svého vlastnického práva. Nemovitost tedy zůstávala ve vlastnictví České republiky. Do katastru nemovitostí byl tento údaj zapsán až s právními účinky vkladu ke dni 1. 6. 2017 s právem hospodaření s majetkem státu pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který se ale kupní smlouvou ze dne 31. 10. 1994 necítí být vázán a zpochybnil její platnost, přičemž ve vkladovém řízení katastrální úřad takový spor nemůže řešit. Městský soud s odkazem na §17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona uzavřel, že stěžovatel svůj návrh na vklad nedoložil vkladovými listinami, které by umožnily vklad povolit. Rozhodnutí katastrálního úřadu tak posoudil jako správné a žalobu zamítl.
34. Dle informací městského soudu ze dne 30. 4. 2020 se stěžovatel proti tomuto rozsudku odvolal, usnesením městského soudu ze dne 11. 12. 2019 však bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel se odvolal i proti posledně zmíněnému usnesení a Vrchní soud v Praze o tomto odvolání zatím nerozhodl.
V.
35. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
36. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, zohlednil vyžádaná vyjádření a repliku stěžovatele a po prostudování spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
VI.
37. Stěžovatel (resp. jeho předchůdce) se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je vlastníkem výše specifikované nemovitosti. Domníval se, že vlastnictví k nemovitosti, která nebyla evidována v katastru nemovitostí, na něj přešlo kupní smlouvou již dne 31. 10. 1994 (s odkazem na §133 odst. 3 občanského zákoníku) a pakliže by se tak nestalo, měl za to, že vlastnické právo dle §134 občanského zákoníku k 1. 11. 2004 vydržel.
38. Ustanovení §133 odst. 3 občanského zákoníku stanovilo, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy.
39. Dle §133 odst. 2 občanského zákoníku pak platilo, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
40. Z posledně citovaného ustanovení při svém rozhodování vycházel jak městský soud, tak Nejvyšší soud, přičemž tento způsob nabývání vlastnického práva k nemovitosti (vkladem do katastru nemovitostí) výslovně předpokládala i kupní smlouva podepsaná předchůdcem stěžovatele, která obsahovala ujednání o tom, že vlastnictví nemovitosti přejde na kupujícího na základě vkladu práva do katastru nemovitostí. Kupní smlouvou přitom nebyla prodávána jen nemovitost, ale také zařízení provozní jednotky, přičemž nabytí vlastnického práva bylo zřetelně odlišeno - vlastnictví k movitému majetku přešlo na kupujícího dle textu smlouvy dnem jejího podpisu (viz bod V. kupní smlouvy). Ostatně i sama skutečnost, že návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí předchůdci stěžovatele a vedlejší účastnice katastrálnímu úřadu podali, svědčí o tom, že tento způsob nabytí vlastnictví také předpokládali.
41. Otázka nabývání vlastnického práva k nemovitostem, které v katastru nemovitostí nebyly evidovány, ačkoliv v něm de lege lata evidovány být měly, byla opakovaně řešena také v judikatuře Nejvyššího soudu. V již citovaném rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že "je-li předmětem převodu nemovitost, která dosud nebyla zapsána v katastru nemovitostí, ač splňuje podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, není možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanoví pro nabývání nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy". Také v usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že "podléhá-li vlastnické právo ke stavbě zápisu do katastru nemovitostí, lze toto právo nabýt v případě jeho převodu kupní smlouvou toliko vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 občanského zákoníku) bez ohledu na okolnost, zda je (či v rozporu s právními předpisy není) stavba v době uzavření kupní smlouvy evidována v katastru nemovitostí". Odkázat lze také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4314/2011, dle kterého "smlouva o převodu nemovitosti (např. kupní smlouva) směřující k převodu vlastnického práva je pouze právním důvodem jeho převodu, avšak sama jeho převod nezpůsobí. Převádí-li se smlouvou vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, je právním způsobem nabytí vlastnického práva vklad (tzv. intabulace) vlastnického práva do katastru nemovitostí; z tohoto důvodu je proto nezbytné rozlišovat závazkově právní účinky smlouvy od jejích účinků věcně právních". Také v usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, Nejvyšší soud vyložil, že "z hlediska účinků převodu vlastnického práva podle §133 odst. 2 a 3 občanského zákoníku není podstatné to, zda nemovitost v době uzavření smlouvy (dohody), na jejímž základě má být převedena, je či není evidována v katastru nemovitostí, ale to, zda nemovitost v katastru nemovitostí evidována být má či nikoliv (zda podléhá zápisu do katastru nemovitostí)". Stejně tak lze odkázat i na rozsudek ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2448/2015, ve kterém Nejvyšší soud opětovně uvedl, že "okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí, je významná z hlediska právního způsobu (modu adquirendi) nabytí vlastnického práva k takové stavbě. Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 občanského zákoníku), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru nemovitostí".
42. Městský soud i Nejvyšší soud při rozhodování o odvolání vedlejší účastnice a následném dovolání stěžovatele vycházely nejen z relevantní zákonné úpravy a z textu uzavřené kupní smlouvy, ale i z judikatury věnující se dané problematice. Dle názoru Ústavního soudu přitom jasně vysvětlily, proč bylo v daném případě potřeba postupovat dle §133 odst. 2 občanského zákoníku a proč naopak bylo nutné odmítnout konstrukci stěžovatele, který se domáhal užití analogického výkladu §133 odst. 3 občanského zákoníku, přičemž vyložily, že pro nabývání vlastnického práva je podstatné, zda nemovitost de lege lata zápisu do katastru nemovitostí podléhá, a nikoliv pouze to, zda v katastru nemovitostí je či není evidována. Naopak obvodní soud, který svým rozsudkem určil, že stěžovatel je vlastníkem nemovitosti, se těmito otázkami nezabýval, byť byly pro posouzení návrhu jistě podstatné.
43. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nemovitost, která před uzavřením kupní smlouvy reálně existovala (předchůdce stěžovatele ji užíval na základě nájemní smlouvy z roku 1990) a již od roku 1975 měla přiděleno číslo popisné a evidenční, měla být evidována v katastru nemovitostí a pokud se tak nestalo, šlo o pochybení na straně vedlejší účastnice, která by měla dbát o to, aby evidence vedená katastrem nemovitostí odpovídala skutečnému stavu. Namítá-li však stěžovatel, že jeho předchůdce byl při sjednání kupní smlouvy ze strany vedlejší účastnice uveden v omyl, nelze odhlížet od toho, že si evidenci nemovitosti v katastru nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt sám buď neprověřil a pouze ji předpokládal či její absenci toleroval. I v textu doplnění svého dovolání přitom sám stěžovatel zmiňuje, že "nemovitost nebyla v době převodu zapsána v katastru nemovitostí, jak ostatně nepřímo logicky vyplývá z kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994, avšak otec žalobce jakožto kupující měl za to, že evidována je".
44. Uvádí-li stěžovatel, že až do roku 2010 byl jeho předchůdce přesvědčen, že nemovitost je v katastru nemovitostí evidována a on je veden jako vlastník, je třeba zopakovat, že katastrální úřad již v roce 2000 návrh na vklad zamítl. I pokud by jeho předchůdci navzdory podepsané doručence nebylo toto rozhodnutí nikdy doručeno (jak tvrdí stěžovatel), současně nikdy neobdržel informaci o tom, že by k pravomocnému povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí skutečně došlo. I pokud by si předchůdce stěžovatele nebyl vědom toho, že dle zákonné úpravy se vlastnictví k nemovité věci (podléhající zápisu do katastru nemovitostí) nabývá až vkladem do katastru nemovitostí, stejným způsobem bylo nabytí vlastnického práva upraveno také v kupní smlouvě, která navíc obsahovala ujednání o tom, že do rozhodnutí o vkladu je kupující oprávněn nemovitost užívat jako nájemce. Přesvědčení o tom, že nemovitost je v katastru nemovitostí evidována a on je veden jako vlastník, tedy předchůdce stěžovatele neměl z čeho čerpat (nemovitost nebyla v katastru nemovitostí zaevidována až do roku 2017 a o tom, že by byl v katastru nemovitostí veden jako její vlastník ničím utvrzován nebyl). To, že ke vkladu vlastnického práva stěžovatele (jeho předchůdce) do katastru nemovitostí nedošlo, stěžovatel koneckonců ani nijak nezpochybňuje, když naopak sám připouští, že opakované návrhy na vklad nebyly úspěšné (v roce 2000 byl návrh na vklad zamítnut a řízení v roce 2010 byla zastavena v důsledku zpětvzetí návrhů).
45. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá ochrany před přílišným formalismem a vyjadřuje přesvědčení, že s ohledem na okolnosti případu bylo namístě od znění zákona odhlédnout. Jestliže by však soudy měly žalobě stěžovatele za dané situace vyhovět a určit, že je vlastníkem nemovitosti, musely by zcela abstrahovat od toho, že navzdory zákonné úpravě (a textu kupní smlouvy) k povolení vkladu vlastnického práva stěžovatele (jeho předchůdce) k dané nemovitosti nedošlo.
46. Skutečnost, že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy z roku 1994 byl v roce 2000 pravomocně zamítnut (a k povolení vkladu nedošlo ani později), nelze nahradit soudním rozhodnutím určujícím vlastnické právo stěžovatele k dané nemovitosti, neboť takový postup by byl zcela v rozporu s právní úpravou nabývání vlastnického práva smlouvou dle §132 odst. 1 a §133 odst. 2 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4314/2011). Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že kupní smlouva byla uzavřena s likvidátorem státního podniku a nemovitost v době uzavření kupní smlouvy nebyla evidována v katastru nemovitostí. Jak také vyplývá z právě citovaného rozhodnutí, "jestliže totiž právem předvídaným způsobem ještě nedošlo ke vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle žalobci označené převodní smlouvy, nelze se za dané situace úspěšně domáhat soudní deklarace vlastnického práva, tedy určení věcně právního vztahu, který pro absenci povolení vkladu nebyl ještě založen".
47. Pokud městský soud takový postup nezvolil, nejedná se dle názoru Ústavního soudu o projev nepřípustného formalismu. V tomto ohledu je třeba souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, který důvody pro opuštění základní zásady vztahující se k převodům vlastnického práva k nemovitostem, tj. zásady účinnosti převodu na základě intabulace, taktéž neshledal.
48. Domnívá-li se stěžovatel, že vedlejší účastnice nyní těží z nedůslednosti ve vedení katastru nemovitostí, když od roku 2017 (poté, co byla žaloba stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuta) nemovitost v katastru nemovitostí evidována je a jako vlastník je vedena právě vedlejší účastnice, lze mít pro takový názor určité pochopení.
49. Na druhou stranu, pakliže nejpozději v roce 2000 předchůdce stěžovatele dle ve spise založené doručenky obdržel rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad s odůvodněním, že nemovitost není v katastru nemovitostí vůbec vedena, mohl v souladu s poučením (viz také §5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek, což ovšem neučinil. Tvrdil-li, že mu toto rozhodnutí nebylo nikdy doručeno, pak však ještě ani v roce 2000 neměl informaci o tom, že by ke vkladu do katastru nemovitostí předpokládanému zákonnou úpravou i kupní smlouvou skutečně došlo. Přestože zaplatil kupní cenu, ale k zamýšlenému vkladu do katastru nemovitostí nedošlo (což si mohl také ověřit), předchůdce stěžovatele nastalou situaci nijak neřešil. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by s vedlejší účastnicí od uzavření kupní smlouvy v tomto směru jakkoliv komunikoval a domáhal se umožnění realizace převodu vlastnického práva dle kupní smlouvy nebo vrácení kupní ceny, přestože takový postup by se nabízel jako logický.
50. Až v roce 2010 předchůdce stěžovatele opětovně podal návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti, přičemž katastrální úřad pro zpětvzetí návrhu řízení zastavil (podrobně viz bod 30. tohoto usnesení) a předchůdce stěžovatele se rozhodl domáhat ochrany svého vlastnického práva soudně. Dle spisového materiálu obvodního soudu pak bylo motivem k podání žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti v roce 2010 to, že ministerstvo financí mělo v roce 2006 vznést pochybnost o vlastnickém právu předchůdce stěžovatele k nemovitosti, jakož i právní nejistota pramenící z toho, že předchůdce stěžovatele nebyl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník. V průběhu řízení před obvodním soudem pak vyšlo najevo také to, že v rámci jiného řízení začal vlastnické právo předchůdce stěžovatele zpochybňovat také nájemce, kterému tuto nemovitost pronajal.
51. Jakkoliv Ústavní soud rozumí snaze stěžovatele uvést aktuální vlastnické vztahy k nemovitosti do souladu s kupní smlouvou z roku 1994, dle které bylo záměrem smluvních stran převést vlastnického právo k nemovitosti na předchůdce stěžovatele, pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že obecné soudy odpovídajícím způsobem vyložily, proč stěžovatelem zvolený postup nemohl za daných okolností vést k požadovanému výsledku a proč v proběhlém řízení nemohlo být žalobě na určení vlastnického práva k nemovitosti vyhověno, přičemž tento svůj postup také adekvátně zdůvodnily.
52. Stěžovatel měl možnost využít prostředky k obraně svého práva před obecnými soudy a to, že městský soud a Nejvyšší soud dospěly k rozhodnutím, se kterými se neztotožňuje, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl. Odkazoval-li v následné replice na judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky vydržení vlastnického práva (viz také bod 54. tohoto usnesení) a ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci, šlo o rozhodnutí vycházející z jiných skutkových okolností.
53. Lze uzavřít, že městský soud i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly, zohlednily podstatné skutečnosti a vhodně reagovaly také na námitky stěžovatele. Postupovaly přitom v souladu s relevantními zákonnými ustanoveními, odkázaly na přiléhavou judikaturu a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Pakliže dospěly k závěru, že kupní smlouva sama o sobě převod vlastnického práva způsobit nemohla a stěžovatel (ani jeho předchůdce) se z důvodu absence vkladu do katastru nemovitostí vlastníkem nemovitosti nestal, dle Ústavního soudu do základních práv stěžovatele nezasáhly. Z hlediska přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je tak třeba napadená rozhodnutí vnímat jako ústavně konformní a jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
54. Pokud pak jde o tvrzení stěžovatele, že se měl (resp. jeho předchůdce) stát vlastníkem nemovitosti na základě vydržení dle §134 občanského zákoníku, nelze odhlédnout od toho, že dle usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel tuto argumentaci rozvinul až v doplnění dovolání podaném již po uplynutí dovolací lhůty, zatímco v původním dovolání hledisko přípustnosti ve smyslu §237 o.s.ř. v této části řádně nevymezil. Právě uvedenému přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje a jak Ústavní soud ověřil také z vyžádaného spisového materiálu, Nejvyšší soud při posouzení dovolání stěžovatele nepochybil. Jelikož ve vztahu k otázce možného vydržení nemovitosti stěžovatel opravný prostředek v podobě dovolání řádně neuplatnil (a Nejvyšší soud tak mohl rozsudek městského soudu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu), Ústavní soud se tímto okruhem námitek stěžovatele s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti blíže nezabýval.
VII.
55. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu