ECLI:CZ:US:2020:4.US.658.20.1
sp. zn. IV. ÚS 658/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Adama II., knížete z a na Lichtenštejnu, a 2) nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, obou sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, obou zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. Ncp 940/2019-370, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Praha, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 3) Státního statku Jeneč, státní podnik v likvidaci, sídlem Třanovského 622/11, Praha 17 - Řepy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelé podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vůči vedlejším účastníkům žalobu na vyklizení a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedenou u obvodního soudu pod sp. zn. 28 C 417/2018. Jan Adam II., stěžovatel, je hlavou státu Lichtenštejnského knížectví, nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, stěžovatelka, je zvláštním fondem spravujícím jeho majetek.
3. Obvodní soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí podle §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s názorem, že není k projednání a rozhodnutí věci s odkazem na §9 odst. 2 písm. c) o. s. ř. věcně příslušný, neboť jde o spor, který se týká cizího státu.
4. Usnesením vrchního soudu ze dne 4. 12. 2019 č. j. Ncp 940/2019-370 bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci se stěžovatelé jako žalobci domáhají uložení povinnosti vedlejším účastníkům jako žalovaným vyklidit a předat stěžovatelům nemovitosti v žalobě konkrétně specifikované spolu s jejich plody a užitky a nahradit veškerou škodu stěžovatelům od okamžiku zabrání nemovitostí do jejich předání stěžovatelům, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitostí v žalobě konkrétně uvedených. V případě, že soud nevyhoví žalobním návrhům, jsou vedlejší účastníci povinni stěžovatelům zaplatit peněžitou náhradu za nemovitosti označené v žalobním návrhu s jejich plody a užitky minimálně ve výši 10 000 Kč. Vrchní soud se neztotožnil s právním názorem obvodního soudu. Byť je stěžovatel zahraniční osobou a stěžovatelka zahraniční nadací, nejde o spor podle §9 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť předmětem žaloby je soukromý majetek stěžovatelů a stěžovatelé zde nevystupují jménem Lichtenštejnského knížectví, ale jako soukromá osoba a nadace. K projednání a rozhodnutí věci jsou tak v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle §9 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že otázka, zda vystupují v předmětném řízení jako soukromé osoby anebo jako orgány státu, stejně jako otázka, zda je předmětný majetek soukromý či veřejný, je pro posouzení skutečnosti, zda jsou k projednání žaloby příslušné v prvním stupni soudy krajské nebo okresní, bezpředmětná. Namísto toho je zde určující, zda se předmětný spor "týká cizího státu nebo osob požívajících diplomatických imunit a výsad", jak výslovně stanoví §9 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Zda cizí stát nebo osoba spadající do kategorie osob požívajících diplomatických imunit a výsad v konkrétním sporu jedná jako soukromá osoba nebo jako orgán cizího státu, či zda jde o soukromý či veřejný majetek, je samostatnou a odlišnou právní otázkou, jejíž zodpovězení je neoddělitelnou součástí merita sporu. Tuto otázku lze proto zodpovědět pouze po důkladném meritorním posouzení relevantních okolností daného sporu obvodním soudem, nikoliv soudem posuzujícím v rámci speciální úpravy podle §104a odst. 2 o. s. ř., kdy je předmětem pouze jeden dílčí procesní aspekt věci, jako to učinil vrchní soud.
6. Účelem §9 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je tedy posouzení přičitatelnosti určité dané věci státu (mezinárodní organizaci). Tedy posouzení, zda jsou strany sporu orgány státu nebo zda jde o osoby (majetek) ovládané státem. Vyslovil-li vrchní soud v rámci této speciální úpravy závěr, že stěžovatelé v předmětném sporu jednají jako soukromé osoby, překročil svou pravomoc a posuzoval věc ultra vires, neboť příslušný k jejímu posouzení je soud nalézací. Jeho rozhodnutí tak není v souladu s právem na soudní ochranu a právem na zákonného soudce vyžadujícími, aby právní otázky byly rozhodovány soudy, které k tomu mají pravomoc. Uvedené rozhodnutí je navíc v rozporu se zásadou, podle které je stát oprávněn vykonávat veřejnou moc pouze na základě zákona a v jeho mezích.
7. Stěžovatel je úřadující hlavou státu, a tudíž nepochybně orgánem cizího státu. Podle zavedeného pravidla mezinárodního práva vyjádřeného v mezinárodním obyčejovém právu, judikatuře a komentářích platí, že hlava státu jedná jako orgán státu. Navíc je podle mezinárodního práva na hlavu státu po celou dobu, kdy zastává svůj úřad, pohlíženo jako na ztělesnění státu samotného. Bylo by urážkou suverenity a důstojnosti státu, který hlava státu ztělesňuje, a popřením zásady suverénní rovnosti států podřídit hlavu státu pravomoci vnitrostátních soudů jiné země, ať již pro jednání učiněná v souvislosti s výkonem úřadu či pro jednání soukromé povahy. Proto imunita hlavy státu ratione personae zahrnuje obě tyto kategorie jednání. Pouhá skutečnost, že hlava cizího státu je účastníkem předmětného řízení, tudíž činí předmětnou věc sporem týkajícím se cizího státu a osoby chráněné imunitou podle mezinárodního práva. Nadto stěžovatelka je zvláštní právnickou osobou, jejíž právní status je zakotven v ústavě Lichtenštejnského knížectví. Účelem a cílem stěžovatelky je především zajišťovat výkon úřadu hlavy státu stěžovatelem, a to krytím výdajů a nákladů jemu vzniklých při výkonu úřadu. Na stěžovatele je proto nutno v rovině mezinárodního práva rovněž nahlížet jako na subjekt spadající do kategorie osob požívajících diplomatických imunit a výsad podle mezinárodního práva.
8. Z uvedeného stěžovatelé dovozují, že vzhledem k jejich účasti v řízení se předmětný spor týká cizího státu a osob požívajících diplomatických výsad a imunit. Podmínka uvedená v §9 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je tak splněna a k vedení řízení o žalobě v prvním stupni jsou příslušné soudy krajské. Napadené rozhodnutí vrchního soudu, směrující řízení k projednání před soudy okresními, je proto v rozporu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu. To samo o sobě zakládá porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu a na zákonného soudce. Napadené rozhodnutí vrchního soudu není podle stěžovatelů řádně odůvodněno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že na hlavu státu je v mezinárodním právu tradičně pohlíženo jako na osobní ztělesnění státu samotného, přičemž by bylo "urážkou suverenity a důstojnosti státu, který hlava státu ztělesňuje, a popřením zásady suverénní rovnosti států podřídit hlavu státu pravomoci vnitrostátních soudů jiné země, ať již pro jednání učiněná v souvislosti s výkonem úřadu či pro jednání soukromé povahy". Z toho by se mohlo zdát, že zpochybňují vůbec pravomoc soudů v České republice včetně Ústavního soudu v jejich věcech rozhodovat. Ústavní soud přesto nepovažuje za nezbytné zabývat se na tomto místě podrobněji tím, v jakém postavení stěžovatelé vystupují a zda se mohou nebo nemohou v souladu s mezinárodním právem vůbec imunity v tomto typu řízení domáhat. Ať by tomu totiž bylo jakkoli, podáním ústavní stížnosti stěžovatelé požádali Ústavní soud, aby v jejich věci rozhodl, a výslovně tak vyjádřili přání se pravomoci Ústavního soudu podřídit, přičemž jim ani nic nebránilo vzít ústavní stížnost kdykoli do okamžiku závěrečné porady zpět (§77 zákona o Ústavním soudu).
11. Smyslem jurisdikční imunity je obvykle ochrana státu, ať už jde o imunitu státu, imunitu hlavy státu či imunitu diplomatickou. Je tedy zásadně přímo na státu, nikoli na konkrétní imunitou chráněné osobě, zda se imunity vzdá. U hlav států je však situace specifická tím, že obvykle představuje nejvyšší autoritu v zemi, z čehož bývá někdy dovozováno, že hlava státu je oprávněna se imunity vlastním jednáním vzdát (viz např. rozbor názorů zachycený ve třetí zprávě k imunitě státních představitelů vůči zahraničnímu trestnímu řízení připravenou zvláštním zpravodajem Komise pro mezinárodní právo Romanem Anatolevičem Kolodkinem ze dne 24. 5. 2011, UN Doc. A/CN.4/646, odst. 34 a násl.). Ústavní soud se s tímto názorem zásadně ztotožňuje s tím, že závěr o vzdání se imunity by mohl být přehodnocen, dovolalo-li by se Lichtenštejnské knížectví imunity k tomu oprávněnou autoritou.
12. Projednáním ústavní stížnosti tedy Ústavní soud postupuje v souladu s výslovným přáním stěžovatele a nijak nezasahuje do suverenity Lichtenštejnského knížectví. Akceptují-li stěžovatelé pravomoc Ústavního soudu, má to v souladu s čl. 96 odst. 1 Ústavy za následek, že v samotném řízení nemají oproti ostatním účastníkům nikterak privilegované postavení.
13. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je hlavou suverénního státu, nabízí se otázka, zda se z tohoto postavení vůbec může ústavní stížností domáhat ochrany základních práv. Ústavní soud ohledně možnosti státu, respektive jeho orgánů a složek, podat ústavní stížnost vychází z principu, že vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci nemůže být nositelem základních práv a svobod. Správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, tak například není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99).
14. Naproti tomu v případech, kdy stát (respektive jeho orgán) ve věci nevystupuje v mocenském, vrchnostenském postavení (tedy jako nositel veřejné moci), může být podle judikatury Ústavního soudu nositelem základních práv a svobod a tím i legitimován k podání ústavní stížnosti [nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2209/15 (N 17/88 SbNU 235)]. Jedná-li stát v roli soukromé osoby, je mu ochrana jeho základních práv v judikatuře Ústavního soudu garantována jako u kteréhokoli jiného účastníka řízení.
15. Postavení cizích států a jeho orgánů je v tomto směru samozřejmě specifické. Orgány cizího státu totiž v této souvislosti vůbec nelze považovat za orgány veřejné moci, neboť z hlediska českého ústavního pořádku jim veřejná moc nenáleží (což samo o sobě nevylučuje - ale pochopitelně ani nepředpokládá - že mohou být nositeli veřejné moci jiného státu a že i třeba právě z této pozice v České republice vystupují). Nositeli veřejné moci mohou na území České republiky zásadně být jen orgány českého státu, jelikož právě tato skutečnost je definičním prvkem české svrchovanosti, jak je zakotvena v čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy. To platí tím spíše za situace, kdy žalovanou v řízení před soudy je i Česká republika. Ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 1 Ústavy vylučuje, aby na území České republiky jiný stát vystupoval vůči českému státu ve vrchnostenském postavení. Ať už tedy stěžovatelé vystupují v řízení před českými soudy čistě v rámci své soukromoprávní činnosti, či nikoli, je vyloučeno, aby v něm vystupovali z hlediska českého ústavního pořádku jako orgány veřejné moci. Jsou proto v souladu s výše zmíněnou judikaturou oprávněni podat ústavní stížnost.
16. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, ústavní stížností lze zásadně napadnout jen rozhodnutí konečná a meritorní. Z tohoto přístupu nicméně Ústavní soud dovodil určité výjimky, mezi které patří i přezkoumávání rozhodnutí o věcné příslušnosti [viz k tomu nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností týchž stěžovatelů se zabýval již ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2860/19. V ní stěžovatelé rovněž brojili proti rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí věci, v níž stěžovatelé podali u Okresního soudu v Kolíně žalobu proti celkem devíti žalovaným na vyklizení a na určení vlastnického práva k nemovitostem. Ústavní soud se i v této věci zabýval přípustností ústavní stížnosti stěžovatelů a usnesením ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2860/19 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
19. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ačkoli Ústavní soud již v minulosti shledal porušení ústavně zaručených práv v rozhodnutí o věcné příslušnosti, děje se tak zcela výjimečně, a to v případech zjevného, extrémního pochybení při výkladu podústavního práva či v absenci odpovídajícího odůvodnění předmětného rozhodnutí. Pravidla věcné příslušnosti civilních soudů jsou totiž zakotvena primárně v občanském soudním řádu, tedy v podústavním předpise, jehož výklad náleží zásadně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.
21. V nyní posuzované věci Ústavní soud zmíněné extrémní pochybení v rozhodnutí vrchního soudu neshledal, přičemž toto rozhodnutí je také - byť stručně - odůvodněno, a lze z něj tedy pochopit, na základě čeho vrchní soud dospěl k závěru o věcné příslušnosti okresních soudů. Je třeba poukázat na to, že to byli sami stěžovatelé, kteří podali svoji žalobu k okresnímu soudu, vrchní soud jim tedy fakticky dal zapravdu. Jakkoli tato skutečnost nemá vliv na samotné určení věcné příslušnosti, oslabuje tvrzení stěžovatelů, že k porušení jejich práv došlo nedostatečným odůvodněním napadeného rozhodnutí.
22. Ústavní soud závěrem poznamenává, že se nemusel podrobněji zabývat otázkou imunity hlav států z hlediska mezinárodního práva, neboť z pohledu mezinárodního práva je otázka věcné, místní i funkční příslušnosti vnitrostátních soudů irelevantní. Jako sporná může za určitých okolností vyvstat otázka pravomoci vnitrostátních soudů, nikoli to - a v tom tkví jádro ústavní stížnosti, neboť stěžovatelé si zjevně sami přejí, aby české soudy jejich žalobu projednaly - který vnitrostátní soud konkrétně bude při existenci pravomoci podle vnitrostátního práva spor rozhodovat.
23. Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci vrchního soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
24. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu