ECLI:CZ:US:2020:4.US.672.20.1
sp. zn. IV. ÚS 672/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ADRAS REALITY s. r. o., sídlem Sokolská 576/21, Olomouc, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2019 č. j. 16 Co 345/2019-283 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. září 2019 č. j. 11 C 23/2018-176, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Luďka Kratochvíla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že návrhem ze dne 28. 2. 2018 bylo u Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") zahájeno řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání. U jednání konaného ve věci dne 12. 9. 2019 byl vyhlášen rozsudek, podle kterého bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky jako žalobkyně a vedlejšího účastníka jako žalovaného k předmětným nemovitým věcem (označeným ve výroku I.) a tyto byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Vedlejšímu účastníkovi byla současně stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 022 162 Kč (vypořádací podíl).
3. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 11 C 23/2018-176 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž bylo stěžovatelce uloženo, aby nenakládala právně a fyzicky se svým spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 5/6 na nemovitých věcech - pozemku p. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 93 m2, jehož součástí je stavba p. č. X2 (bydlení), pozemku p. č. X3 (ostatní plocha) o výměře 110 m2, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, na LV č. X4, pro obec R., k. ú. Královopolské Vážany, a to zejména, aby jej nezatěžovala jakýmkoliv věcným či obligačním právem až do pravomocného skončení řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 11 C 23/2018 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení o předběžném opatření částku 8 877 Kč (výrok II.). Okresní soud v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že vedlejší účastník prokázal potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků řízení, a to do pravomocného skončení řízení, neboť po vyhlášení rozsudku okresního soudu dne 12. 9. 2019 ve věci samé stěžovatelka již dne 13. 9. 2019 zahájila u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, vkladové řízení sp. zn. V-6729/2019, na základě něhož má dojít k zápisu zástavního práva, předkupního práva a zákazu zcizení nebo zatížení id. podílu stěžovatelky na uvedených nemovitostech ve prospěch oprávněného a zástavního věřitele. Okresní soud uzavřel, že tímto nestandardním jednáním stěžovatelky má za osvědčené, že by mohlo dojít ke snížení hodnoty vypořádacího podílu uvedených nemovitostí.
4. Proti tomuto usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 12. 2019 č. j. 16 Co 345/2019-283 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 7 877 Kč (výrok II.). V přezkoumávané věci měl krajský soud z tvrzení vedlejšího účastníka a jím doložených listinných důkazů a ve shodě s okresním soudem za osvědčené, že ve věci jsou naplněny zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření z důvodu zatímní potřeby úpravy poměrů účastníků. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že stěžovatelka následující den po vyhlášení rozsudku ve věci samé, zahájila u místně a věcně příslušného katastrálního úřadu vkladové řízení, na základě něhož, by mělo dojít k zatížení spoluvlastnického podílu stěžovatelky k uvedeným nemovitostem. Podle krajského soudu jde o právní jednání, které nelze chápat ani jako korektní a ani jako mravné, neboť mohly ovlivnit hodnotu vypořádacího podílu sporných nemovitostí, jak to již vyhodnotil okresní soud. Zásah okresního soudu proto krajský soud vyhodnotil jako logický a zákaz jakékoliv zatěžující dispozice se spoluvlastnickým podílem stěžovatelky o velikosti ideální 5/6 na uvedených nemovitostech do pravomocného skončení řízení ve věci samé jako souladný se zákonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí nemůže svůj spoluvlastnický podíl libovolným způsobem užívat a vykonávat tak jednu ze základních složek vlastnického práva podle §1117 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka má za to, že soudy vydáním předběžného opatření zcela předešly celému odvolacímu řízení. Takový postup je však podle stěžovatelky v rozporu "s právním názorem, jenž byl opakovaně vyjádřen v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to sice, že je nepřípustné, aby účastník řízení prostřednictvím předběžného opatření dosáhl toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozhodnutím ve věci samé".
6. Stěžovatelka dále namítá, že oba soudy pochybily, když nereflektovaly právní stav, který sebou nepravomocný rozsudek přináší a bez dalšího nastolily režim odpovídající rozsudku již pravomocnému, přičemž nijak nezohlednily možnost, že by mohlo být (a následně skutečně bylo) proti tomuto rozhodnutí podáno stěžovatelkou odvolání. Za současného stavu, kdy o podaném odvolání nebylo doposud rozhodnuto, je podle stěžovatelky třeba počítat s možností, že krajský soud rozhodne ve věci samé jinak, tj. ve prospěch stěžovatelky. Takové pravomocné rozhodnutí však může být otázkou i několika měsíců, v jejichž průběhu může díky napadenému usnesení stěžovatelce vzniknout škoda, kterou již ani v případě následného rozhodnutí v její prospěch nebude možné napravit. Za nejinvazivnější zásah přitom stěžovatelka považuje skutečnost, že kromě nakládání právního jí bylo rozhodnutím obou soudů znemožněno též nakládání fyzické, a to navíc aniž by toto bylo nějak blíže specifikováno.
7. Stěžovatelka má za to, že okresní soud pochybil, když rozhodnutí o nařízení předběžného opatření vydal, aniž by si předtím vyžádal její vyjádření a následně pochybil i krajský soud, když toto rozhodnutí potvrdil. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527). Stěžovatelka dále poukazuje na to, že má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci ve vztahu k takovému návrhu možnost uplatnit ve srovnatelném rozsahu před soudem svá tvrzení i námitky, které se následně promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
12. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušným orgánem a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky, a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro nařízení (zrušení) předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
13. V souvislosti s námitkami stěžovatelky je třeba poukázat na to, že nároky na procesní záruky poskytované účastníkům v řízeních týkajících se věci samé, se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. Při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Podstatné je proto posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení, přičemž rozhodování o návrhu, beztoho, aniž by byl dán prostor k vyjádření účastníkům odlišným od navrhovatele, zákon přímo předpokládá (srov. §75c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.", podle kterého o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků).
14. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1847/16 neshledal Ústavní soud případným, neboť v tam posuzované věci okresní soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl a za této situace nežádal stěžovatele (žalovaného), aby se k tomuto návrhu vyjádřil, neboť při zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření je stanovisko druhé strany již z logiky věci nadbytečné; následně toto rozhodnutí vedlejší účastníci napadli odvoláním, přičemž stěžovateli nebylo předchozí zamítavé rozhodnutí okresního soudu vůbec doručováno a nebylo mu doručeno ani podané odvolání s tím, aby se k němu vyjádřil; následně bylo vydáno usnesení krajského soudu, aniž by soud umožnil stěžovateli jakkoliv se vyjádřit k podstatě návrhu. V nyní posuzované věci nejde o tento případ, když stěžovatelka namítá, že jí bylo upřeno právo vyjádřit se k navrhovanému předběžnému opatření v řízení před okresním soudem; jak bylo uvedeno výše, o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků (srov. §75c odst. 3 o. s. ř.). K navrhovanému předběžnému opatření se pak stěžovatelka vyjádřila ve svém odvolání a krajský soud se jejími námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval.
15. V posuzované věci krajský soud výstižně poukázal na §76 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle kterého předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy. Protože stěžovatelka následující den po vyhlášení nepravomocného rozsudku ve věci samé zahájila u místně a věcně příslušného katastrálního úřadu vkladové řízení, na základě něhož by mělo dojít k zatížení spoluvlastnického podílu stěžovatelky ke sporným nemovitostem, shledal krajský soud zásah okresního soudu jako logický a zákaz jakékoliv zatěžující dispozice se spoluvlastnickým podílem stěžovatelky o velikosti ideální 5/6 na sporných nemovitostech do pravomocného skončení řízení ve věci samé za souladný se zákonem, neboť i on dospěl k závěru, že jsou naplněny zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Z obsahu nařízeného předběžného opatření pak nelze dovodit, že by již tímto předběžným opatřením oprávněný dosáhl toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozhodnutím ve věci. Závěru ve věci jednajících soudů o naplnění zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření nelze podle názoru Ústavního soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. Po shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu