ECLI:CZ:US:2020:4.US.679.20.1
sp. zn. IV. ÚS 679/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Lenzing Biocel Paskov, a. s., sídlem Místecká 762, Paskov, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 23 Cdo 2829/2019-551 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2019 č. j. 11 Co 377/2018-503, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 44/2017, se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 9 C 44/2017-430 ve výroku I. zamítl návrh stěžovatelky podaný u ERÚ na určení, že tato nebyla v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 povinna platit vedlejší účastnici složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle §28 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 10. 2013 (dále jen "zákon o POZE"), ohledně množství elektřiny, které stěžovatelka sama vyrobila a spotřebovala. Výrokem I. tohoto rozhodnutí okresní soud v plném rozsahu nahradil I. výrok rozhodnutí ERÚ ze dne 8. 8. 2016 č. j. 03660-15/2016-ERÚ a rozhodnutí předsedkyně ERÚ Ing. Aleny Vitáskové o rozkladu stěžovatelky ze dne 23. 11. 2016 č. j. 03660-22/2016-ERÚ (výroky II. a III.). Ve výrocích IV. a V. okresní soud rozhodl o nákladech správního řízení a o nákladech soudního řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice měla v souladu s §28 odst. 1 zákona o POZE nárok na účtování příspěvků za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 za elektřinu spotřebovanou stěžovatelkou.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém mimo jiné poukázala na to, že právní závěr, že neměla v rozhodném období povinnost platit vedlejší účastnici složku POZE za vlastní spotřebu, potvrzuje i Krajský soud v Ústní nad Labem v odůvodnění usnesení ze dne 11. 10. 2018 č. j. 17 Co 64/2018-234, jímž rozhodoval o odvolání vedlejší účastnice (tam žalované) proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 26. 3. 2019 č. j. 11 Co 377/2018-503 rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až III. potvrdil; v nákladových výrocích IV. a V. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), pro vydání určovacího rozhodnutí ve správním řízení a v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodnutí okresního soudu, který rozhodnutí ERÚ a předsedkyně ERÚ zrušil, jako věcně správné ve výrocích I. - III. potvrdil.
5. Krajský soud poukázal na to, že řízení u ERÚ počalo běžet na základě návrhu stěžovatelky dne 22. 3. 2016. Zároveň stěžovatelka v pozici žalobkyně podala dne 22. 3. 2016 žalobu, kterou se domáhala po vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení ve výši 94 232 000 Kč s tím, že vedlejší účastnice jí uvedenou částku za rozhodné období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyúčtovala a stěžovatelka ji uhradila, aniž by k tomu byl dán právní důvod. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 8. 7. 2017 č. j. 14 C 86/2016-140 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit předmětnou částku. Okresní soud v Děčíně vycházel z rozhodnutí ERÚ, který určovacím výrokem stanovil, že v rozhodném období stěžovatelka takovou povinnost k platbám neměla. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení poté k odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2018 č. j. 17 Co 64/2018-234, kterým zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení z důvodu, že se okresní soud nezabýval námitkami a obranou vedlejší účastnice o nedostatku pasivní věcné legitimace.
6. Krajský soud v posuzované věci vycházel z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zvláštní senát") ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 45/2017-14 (dále jen "rozhodnutí zvláštního senátu"), v němž zvláštní senát dospěl k závěru, že pravomoc ERÚ rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá i na spory, kdy jedna ze smluvních stran plnění poskytne a poté je žádá zpět z titulu bezdůvodného obohacení. Samotná existence poskytnutého plnění nemůže být podle zvláštního senátu rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán spor rozhodnout. Krajský soud poukázal na to, že uvedené rozhodnutí zvláštního senátu mění dosavadní soudní praxi, podle níž o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v obdobných případech přísluší rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Z rozhodnutí zvláštního senátu je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatelka se měla vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v rozhodném období domáhat u ERÚ, nikoli žalobou u Okresního soudu v Děčíně.
7. Krajský soud s odkazem na §244 o. s. ř. dovodil, že projednává-li civilní soud v řízení podle části páté o. s. ř. nově věc již pravomocně rozhodnutou ve správním řízení, musí také přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro rozhodnutí o návrhu stěžovatelky tak, jak byl podán ve správním řízení k ERÚ. Krajský soud postupoval podle §141 odst. 1 a §142 odst. 1 a 2 správního řádu, z nichž dovodil, že stěžovatelka se mohla domáhat určovacího rozhodnutí podle §142 správního řádu, avšak musela v takovém řízení prokázat, že je to nezbytné k uplatnění jejích práv. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud se nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro vydání určovacího rozhodnutí ve správním řízení a vyšel z názoru stěžovatelky, že naléhavý právní zájem na určovacím výroku ERÚ byl dán. Krajský soud naopak dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem stěžovatelky na určovacím výroku ve správním řízení nebyl naplněn. Stěžovatelka se mohla domáhat před ERÚ žalobou na plnění vrácení částky 94 000 000 Kč, kterou v rozhodném období vedlejší účastnici zaplatila. Mohla-li se stěžovatelka domáhat ve sporném řízení před správním orgánem ERÚ podle §141 správního řádu plnění vůči vedlejší účastnici, není splněna podmínka plynoucí z §142 odst. 2 o. s. ř., a není možno domáhat se ve správním řízení určení právního vztahu podle §142 odst. 1 správního řádu. S ohledem na uvedené závěry dospěl krajský soud k závěru, že nebyly splněny podmínky §142 správního řádu pro vydání určovacího rozhodnutí ve správním řízení.
8. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 o. s. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení několika právních otázek, z nichž některé krajský soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a jiné dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
9. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 23 Cdo 2829/2019-551 bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítnuto, neboť Nejvyšší soud je neshledal přípustným, když napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a žádná z otázek formulovaných stěžovatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání.
10. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí neshledal argumentaci stěžovatelky, že vydání určovacího rozhodnutí správního orgánu bylo nezbytné pro uplatnění jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení v civilním soudním řízení, případnou, neboť z rozhodnutí zvláštního senátu vyplývá, že k rozhodování sporu o peněžité plnění k financování podpory podle zákona o POZE je dána pravomoc ERÚ. Nejvyšší soud dovodil, že v řízení podle části páté občanského soudního řádu náleží soudu posouzení napadeného rozhodnutí správního orgánu jak z hlediska hmotněprávního, tak i z hlediska procedurálního; krajský soud tedy nepochybil, zabýval-li se tím, zda byly naplněny podmínky §142 odst. 1 správního řádu pro vydání určovacího rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud nepochybil ani při samotném výkladu §142 odst. 1 a 2 správního řádu, když s ohledem na závěry rozhodnutí zvláštního senátu dospěl k závěru, že stěžovatelka se mohla svého nároku domáhat v jiném správním řízení a v řešené věci tak nebyl dán nezbytný zájem na vydání rozhodnutí podle §142 odst. 1 správního řádu. V podrobnostech je možno odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nesprávně vyložil §5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a proto též chybně vyložil rozhodnutí zvláštního senátu a jeho účinky na probíhající řízení před krajským soudem, a to ve vztahu k podmínkám řízení podle §142 správního řádu. Toto rozhodnutí je podle stěžovatelky pro danou věc bez právního významu a jeho aplikace na posuzovanou věc je v příkrém rozporu s účelem rozhodnutí zvláštního senátu.
12. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné rovněž proto, že chybně interpretuje a aplikuje vlastní rozhodnutí. Nejvyšší soud dále nesprávně vyložil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 17 Co 64/2018-234, v důsledku čehož nezodpověděl stěžovatelkou položené otázky a dospěl k nesprávnému závěru o nepřípustnosti dovolání.
13. Stěžovatelka také namítá, že rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich není odůvodněna aplikace rozhodnutí zvláštního senátu. Oba soudy odmítly na předmětnou věc aplikovat dobovou judikaturu, jde-li o posouzení procesních podmínek pro rozhodnutí ERÚ o určovacím návrhu stěžovatelky. Soudy se podle stěžovatelky dále nevypořádaly s jejími argumenty a ignorovaly judikaturu, na kterou stěžovatelka odkazovala. Tím porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu, odňaly ji protiústavně zákonnému soudci a v rozporu s principem právní jistoty porušily její právo na legitimní očekávání správnosti aktů orgánů veřejné moci a relativní neměnnosti právního prostředí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
18. V posuzované věci krajský soud správně vycházel z rozhodnutí zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. Konf 45/2017-14 (a to i když bylo předmětné řízení zahájeno před vydáním uvedeného rozhodnutí zvláštního senátu), podle kterého pravomoc ERÚ rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE, nebo sjednané na základě tohoto zákona (§52 odst. 2 citovaného zákona), není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kde je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o POZE.
19. Krajský soud s ohledem na výše uvedené rozhodnutí zvláštního senátu správně ve vztahu k posuzované věci dovodil, že k rozhodování sporu o peněžité plnění k financování podpory podle zákona o POZE je dána pravomoc ERÚ. Závěr krajského soudu o tom, že v posuzované věci nebyla naplněna podmínka nezbytného zájmu stěžovatelky na vydání určovacího rozhodnutí správního orgánu stanovená v §142 odst. 1 správního řádu, neboť stěžovatelka se mohla vydání rozhodnutí správního orgánu domáhat v souladu s §142 odst. 2 správního řádu v jiném správním řízení, je v jeho rozhodnutí řádně odůvodněn.
20. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že soudy odmítly na předmětnou věc aplikovat relevantní judikaturu, odkazuje Ústavní soud na vyčerpávající odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém se tento soud vypořádal s otázkami stěžovatelky vtahujícími se k posouzení intertemporálního účinku vývoje judikatury a vyjádřil se rovněž k námitce stěžovatelky, že krajský soud nerespektoval dobovou judikaturu platnou v době rozhodování ERÚ. V posuzované věci se krajský soud podle Nejvyššího soudu neodchýlil od stěžovatelkou citovaných rozhodnutí (nálezu Ústavního soudu ze dne 10. července 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014 sp. zn. 25 Cdo 3427/2012, které na tento nález odkazuje, neboť uvedený nález řešil skutkově i právně odlišný případ, jehož těžiště spočívalo v odlišném posouzení jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení (srov. str. 6 až 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
21. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky (viz body 8 až 10 tohoto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejího návrhu na vydání určovacího rozhodnutí správním orgánem. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
23. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu