ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3427.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3427/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem, se sídlem České Budějovice, Lannova tř. 9, proti žalovaným 1) L. F. , 2) J. F. , 3) A. F. a 4) E. F. , všem zastoupeným JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem, se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o 665.989,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 168/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2012, č.j. 19 Co 770/2009-450, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.649,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Linharta, advokáta, se sídlem České Budějovice, Lannova tř. 9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 1.058.936,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené mu v souvislosti s koupí nemovitosti od žalovaných, kteří nesplnili zákonnou nabídkovou povinnost vůči ostatním spoluvlastníkům podle §140 obč. zák. při prodeji spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/2 nemovitostí v žalobě označených (dále „K. D.“).
Okresní soud v Českých Budějovicích (v pořadí druhým, rovněž vyhovujícím) rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č.j. 30 C 168/2007-299, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.058.936,50 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovanými dne 9. 9. 2004 kupní smlouvu, podle níž koupil ideální polovinu K. D. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 6 C 264/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 5 Co 241/2006, shledal nabídku prodeje podílu učiněnou žalovanými ostatním spoluvlastníkům neplatnou, proto rozhodl o nahrazení projevu vůle M. M. (žalobce v nyní projednávané věci) učinit opomenutým spoluvlastníkům MUDr. J. F. a Ing. P. F. (dále jen „spoluvlastníci“) nabídku ke koupi spoluvlastnických podílů na nemovitostech, které získal kupní smlouvou od žalovaných. Spoluvlastníci vyplatili žalobci kupní cenu 7.000.000,- Kč a získali vlastnické právo ke K. D. Soud dospěl k závěru, že žalovaní se porušením zákonné i smluvní povinnosti dopustili protiprávního jednání, neboť nesplnili nabídkovou povinnost při převodu podílu K. D. vůči spoluvlastníkům ve smyslu §140 obč. zák. a zároveň ve smlouvě ujistili žalobce, že se tak stalo. Měl za prokázanou příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením právní povinnosti a škodou. Žalobci vznikla skutečná škoda ve výši 717.028,50 Kč, kterou představují náklady řízení o nahrazení projevu vůle k prodeji podílu spoluvlastníkům (věc Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 6 C 264/2004), úhrada části daně z převodu nemovitostí (nejprve na žalobce, poté na opomenuté spoluvlastníky), náklady znaleckého posudku pro účely daňového přiznání a náklady na úředně nařízené opravy v letech 2004 a 2005. Žalobci vznikla rovněž škoda v podobě ušlého zisku ve výši 341.908,- Kč, jenž je představován ušlými úroky z částky 7.000.000,- Kč za dobu od 6. 9. 2004 do 7. 6. 2006 a který odpovídá výši průměrné úrokové sazby 2,79 % p.a. na termínovaném vkladu, na němž byly tyto prostředky před úhradou kupní ceny uloženy. Žalobce v rozhodné době ze svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech neměl žádný přínos, ani jej nijak neužíval pro sebe, havarijní stav nemovitostí ostatně jejich pronájem neumožňoval. Nedůvodnou byla shledána námitka promlčení nároku na náhradu ušlého zisku za období od 6. 9. 2004. Dvouletá subjektivní promlčecí doba počala žalobci běžet od právní moci rozsudku, jímž byl nahrazen jeho projev vůle ohledně prodeje K. D. opomenutým spoluvlastníkům, tedy od 2. 5. 2006, objektivní tříletá promlčecí doba pak začala plynout od 6. 9. 2004, kdy došlo k převodu kupní ceny 7.000.000,- Kč z účtu žalobce; jestliže žaloba byla podána dne 23. 2. 2007, nárok žalobce promlčen není. Další důkazní návrhy byly pro nadbytečnost zamítnuty.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č.j. 19 Co 770/2009-343, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 392.947,50 Kč potvrdil, co do částky 665.989,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěrům, že pokud by žalovaní učinili řádnou nabídku předkupního práva, žalobce by nemusel vynaložit náklady na soudní řízení, v němž byl nahrazen jeho projev vůle k převodu dotčených nemovitostí na opomenuté spoluvlastníky, stejně jako by nemusel platit znalecký posudek pro účely daňového přiznání. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 341.908,- Kč za dobu, kdy byl řádným vlastníkem spoluvlastnického podílu na dotčených nemovitostech, neboť po uvedenou dobu měl přínos z realizace vlastnického práva, a to bez ohledu na to, že tyto nemovitosti nikomu nepronajal nebo sám pro sebe přímo nevyužíval. Ze stejného důvodu pak žalobce nemá nárok ani na náhradu škody odpovídající části daně z převodu nemovitostí ve výši 324.081,- Kč, kterou hradil při převodu spoluvlastnického podílu ze žalovaných na žalobce.
Na základě dovolání žalobce byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, č. j. 25 Cdo 4563/2009-399, v napadeném měnícím výroku a výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že ušlý zisk spočívá ve ztrátě výnosu peněžní částky vybrané z bankovního účtu za účelem zaplacení kupní ceny podle smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu na věci za situace, kdy kupující byl poté nucen podíl převést na osoby, jež uplatnily k podílu předkupní právo. Jde totiž rovněž o případ, kdy v důsledku jednání převodce nenastalo rozmnožení majetku kupujícího, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, nebýt porušení předkupního práva spoluvlastníků. Jen v případě, že by žalobce měl z nabytí nemovitosti skutečný majetkový prospěch (příjem z pronájmu nebo z vlastního užívání), bylo by možné ušlý zisk o tento prospěch snížit, případně (pokud by prospěch převyšoval ušlý úrok) dovodit, že žalobci žádný zisk neušel. Škodu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných představuje také zaplacená část daně z převodu nemovitostí představující náklady zbytečně vynaložené na koupi nemovitosti.
Odvolací soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č.j. 19 Co 770/2009-450, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně 665.989,- Kč s příslušenstvím a povinnosti k náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně uzavřel, že nabídka předkupního práva, kterou žalovaní učinili dne 18. 11. 2002, je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost spočívající zejména v nedostatečné identifikaci předmětných nemovitostí; názor formulovaný v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 zabývajícím se významem absence splatnosti kupní ceny v nabídce předkupního práva na tento závěr nemá vliv. Vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu ušlého zisku spočívajícího v úrocích z kupní ceny vybrané z bankovního účtu žalobce je důvodný, neboť žalobce předmětné nemovitosti v rozhodném období pro jejich havarijní stav nijak nevyužíval ani nepronajímal, tudíž neměl ze svého vlastnického oprávnění žádný majetkový prospěch, o nějž by bylo možno ztrátu na úrocích snížit. Důvodným shledal také nárok na náhradu škody spočívající v zaplaceném podílu na dani z převodu nemovitostí, neboť tato částka přestavuje zbytečně vynaložené náklady na koupi nemovitosti. Námitka promlčení vznesená žalovanými důvodná není, protože žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby, a to objektivní (počala běžet zaplacením kupní ceny) i subjektivní (počala běžet od právní moci rozsudku, kterým byl nahrazen projev vůle žalobce ohledně prodeje K. D. opomenutým spoluvlastníkům).
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku shledávají v řešení otázky formulace požadavků na označení nemovitostí v nabídce předkupního práva a následků její neplatnosti, náhrady a výše ušlého zisku představovaného ztrátou výnosu z peněžní částky vybrané z bankovního účtu za účelem zaplacení kupní ceny za nemovitost, kterou kupující následně nijak nevyužívá, a otázky promlčení takového nároku. Odvolacímu soudu vytýkají, že se dostatečně nezabýval platností nabídky předkupního práva ze dne 18. 11. 2002, odkazují přitom na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, v němž se Nejvyšší soud odklonil od právního názoru vysloveného v jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 178/2003, z něhož soud prvního stupně i odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí vycházel. Namítají rovněž, že identifikace nemovitostí odkazem na list vlastnictví je dostačující, proto není správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti nabídky z důvodu její neurčitosti. Dále namítají, že mezi ztrátou výnosu žalobce z peněžní částky vybrané z bankovního účtu a neplatností nabídky nemůže být příčinná souvislost, jelikož žalobce danou částku ze svého bankovního účtu převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, nikoli v důsledku neplatné nabídky předkupního práva. Proto také subjektivní promlčecí doba počala běžet v okamžiku vynaložení peněžních prostředků na kupní cenu, neboť již v tom okamžiku žalobce věděl, že přichází o výnos z jejich uložení na bankovním účtu. Nesprávně byla určena rovněž výše ušlého zisku, odvolací soud měl zjistit reálnou výši úroků zahrnující i míru inflace. Vadu řízení spatřují v zamítnutí jimi navrhovaných důkazů jako nepřípustných novot. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalovaných nesplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když všechny v něm předestřené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s hmotným právem i judikaturou. Nadto podstatou sporu není posouzení náležitostí nabídky předkupního práva ze dne 18. 11. 2002, nýbrž porušení předkupního práva opomenutých spoluvlastníků z důvodu nesouladu učiněné nabídky s kupní smlouvou. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno oprávněnými účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V prvé řadě je třeba připomenout, odvolací soud napadeným rozhodnutím rozhodoval pouze o části žalobního nároku, neboť o části nároku ve výši 392.947,50 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s předchozím rozsudkem odvolacího soudu, když kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podrobena jen dovoláním žalobce napadená měnící část předchozího rozsudku odvolacího soudu.
Pravomocné rozhodnutí o předběžné otázce mezi týmiž účastníky je pro soud závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž judikatura Ústavního soudu klade důraz na respekt k předchozímu rozhodnutí o vztazích mezi účastníky, jež je předpokladem naplnění zásady spravedlivého procesu, požadavku právní jistoty a příkazu vnitřní nerozpornosti právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02).
Zčásti pravomocné žalobě vyhovující rozhodnutí v dané věci spočívá na závěru o odpovědnosti žalovaných za škodu, který zahrnuje řešení předběžné otázky platnosti nabídky na realizaci zákonného předkupního práva. Otázka odpovědnosti žalovaných za škodu vzniklou žalobci v důsledku nesplnění zákonné nabídkové povinnosti žalovaných vůči ostatním spoluvlastníkům při prodeji nemovitosti tak byla závazně pravomocně vyřešena a po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu zůstala předmětem sporu toliko otázka výše škody, respektive otázka existence jednotlivých nároků odvozených od téže škodní události. Znovuotevření, případně opačné řešení, mezi účastníky pravomocně vyřešené otázky neplatnosti nabídky koupě spoluvlastnického podílu ze dne 18. 11. 2002 jako předběžné otázky pro závěr o existenci odpovědnosti žalovaných za škodu vzniklou žalobci je proto nepřípustné. Ostatně i v řízení o nahrazení projevu vůle, byť neprobíhalo mezi týmiž účastníky, bylo o neplatnosti nabídky pravomocně rozhodnuto. Posouzení platnosti nabídky na realizaci předkupního práva tedy za dané situace již nelze učinit otázkou zásadního právního významu a napadené rozhodnutí případně z tohoto hlediska podrobit dovolacímu přezkumu.
K argumentaci dovolatelů právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, které bylo vydáno po vyhlášení předchozího rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud nad rámec shora uvedeného odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, v němž Ústavní soud zaujal právní názor, že při opakovaném posouzení jedné a téže předchozí otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována.
Otázka, zda ušlým ziskem je ztráta výnosu peněžní částky vybrané z bankovního účtu za účelem zaplacení kupní ceny podle smlouvy o koupi spoluvlastnického podílu na nemovitosti za situace, kdy kupující byl poté nucen převést podíl na opomenuté spoluvlastníky, stejně jako otázka zda lze za škodu vzniklou žalobci v souvislosti s porušením předkupního práva ze strany žalovaných považovat zaplacený podíl na dani z převodu nemovitosti, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tyto otázky byly vyřešeny kasačním rozhodnutím dovolacího soudu citovaným výše, od jehož závěrů dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Odvolací soud respektoval důsledky plynoucí ze své vázanosti právním názorem dovolacího soudu a své rozhodnutí, vycházeje přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na něm založil.
Žalovaní v dovolání odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§106 odst. 1 obč. zák.) pro uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku, namítajíce, že žalobce o ztrátě výnosu z peněžních prostředků uložených na bankovním účtu věděl už v okamžiku, kdy je použil k úhradě kupní ceny.
Tento názor dovolatelů je však zjevně nesprávný již proto, že při výběru z účtu a úhradě kupní ceny žalobci ještě žádné úroky neušly, a škoda mu tedy mohla vzniknout teprve tehdy, když o úroky přišel, přičemž platí, že dokud nebyla škoda způsobena (nevznikla), nemohl se poškozený o jejím vzniku ani dozvědět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4032).
Z hlediska promlčení nároku z odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku neplatnosti právního úkonu jsou rozhodujícími informacemi v uvedeném smyslu skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit, že právní úkon (smlouva) je neplatný, a informace o subjektu, jemuž lze přičíst zavinění na způsobení jeho neplatnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, publikovaný v Souboru pod C 7836).
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že relevantní informace ve výše uvedeném smyslu získal žalobce nejdříve z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 12. 2005, kterým byl nahrazen projev vůle žalobce k nabídce odkupu spoluvlastnického podílu. Jelikož byl nárok na náhradu škody uplatněn žalobou ze dne 23. 2. 2007, odpovídá závěr odvolacího soudu konstantnímu výkladu běhu subjektivní promlčecí doby, a dovoláním napadené rozhodnutí tak nemá ani z hlediska posouzení této právní otázky zásadní význam.
Určení samotné výše ušlého zisku, respektive zjištění, o jaký výnos žalobce přišel, je zjištěním skutkovým, nezpůsobilým založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutkové závěry lze v dovolacím řízení napadnout pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž se však při zvažované přípustnosti dovolání pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Totéž platí pro namítané vady řízení uplatnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním formálně napaden rovněž ve výrocích o nákladech řízení, aniž by však proti těmto výrokům byly vzneseny jakékoli námitky. Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 13.649,- Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 6 ve spojení s §8 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §137 odst. 3 o. s. ř.). Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012, ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis, podle něhož by náhrada jednotným způsobem ve srovnatelných případech mohla být stanovena, k dispozici není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu