ECLI:CZ:US:2020:4.US.684.20.1
sp. zn. IV. ÚS 684/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Romany Fojtové, zastoupené JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou, sídlem Botanická 785/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019 č. j. 24 Cdo 409/2019-400, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2018 č. j. 37 Co 263/2016-379 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 31. května 2016 č. j. 11 C 125/2010-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Lucie Emanuely Chmel, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"), vedeného pod sp. zn. 11 C 125/2010, se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 11 C 125/2010-344 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí ideální 1/2 pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, pozemků parc. č. X3, X4 a X5, vše v katastrálním území Ž. (dále jen "nemovité věci"), (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Takto soud rozhodl po té, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 1713/2014-167 zrušil předchozí rozsudky okresního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí poukázal na skutečnost, že soudy se nezabývaly tím, zda rozestavěná stavba v L. byla v okamžiku darování stěžovatelce věcí v právním smyslu a zda stavba v L. nebyla manžely nabyta originárně, tj. za trvání společného jmění manželů (dále jen "SJM"). K této skutečnosti provedl okresní soud obsáhlé dokazování se závěrem, že nemovitosti v Ž. byly pořízeny za prostředky v SJM získané prodejem stavby rodinného domu v L.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 37 Co 263/2016-379 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přitom se ztotožnil s okresním soudem, že vedlejší účastnice v daném případě na rozdíl od stěžovatelky nenese žádný díl odpovědnosti a učinila právní úkon, darovací smlouvu v roce 2005, s důvěrou v určitý jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence. Okresní soud proto podle krajského soudu správně poskytl ochranu nabytých práv vedlejší účastnici jako nabyvatelce jednající v dobré víře.
5. Oba soudy shledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení a poukázaly na platnou darovací smlouvu ze dne 6. 10. 2005 uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a jejím otcem, byť uzavřenou za trvání manželství stěžovatelky a předchůdce vedlejší účastnice (25. 2. 2000 až 13. 2. 2007), který byl ke dni 29. 4. 2007 prohlášen za mrtvého. Vyšly ze zjištění, že předmětné nemovitosti v Ž. byly nabyty otcem vedlejší účastnice kupní smlouvou ze dne 29. 10. 2003 za výlučné prostředky získané prodejem nemovitostí v L. podle kupní smlouvy ze dne 27. 10. 2003 (dar stěžovatelky). Námitka relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy se dostala po smrti předchůdce vedlejší účastnice do dispozice vedlejší účastnice v tříleté promlčecí době od 6. 10. 2005.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 409/2019-400 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.).
7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzované věci stěžovatelka nepředložila otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena; námitka, kterou stěžovatelka vytýká krajskému soudu (stejně jako okresnímu soudu) procesní pochybení spočívající v chybějícím poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a tím způsobené nepředvídatelnosti rozhodnutí, přípustnost dovolání taktéž nezakládá. Tuto námitku lze vnímat pouze jako tvrzení stěžovatelky o vadě řízení. K vadám řízení Nejvyšší soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání (i kdyby byly skutečně dány).
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud se nezabýval otázkou posouzení dobré víry vedlejší účastnice v zápis v katastru nemovitostí, přestože tuto skutečnost konstatoval.
9. Stěžovatelka má za to, že okresní soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu okresní soud změnil uplatněný právní institut, který k posouzení sporu využil, aniž s ním stěžovatelku seznámil a stěžovatelka tak nebyla poučena o jiném právním názoru soudu a nemohla tak na něj reagovat. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441).
10. V odvolacím řízení stěžovatelka namítala, že rozhodnutí okresního soudu pro ni nebylo předvídatelné a že vlivem změny právní kvalifikace neuvedla všechna skutková tvrzení, protože řešená otázka se až do té doby týkala platnosti darovací smlouvy a struktury majetku, za který byla předmětná nemovitost pořízena. Argumentace o dobrověrném nabytí předmětné nemovitosti se v rozhodnutí soudů do této doby neobjevila, obsahoval ji až rozsudek okresního soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 11 C 125/2010-344. Okresní soud nedal srozumitelně účastníkům najevo, že je třeba argumentační linii vlivem změny očekávané kvalifikace měnit. Stěžovatelka nebyla okresním soudem o tomto poučena. Vzhledem k tomu, že z posledních jednání bylo patrné, že soud skutečně přisvědčí její námitce relativní neplatnosti, očekávala, že bude rozhodnuto v její prospěch - a vlivem toho, že se tak nestalo, bylo pro ni rozhodnutí okresního soudu překvapivé. Tímto postupem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu.
11. Stěžovatelka považuje za nepřijatelné stanovisko krajského soudu, že i kdyby okresní soud o svém právním názoru na věc strany sporu poučil, neměla by jak tento jeho závěr vyvrátit. To, že krajský soud bez provedeného dokazování předvídá, jaké tvrzení a důkazy k nim by stěžovatelka označila, je navíc porušením další komponenty práva na soudní ochranu týkající se opomenutých důkazů. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51).
12. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že v předmětné věci jí bylo upřeno právo, aby se vyjádřila k nově rozhodované problematice a aby navrhla důkazy, které pro prokázání svých tvrzení pokládala za potřebné. Z toho vyplývá, že soudy ani nemohly konkrétně dané důkazy zhodnotit a jejich tvrzení, že stěžovatelka by stejně dobrou víru účastnice nemohla vyvrátit, je porušením povinnosti soudů, jež zakládá nepřezkoumatelnost a protiústavnost jejich rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí soudu pro ni bylo překvapivé. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 (veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), Ústavní soud vyslovil, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.
17. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 1713/2014-167 uvedl, že soudy při zkoumání nabytí vlastnictví právního předchůdce vedlejší účastnice ke stavbě v L. nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Základ sporu spočívá v tom, zda nemovitosti v Ž. tvořily součást SJM stěžovatelky a právního předchůdce vedlejší účastnice a s tím související otázka, zda rodinný dům v L., jejímž prodejem byly získány (alespoň zčásti) prostředky na zakoupení nemovitostí v Ž., byl ve výlučném vlastnictví předchůdce vedlejší účastnice, či zda šlo o předmět SJM stěžovatelky a předchůdce vedlejší účastnice. Nejvyšší soud poukázal na to, že soudy se - navzdory tvrzení stěžovatelky - nezabývaly otázkou, zda na základě darovací smlouvy ze dne 28. 2. 2000 mohlo vzniknout vlastnictví předchůdce vedlejší účastnice k domu v L., a pominuly též judikaturu k nabytí vlastnictví k rozestavěné stavbě. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že právní hodnocení věci krajským soudem je předčasné a nesprávné a že soud neposkytl poučení podle 118a odst. 1 o. s. ř. a zatížil tak řízení vadou.
18. V následném řízení po vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu při jednání konaném dne 18. 8. 2015 okresní soud po přečtení závěrů rozsudku Nejvyššího soudu rozsáhle doplnil dokazování ohledně stavu stavby v době darování a při jednání konaném dne 20. 10. 2015 konstatoval, že podle §118a odst. 3 o. s. ř. má provedenými důkazy za prokázané tvrzení stěžovatelky, podle kterého stavba nemovitosti v L. nebyla v době jejího převodu na otce vedlejší účastnice, tj. k 28. 2. 2000 v takové fázi rozestavěnosti, aby byla způsobilým předmětem převodu. Podle pokynu Nejvyššího soudu okresní soud poučil vedlejší účastnici, že v dané situaci je na ní, aby prokázala svá tvrzení (§118a odst. 3 o. s. ř.), že jde o jednu z výjimek SJM, kdy soud má zato, že tato tvrzení byla u tohoto jednání již uvedena, z velké části jde o právní posouzení věci, nicméně doposud nebyl označen důkaz k tvrzení vedlejší účastnice, v jaké hodnotě byly pozemky v L., které převedl předchůdce vedlejší účastnice kupní smlouvou společně s budovou v celkové částce 10 000 000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci nejde o případ zmíněný výše a rozhodnutí okresního soudu nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí k námitce stěžovatelky ohledně nepředvídatelnosti právního posouzení věci okresním soudem bez poučení uvedl, že tuto námitku neshledal za důvodnou, když ostatně stěžovatelka ani po rozhodnutí okresního soudu v tomto ohledu nic relevantního netvrdila.
19. Ústavní soud konstatuje, že postupu ve věci jednajících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Okresní soud v řízení následujícím po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu provedl rozsáhlé dokazování k otázkám nastoleným v rozsudku Nejvyššího soudu, přihlédl k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle kterých základní podmínkou pro originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Okresní soud v souladu s uvedeným dodržel tři následující kroky. Identifikoval dotčená práva v tom směru, že jde o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku vycházejícího z důvěry v zápis v katastru nemovitostí a původního vlastníka. Krokem druhým přisvědčil potřebě ochrany dobrověrného vlastníka. Ve třetím kroku se zabýval individuálními okolnostmi konkrétního rozhodovaného případu při zohlednění všech zjištěných skutečností a rozhodl o poskytnutí ochrany nabytým právům vedlejší účastnice jako nabyvatelky jednající v dobré víře. Krajský soud shodně s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastnice v daném případě na rozdíl od stěžovatelky nenese žádný díl odpovědnosti a učinila právní úkon, darovací smlouvu v roce 2005 s důvěrou v určitý jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, proto okresní soud správně poskytl ochranu nabytých práv vedlejší účastnici jako nabyvatelce jednající v dobré víře.
20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy, když poskytly ochranu nabytým právům vedlejší účastnice jako nabyvatelky jednající v dobré víře. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatelka ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Předpoklady přípustnosti dovolání vymezila jednak tím, že právní otázka, zda dcera převodce, která nabyla nemovitosti darem, může být dobrověrnou nabyvatelkou pouze s ohledem na skutečnost, že zápis ve veřejném seznamu svědčil převodci, jejímu otci, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud vyřešena, a dále, že nebyla-li stěžovatelka poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v důsledku čehož se rozhodnutí soudů stala překvapivými, odchýlil se krajský soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ústavní soud po přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž vady v řízení za dané procesní situace samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (viz body 5. a 6. tohoto usnesení), nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3227/07 není případný, neboť se týká poučovacího práva v rozhodčím řízení. Závěry soudů v nyní projednávané věci pak nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, který řeší otázky související s prováděním a hodnocením důkazů v civilním soudním řízení z hlediska práva na soudní ochranu.
23. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu