ECLI:CZ:US:2020:4.US.698.20.1
sp. zn. IV. ÚS 698/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Fialy, zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, sídlem nám. J. M. Marků 92, Lanškroun, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 2019 č. j. 19 Co 300/2019-190, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Adama Vantucha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 371/2017, se podává, že vedlejší účastník podal proti stěžovateli žalobu k okresnímu soudu na zaplacení 50 000 Kč jako slevy z kupní ceny. Vedlejší účastník koupil od stěžovatele automobil na základě smlouvy uzavřené prostřednictvím internetového aukčního portálu poškozených vozidel. Při předání byl automobil nepojízdný, měl vybitou baterii a stěžovatel při uzavírání smlouvy uvedl, že automobil je poškozen po autonehodě nárazem do stromu. Po předání automobilu a zaplacení kupní ceny vedlejší účastník po nabití baterie motor spustil a zjistil, že je poškozen. Podle vedlejšího účastníka nemohlo dojít k uvedenému poškození v důsledku předmětné nehody, a tím že vadu stěžovatel zamlčel, plnil vadně.
3. Stěžovatel trval na původu poškození motoru z předmětné dopravní nehody. Navíc výslovně upozornil vedlejšího účastníka na předmětnou dopravní nehodu, možnost poškození motoru (což vyplývalo také z podkladů z likvidace předmětné dopravní nehody předaných vedlejšímu účastníkovi) a stav poškození automobilu označil jako "totální škoda." Navíc je vedlejší účastník odborníkem v oboru obchodování s poškozenými automobily a poškození motoru proto měl rozeznat při předání vozidla.
4. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2019 č. j. 7 C 371/2017-115 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Došel k závěru, že poškození motoru nemohlo vzniknout v důsledku předmětné dopravní nehody, jde o vadu skrytou, a je tak nutné odmítnout tvrzení stěžovatele o tom, že vedlejší účastník o ní měl při předání věci vědět. Pojem "totální škoda" užitý stěžovatelem nelze hodnotit jako stav vozidla vylučující jeho provoz na pozemních komunikacích, předal-li vedlejšímu účastníkovi také plnou moc k přepisu v evidenci motorových vozidel. Navíc tento pojem odpovídá v praxi pojišťoven stavu, kdy hodnota oprav poškozeného vozidla po nehodě přesahuje hodnotu samotného vozidla.
5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), ve kterém namítal, že uvedenou vadu mohl vedlejší účastník rozpoznat při vynaložení obvyklé péče, natož péče odborné v postavení profesionála. Ze samotného poskytnutí plné moci k přepisu nelze dovozovat účel kupní smlouvy a použitím pojmu "totální škoda" se stěžovatel zamýšlel vyvázat z odpovědnosti za vady, o kterých nemohl vědět. Navíc upozornil na skutečnost, že se okresní soud nijak nevypořádal s tím, že smlouvu připravil jako formulář vedlejší účastník. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Ztotožnil se s jeho právními závěry, avšak nesouhlasil s posouzením účelu kupní smlouvy výhradně podle předané plné moci k přepisu automobilu. Podle krajského soudu má zásadní význam výklad pojmu "totální škoda." Prodával-li stěžovatel automobil po dopravní nehodě v souvislosti s likvidací pojistné události, je pravděpodobnější uvedenému pojmu přisuzovat význam v takové praxi obvyklý, tedy jako vztah hodnoty automobilu a jeho oprav. Navíc stěžovatel použil uvedený pojem jako první, a jsou-li pochybnosti o jeho výkladu, vyloží se k jeho tíži. Konečně krajský soud uvedl, že obsahovaly-li podklady z likvidace předmětné dopravní nehody slovní spojení "možnost poškození" motoru (viz bod 3 shora), takové vyjádření nelze chápat jako upozornění na existující vadu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nezohlednil jeho pozici slabší strany v závazkovém vztahu s vedlejším účastníkem z kupní smlouvy, neboť stěžovatel v něm vystupoval jako spotřebitel a vedlejší účastník jako podnikatel. Stěžovatel poukazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017 (N 217/87 SbNU 493); krajský soud tak měl pojem "totální škoda" vyložit pro něj nejpříznivějším možným způsobem, nikoli k jeho tíži. Dále namítá tzv. opomenutý důkaz, neprovedl-li krajský soud revizní znalecký posudek k okolnosti vzniku poruchy motoru. Konečně napadený rozsudek trpí extrémním nesouladem mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, vyplývá-li z podkladů ke kupní smlouvě, že motor mohl být poškozen a krajský soud přesto uvedené nevyhodnotil jako upozornění na existující vadu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario)
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Nejprve je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž zákon podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Přesto Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí a není úkolem zdejšího soudu, aby je případně domýšlel namísto samotného stěžovatele [srov. usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 267/20, bod 8 či usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2364/19, bod 7 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud ve své judikatuře nadto zdůrazňuje, že námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak učinit mohl, je nutné - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považovat za nepřípustné v materiálním smyslu a nelze se jimi věcně zabývat [viz např. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. Ú S 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885)].
12. Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nevypořádal s jeho postavením jako slabší smluvní strany, Ústavní soud po prostudování spisu okresního soudu uvádí, že uvedenou námitku vznesl stěžovatel až v ústavní stížnosti a před obecnými soudy ji vůbec neuplatnil. Je pravdou, že stěžovatel již ve svém vyjádření ze dne 29. 5. 2019, dále na jednání dne 3. 6. 2019 u okresního soudu, v odvolání proti rozsudku okresního soudu a na obou jednání u krajského soudu namítal, že vedlejší účastník s poškozenými vozidly obchoduje. Z uvedených námitek stěžovatele v průběhu soudního řízení v kontextu jeho jiných tvrzení lze dovodit, že uvedené namítal proto, aby obecné soudy posoudily vadu jako zjevnou, měl-li by vedlejší účastník jako odborník předmětnou vadu odhalit již při předání vozidla, popř. z jiných okolností. Stěžovatelovy námitky o vedlejším účastníkovi jako podnikateli-profesionálovi uplatněné v soudním řízení nelze chápat jako tvrzení jeho slabšího postavení ve smluvním závazkovém vztahu, a už vůbec ne jako požadavek pro něj příznivějšího výkladu právního jednání.
13. V odvolání stěžovatel uvedl, že se okresní soud nezabýval tím, že "smlouva byla připravena [vedlejším účastníkem] jako formulář" (viz bod 5 shora). Ani uvedené tvrzení nelze považovat za dostatečné pro naplnění materiální přípustnosti stěžovatelovy námitky o jeho postavení jako slabší smluvní strany. Zaprvé, z uvedeného tvrzení není zřejmé, čeho se stěžovatel dovolává, upozorňuje-li výhradně na skutečnost, že smlouvu "jako formulář" připravil vedlejší účastník. Domáhal-li se stěžovatel ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), o adhezních smlouvách, je třeba uvést, že samotné užití formuláře pro uplatnění ochrany podle §1798 a násl. občanského zákoníku nestačí. Je současně nutné, aby smluvní strana, která formulář předložila, byla v silnějším postavení (§1798 odst. 2 občanského zákoníku). To však znovu z žádného ze stěžovatelových tvrzení nevyplývá, navíc nelze ani seznat, jakého pravidla o adhezních smlouvách by se v takovém případě stěžovatel dovolával (§1799 a §1800 občanského zákoníku). Zadruhé, uznal-li by Ústavní soud přípustnost námitky stěžovatele o smlouvě uzavřené na formuláři (ať je její význam jakýkoli), nelze krajskému soudu vytýkat, že výslovně nereagoval na zcela marginální skutkovou námitku bez jakékoli právní argumentace a významu pro věc samou, nadto uplatněnou až v odvolacím řízení.
14. Skutečnost, že stěžovatel nesplnil svou základní procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, jde k jeho tíži a nepředstavuje porušení jeho ústavně zaručených práv. Proto Ústavní soud s odkazem na shora uvedené principy stěžovatelovu námitku o jeho postavení jako slabší smluvní strany považuje za materiálně nepřípustnou a nemohl se jí věcně zabývat.
15. V případě stěžovatele nešlo ani o opomenutý důkaz. Soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout. Není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat. Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud neprovedl revizní znalecký posudek, neboť byl nadbytečný, shodly-li se dříve provedené znalecké posudky na době vzniku vady před přechodem nebezpečí škody (bod 17 napadeného rozsudku). Závěr krajského soudu o nadbytečnosti dalšího důkazního návrhu stěžovatele za situace, kdy již byl skutkový stav k povaze vady dostatečně zjištěný, je legitimní a je projevem jeho nezávislé rozhodovací činnosti, do které Ústavnímu soudu až na krajní excesy nepřísluší zasahovat - napadené rozhodnutí excesivní není. Nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný náhled na porušení jeho práva na soudní ochranu nezpůsobují.
16. Stejně tak je nutné odmítnout i námitku stěžovatele o extrémním nesouladu skutkového zjištění a provedeného dokazování. Stěžovatel v tomto ohledu ani relevantní ústavněprávní argumentaci nepředkládá a se závěrem krajského soudu toliko nesouhlasí. To však s ohledem na shora uvedené založit pravomoc Ústavního soudu nemůže. Závěr krajského soudu je řádně (logicky a srozumitelně) odůvodněn a Ústavnímu soudu ani není jasné, jak "extrémně nesouladný" může být závěr krajského soudu o tom, že jazykové vyjádření "možnost poškození" nelze chápat jako jistotu a nevyhnutelnost poškození, a mj. proto je nelze považovat za upozornění na existující vadu (viz bod 6 shora a bod 22 napadeného rozsudku).
17. Na základě shora uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu