ECLI:CZ:US:2020:4.US.703.20.1
sp. zn. IV. ÚS 703/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Boženy Nezbedové, zastoupené Mgr. Alenou Kyzek Doktorovou, advokátkou, sídlem Do Roklí 174, Praha 6 - Přední Kopanina, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2019 č. j. 22 Cdo 5389/2017-1967, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Ing. Miroslava Hercíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž jí měl Nejvyšší soud zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhal zrušení svého a stěžovatelčina spoluvlastnictví k několika pozemkům. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2016 č. j. 4 C 23/99-1714 spoluvlastnictví zrušil (výrok I.) a vypořádal jej tak, že část pozemků přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok II.) a část pozemků (výrok III.) stěžovatelce, přičemž vedlejšímu účastníkovi přikázal zaplatit stěžovatelce 2 400 Kč jako vypořádací podíl (výrok IV.). Nadto stěžovatelce přikázal nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi (výrok V.) a oběma účastníkům původního řízení přikázal nahradit náklady řízení České republice (výrok VI. a VII.).
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 25 Co 64/2017-1923 změnil rozsudek okresního soudu, že stát nemá vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení a veškeré náklady nalézacího i odvolacího řízení nahradí stěžovatelka státu (59 584 Kč) a vedlejšímu účastníkovi (293 410 Kč a 25 492 Kč), ve věci samé zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka k Nejvyššímu soudu dovolání, ve kterém soudům vytkla nesprávné právní posouzení věci (spočívající v chybějícím poučení o použití novější právní úpravy, neaktuální ceně předmětu spoluvlastnictví, opomenutých důkazech, chybném hodnocení znaleckého posudku) a odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (záležející v nepřihlédnutí ke znaleckému posudku předloženému stěžovatelkou, chybném posouzení pozemků jako samostatných věcí, neúplném odůvodnění přikázání některých pozemků do výlučného vlastnictví stěžovatelky, nedostatečném odůvodnění neprovedení některých důkazů, nepřípustném posouzení skutečností soudem, ke kterým je třeba odborných znalostí, dále chybném hodnocení provedených znaleckých posudků, nesplnění povinnosti zopakovat důkazy v odvolacím řízení, celkové nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a chybném uplatnění zásady úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech řízení). V dovolání také uvedla několik právních otázek, které měl Nejvyšší soud posoudit jinak.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl po podrobném vypořádání pro nepřípustnost. Podle něj obsah dovolání míří převážně proti posouzení skutkového stavu, případně proti procesním vadám, které však samostatně jako předpoklad přípustnosti dovolání sloužit nemohou. Stručně řečeno, v žádné ze stěžovatelčiných námitek Nejvyšší soud, s kterými se v zásadě vypořádal, neshledal předpoklad přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud odmítl jejím dovoláním zabývat, přesto na některé její námitky reagoval, na jiné nikoli, a to např. námitky o opomenutých důkazech. Stěžovatelčino dovolání obsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání implicitně. Není pravdou, že žádná z jejích námitek nemířila proti nesprávnému právnímu posouzení. Navíc Nejvyšší soud nevěnoval pozornost jejím námitkám o porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka považuje výsledek řízení před obecnými soudy za neústavní, představuje-li hodnota vypořádacího podílu rozpor mezi tím, co jí bylo přiznáno a tím, o co se hodnota jejího majetku snížila. Nesouhlasí se svou povinností nahradit veškeré náklady řízení, použil-li krajský soud nesprávně zásadu úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Konečně namítá tzv. opomenuté důkazy, nepřípustné posouzení odborných otázek obecnými soudy a nedostatečné dokazování pro právní závěry předcházejících soudních rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a shledal, že je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka brojí výhradně proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, rozhodnutí obecných soudů jemu předcházející nenapadá. Lze shrnout, že stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že její námitky uplatněné v dovolání směřují převážně proti skutkovým zjištěním a jiným procesním vadám v dovolání bez dalšího nepřípustným. Podle Ústavního soudu stěžovatelka dostatečně nereflektuje právní úpravu týkající se daného mimořádného opravného prostředku. Jak patrno z §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolacím důvodem může být toliko nesprávné právní posouzení věci, přičemž dovolatel je povinen tento důvod (zde ve smyslu konkrétní dovolací námitky) vymezit způsobem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. a současně ve vztahu k němu (resp. k ní) uvést, jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. spatřuje za splněný (§241a odst. 2 o. s. ř.), eventuálně (v závislosti na uplatněném předpokladu) i důvod, proč by tomu tak mělo být [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Jen za splnění těchto předpokladů se pak může Nejvyšší soud zabývat otázkou hmotného či procesního práva, jež z té které dovolací námitky vzejde. Pakliže stěžovatelka v dovolání uplatňovala vedle námitek proti způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví (s tím, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) především skutkové vady, případně vady řízení, aniž by dovolání splňovalo výše uvedené podmínky anebo aniž by (v případě procesních vad) byla splněna podmínka §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., není dovolací soud povinen se takovými námitkami věcně zabývat. Není samozřejmě vyloučeno uplatňovat námitky ústavněprávní povahy, nicméně výše předestřená pravidla platí i v tomto případě [viz bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. Napadené usnesení uvedeným požadavkům dostojí, je-li řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Rovněž podle názoru Ústavního soudu stěžovatelka podmínky přípustnosti dovolání nenaplnila (její dovolání bylo přiloženo k ústavní stížnosti). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že dovolání stěžovatelky není jednak přípustné, jednak důvodné, a odkázal přitom na několik svých rozhodnutí, vztahujících se k meritu věci a povaze stěžovatelčiných námitek.
13. Zbylá část ústavní stížnosti obsahuje pouze námitky, které stěžovatelka uplatnila již ve svém dovolání. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě v této části pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, aniž by tato polemika měla ústavní relevanci, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
14. Jak shora uvedeno, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením sice odmítl, avšak její námitky, které později uplatnila v ústavní stížnosti, již dostatečně vypořádal, a to včetně námitky o tzv. opomenutých důkazech a zvláštnostech rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ústavní soud přezkoumal též rozhodnutí obecných soudů předcházející napadenému usnesení přiložená k ústavní stížnosti a došel ke shodným závěrům jako Nejvyšší soud, a proto na odůvodnění napadeného usnesení odkazuje.
15. Na základě shora uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu