ECLI:CZ:US:2020:4.US.710.20.1
sp. zn. IV. ÚS 710/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vaňhary, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fuksou, advokátem, sídlem 1. máje 283/15, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 74 Co 96/2018-191 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. ledna 2018 č. j. 19 C 93/2017-129, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HAGEMANN, a. s., sídlem Hradní 27/37, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z doručených písemností se podává, že stěžovatel jako podnikatel provozuje automobilovou nákladní dopravu a vedlejší účastnice mj. provádí opravy nákladních vozidel. Vedlejší účastnice podala dne 29. 3. 2017 k Okresnímu soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") proti stěžovateli žalobu na zaplacení 49 851 Kč s příslušenstvím jako ceny za provedení díla - opravy jeho nákladního automobilu - na základě vystavené faktury. Stěžovatel zpochybnil pravost předložené faktury (namítal zfalšování podpisu vedlejší účastnicí) a samou existenci titulu pro žalobní nárok. Podle něj smluvené dílo spočívalo toliko v provedení diagnostiky a další práce na automobilu provedla vedlejší účastnice bez jeho vědomí a souhlasu. Okresní soud ve věci vyslechl několik svědků (zaměstnanců a zástupce vedlejší účastnice), provedl znalecké dokazování v oboru písmoznalectví a svým napadeným rozsudkem žalobě v plném rozsahu vyhověl, neboť shledal, že vedlejší účastnice se stěžovatelem uzavřeli smlouvu o díle (provedení zde uvedených oprav) s cenou odpovídající žalobnímu návrhu.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Krajský soud doplnil dokazování účastnickým výslechem stěžovatele a shodně s okresním soudem došel k závěru, že vedlejší účastnice prováděla opravné práce na motoru, za to vyúčtovala obvyklou cenu a stěžovatel jí odmítl zaplatit, přestože byla řádně uzavřena smlouva o dílo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel brojí proti oběma rozsudkům a obecným soudům vytýká nedostatečnou oporu v dokazování pro jejich skutkové závěry. Poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích. Z provedeného dokazování podle něj nevyplývá, přestože tak rozsudek dovodil, že stěžovatel objednal i jiné práce než diagnostiku, neboť okresní soud zlehčil jeho námitku zfalšování podpisu na předložené faktuře. Krajskému soudu navíc vytkl, že překroutil jeho účastnickou výpověď, použil-li některá jeho tvrzení pro skutková zjištění ve věci, a jiná odmítl jako nevěrohodná. Obě napadená rozhodnutí označuje za nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná, obecné soudy se nezabývaly důkazy v jednotlivostech ani v celkovém významu, a proto rozhodnutí trpí extrémním nesouladem skutkových a právních závěrů s provedeným dokazováním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádné.
7. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Nejprve je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž zákon podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud, byť současně má možnost uvážení, neboť při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho věci, v ústavní stížnosti neuvádí a není úkolem zdejšího soudu, aby je případně domýšlel namísto samotného stěžovatele [srov. usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 267/20, bod 8 či usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2364/19, bod 7 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)].
9. Nadto stěžovatel nepředložil žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci ani mimo chybějící vymezení zvláštnosti jeho věci pro meritorní posouzení jako věci bagatelní. Opakuje toliko námitky, které uplatnil přinejmenším v odvolacím řízení, jinak polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Uvedené mj. dokládá skutečnost, že téměř polovina části ústavní stížnosti označené jako "Ústavněprávní argumentace" tvoří překopírované stěžovatelovo odvolání ze dne 10. 5. 2018, které ke své ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud navíc považuje obě napadená rozhodnutí za řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodněná a namítané rozpory v nich neshledal.
10. Ústavní soud uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze proto uzavřít, že obecné soudy rozhodly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže bez dalšího zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah jejich odůvodnění odkázat. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 16 a nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), bod 53].
11. Na základě shora uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu