ECLI:CZ:US:2020:4.US.711.20.1
sp. zn. IV. ÚS 711/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 100 Co 263/2019-350 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. dubna 2019 č. j. 26 Nc 185/2018-205, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé E. V. a 2) M. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2019 č. j. 26 Nc 185/2018-205 svěřil nezletilou první vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") pro dobu trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče druhé vedlejší účastnice [dále též "matky"] (výrok I.). Stěžovateli [dále též "otci"] uložil povinnost přispívat od 1. 7. 2018 a dále s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství na výživu nezletilé částkou 6 000 Kč měsíčně vždy každého 20. dne v měsíci k rukám matky. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 7. 2018 do 30. 4. 2019 ve výši 60 000 Kč soud otci uložil uhradit do dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky (výrok II.). Otci i matce dále uložil povinnost uhradit České republice - okresnímu soudu každému z nich částku 17 815 Kč (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že bylo prokázáno, že nezletilá je v péči matky spokojená, dobře se učí, dobře prospívá. Znaleckým posudkem pak bylo potvrzeno, že matka ani otec netrpí žádným psychickým onemocněním, oba rodiče mají výchovné předpoklady a matka je schopna péče o nezletilou, která její péči upřednostňuje. Z pohovoru s nezletilou pak bylo zjištěno, že nezletilá si střídavou péči nepřeje a okresní soud dospěl k závěru, že by nebyla vhodná i s ohledem na vyhrocené vztahy rodičů.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 11. 2019 č. j. 100 Co 263/2019-350 byl rozsudek okresního soudu ve II. výroku změněn tak, že otec je povinen přispívat od 1. 7. 2018 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilé částkou 7 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2018 do 31. 10. 2019 v celkové výši 107 000 Kč je otec povinen zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 500 Kč, splatných k rukám matky spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že otec je povinen zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení státu částku 35 630 Kč (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud odmítl provést jím navrhovaný výslech svědků, čímž své rozhodnutí založil převážně na blíže neověřených skutečnostech tvrzených druhou vedlejší účastnicí. Stěžovatel dále namítá, že výpovědi nezletilé učiněné před orgánem sociálně-právní ochrany mládeže (dále jen "OSPOD" nebo "kolizní opatrovník") nelze považovat za věrohodné. Nevěrohodnost výpovědi nezletilé vyplývá z toho, že stěžovateli matka dlouhodobě bránila ve styku s nezletilou. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že Ústavní soud již dříve judikoval, že názor dítěte má zjistit soud sám a utvořit si na výpověď dítěte vlastní názor, nikoliv prostřednictvím OSPOD.
5. Stěžovatel namítá, že jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo porušeno i postupem, jakým byl vypracován znalecký posudek a jakým byl soudem veden výslech znalkyň. Znalecký posudek, vypracovaný s datem 14. 2. 2019 soudem ustanovenými znalkyněmi MUDr. Ivanou Horáčkovou a PhDr. Jitkou Skramuskou je podle stěžovatele zatížen řadou vad, které okresní soud neumožnil stěžovateli v rámci řízení - při výslechu znalkyň - namítat a rozporovat.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že na otázky kladené soudem má být odpovězeno jednoznačně, formulace nesmí připouštět dvojí výklad. Posudek měl jasně odpovědět na otázku, zda je nezletilá některým z rodičů manipulována proti druhému rodiči. Znalkyně se navíc dostatečně nevěnovaly okolnosti, že matka má od roku 2016 diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti s anankastickými rysy (puntičkářstvím, kompulzivním chováním), což podle stěžovatele může mít negativní vliv na výchovu nezletilé, byla-li by tato vystavena pouze výchově matky. Navíc znalecký posudek nedovozuje, jak se tato porucha vyvíjí v čase.
7. Stěžovatel namítá, že preference matky soudem, která se promítla do napadeného rozsudku, není ve znaleckém posudku zdůvodněna. Vyjádření, že nezletilá preferuje péči matky v situaci, kdy matka neumožňovala nezletilé styk s otcem po dobu 179 dnů a po celou tuto dobu byla nezletilá vystavena pouze jejímu působení, je podle stěžovatele irelevantní. Znalkyně zjevně nevycházely z prokázaných skutečností, ale spekulovaly na základě informací, obsažených ve spise, ovšem založených na pouhém nepodloženém tvrzení matky nezletilé.
8. Okresní soud tak rozhodl o svěření nezletilé do péče matky pouze na základě podle stěžovatele jejích neobjektivních tvrzení a na základě zpochybňovaného znaleckého posudku, což stěžovatel považuje za porušení svých práv přímo se podílet na výchově nezletilé a také porušení práva nezletilé na přítomnost stěžovatele v jejím životě. Stejně tak je bezdůvodně matkou bráněno širší rodině stěžovatele ve styku s nezletilou.
9. Stěžovatel uzavírá, že napadenými rozhodnutími je nedůvodně omezen ve výkonu svého práva otce udržovat osobní styk s nezletilou, spojený s výchovným působením na dceru a zároveň je porušeno právo nezletilé stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte. Soudy se úpravě styku nezletilé s otcem řádně nevěnovaly a svá rozhodnutí v tomto směru řádně neodůvodnily. Podle stěžovatele soudy ani nevedly účinným způsobem matku k tomu, aby mu bezdůvodně trvale nebránila ve styku s nezletilou, což se negativně projevuje i v osobnostní rovině nezletilé, v rovině jejího zdravého citového, resp. psychického vývoje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
14. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
15. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51]. Této své povinnosti okresní soud v posuzované věci dostál.
16. V posuzované věci Ústavní soud přihlédl k výše uvedenému, jakož i ke konkrétním okolnostem dané věci. K námitkám stěžovatele, že okresní soud neprovedl jím navrhované důkazy, Ústavní soud zkoumal, zda okresní soud postupoval ústavně konformním způsobem, když tyto návrhy stěžovatele posoudil jako nedůvodné.
17. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu se podává, že stěžovatel žádal provádění dalšího dokazování, zejména výslech svědků, přičemž dokazování se mělo týkat nevhodného chování matky, smrti jejího přítele, jejího zneužívání v dětství. Okresní soud tyto důkazy nepovažoval za potřebné pro rozhodnutí o péči o nezletilou, proto stěžovatelem navrhované další dokazování neprovedl s odůvodněním, že jednak by další dokazování vedlo k dalšímu protahování řízení, což není rozhodně žádoucí. Především však v tomto řízení nebylo nutné zjišťovat, zda matka byla či nebyla v dětství zneužívána svým dědečkem, který již nežije, či jaké měla vztahy s přítelem, který již rovněž nežije.
18. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že nezletilá nebyla v řízení vyslechnuta přímo soudem. Ústavní soud již mnohokrát rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199), ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121)].
19. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 827/18 Ústavní soud vyslovil, že k porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde také tím, že obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
20. Ústavní soud k tomu poznamenal, že podle názoru Výboru pro práva dítěte tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přímo (srov. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12, s. 12, bod 35, dostupný na http://goo.gl/lZkdtd.). Byť nelze zjišťování názoru nezletilých prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí považovat za porušení práva dítěte být slyšeno a v každém případě je třeba individuálně posoudit, jaká forma je pro konkrétního nezletilého nejvhodnější, nejsou-li zde však žádné okolnosti, které by to vylučovaly, je třeba preferovat přímé vyslechnutí dotyčného nezletilého.
21. Namítá-li stěžovatel, že nezletilá nebyla vyslechnuta přímo soudem, Ústavní soud konstantně judikuje, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a proto lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem.
22. Ústavní soud přihlédl k tomu, že v posuzované věci bylo nezletilé v době řízení před obecnými soudy 8 let. Jde tedy o dítě ve věku, ve kterém podle názoru soudu nemůže mít objektivní a vyzrálý náhled na věc, za věkovou hranici považovanou zákonem pro relevanci osobního vyjádření nezletilého dítěte je obecně považováno dovršení 12 let. Stanovisko nezletilé bylo okresním soudem zjišťováno prostřednictvím kolizního opatrovníka, který nezletilou vyslechl. Podle zprávy kolizního opatrovníka byl v řízení vedeném před okresním soudem proveden s nezletilou pohovor bez přítomnosti dalších osob v jejím dětském pokoji. Rovněž krajský soud doplnil dokazování zprávami kolizního opatrovníka, resp. záznamy o pohovoru s nezletilou. Byly tak vytvořeny objektivní podmínky k tomu, aby nezletilá vyjádřila svůj postoj k věci i k oběma rodičům.
23. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že názor nezletilé byl v řízení dostatečně zjištěn prostřednictvím kolizního opatrovníka, který nezletilou vyslechl v jejím bydlišti. Postup soudu je tedy v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
24. Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavních kautel práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny. V průběhu řízení před obecnými soudy měl stěžovatel možnost se k předmětné věci vyjadřovat, což také učinil. Soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly s tím, že na zřeteli měly především zájem nezletilé. Krajský soud se podrobně vypořádal rovněž s vhodností střídavé péče a dostatečným způsobem vysvětlil, proč tato v posuzované věci není vhodná.
25. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
26. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Vzaly v potaz s přihlédnutím k věku nezletilé potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Své právní závěry dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
27. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu