ECLI:CZ:US:2020:4.US.718.20.1
sp. zn. IV. ÚS 718/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. prosince 2019 č. j. 0 Nt 1692/2019-5 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. ledna 2020 č. j. 0 Nt 1553/2020-7, za účasti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru, Oddělení obecné kriminality, Zborovská 1360, v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "policejní orgán"), třikrát předvolán k výslechu jako svědek v průběhu přípravného řízení vedeného proti obviněnému P. P. pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel však ve všech třech případech odmítl vypovídat, za což mu policejní orgán uložil pořádkové pokuty, a to usnesením ze dne 14. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-175/TČ-2018-050771 mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč, usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-181/TČ-2018-050771 mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 7 000 Kč a usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. KRPH-99141-197/TČ-2018-050771 mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč.
3. Proti všem shora uvedeným usnesením policejního orgánu podal stěžovatel stížnosti. Stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 14. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-175/TČ-2018-050771 byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 12. 2019 č. j. 0 Nt 1692/2019-5 podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu za použití §146a odst. 2 trestního řádu jako opožděně podaná, stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 21. 11. 2019 č. j. KRPH-99141-181/TČ-2018-050771 okresní soud týmž usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití §146a odst. 2 trestního řádu, a podle totožných zákonných ustanovení zamítl okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 1. 2020 č. j. 0 Nt 1553/2020-7 také stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 10. 12. 2019 č. j. KRPH-99141-197/TČ-2018-050771.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že usnesení okresního soudu ze dne 27. 12. 2019 č. j. 0 Nt 1692/2019-5 mu nebylo doručeno a že byl pouze přípisem policejního orgánu ze dne 24. 1. 2020 informován o tom, že okresní soud všechny tři jeho stížnosti zamítl, pokuty jsou splatné a budou po něm vymáhány. Dodává, že usnesení okresního soudu ze dne 6. 1. 2020 č. j. 0 Nt 1553/2020-7 mu již doručeno bylo, ale že s jeho závěry nesouhlasí s tím, že své odpírání vypovídat opakovaně zdůvodňoval obavou, že by si svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání. Má za to, že se nejméně ve své v pořadí třetí stížnosti prakticky doznal k téměř všemu, z čeho byl před tím obviněný jeho kamarád P. P. Tvrdí, že nedobrovolně a v důsledku opakovaně ukládaných pořádkových pokut doznal, že některé rostliny uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání P. P. byly jeho, pěstoval si je a nakládal s nimi, a že víc na sebe žalovat nechtěl. Nedomnívá se, že důvod svého odepření výpovědi by měl ještě více konkretizovat či upřesňovat. Závěrem stěžovatel poznamenal, že jeho svědecká výpověď nebyla pro trestní řízení klíčová ani nutná a že bylo zcela zbytečné ho opakovaně předvolávat a ukládat mu další a další pokuty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž je obsah i aplikace ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech při jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04 (N 32/40 SbNU 265)]. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou přitom výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu). Vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od výpovědi odpírajícího svědka vyžadovat údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci je tedy nutno vyložit z jejích individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem jeho ústavně chráněného zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319)].
8. Zároveň je však nutno zdůraznit, že proto, aby orgán činný v trestním řízení mohl rozhodnout o oprávněnosti odepření výpovědi, je nezbytné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí. Toto odůvodnění pochopitelně nemusí být tak podrobné, aby byl svědek nucen vyzradit to, co jej zákon opravňuje zamlčet. Ústavní soud takto ve své dřívější judikatuře uvedl, že se jeví naprosto nezbytné vyžádat si od osoby vyslýchané nejprve osvětlení důvodů, které ji k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu zásad týkajících se důvodnosti odepření podat v předmětné záležitosti vysvětlení, rozhodnout, a případně v návaznosti na to vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Na pořádkovou pokutu je takto třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 (N 147/38 SbNU 167)].
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že postup příslušného policejního orgánu nebyl nezákonný a nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již v předcházejícím řízení a s nimiž se okresní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích ústavně konformním způsobem vypořádal. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími okresního soudu v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jeho závěry a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Právo na soudní ochranu však není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantovalo úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 1891/16, veřejně dostupné stejně jako všechna další rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
10. Okresní soud v odůvodnění svých napadených usnesení jasně uvedl, že stěžovatel své obecné stanovisko o odmítnutí podání vysvětlení (tj. že má obavu, že by si svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání), blíže nezdůvodnil, přičemž ani v ústavní stížnosti nepředložil žádné konkrétní argumenty, které by měly vést k opodstatněnému odmítnutí podání svědecké výpovědi. Ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď výzvy neuposlechl a k opakované žádosti policejního orgánu k důvodu, pro který využívá postupu podle §100 odst. 2 trestního řádu, pouze sdělil jednak to, že "je pro něj blbost, aby za to, že nechce nic říct, dostal pokutu, a že vypovídat nebude", a jednak že "nechce poškodit sám sebe".
11. Tvrdí-li stěžovatel, jak namítal již ve stížnostech proti uvedeným usnesením policejního orgánu, že byl na něho orgány činnými v trestním řízení vyvíjen nátlak a že proto přiznal, že některé rostliny pěstoval sám a také s nimi nakládal, tak ani v tomto mu na základě učiněných skutkových zjištění nelze dát za pravdu. Ve věci rozhodující okresní soud přezkoumal obsah spisového materiálu i stížnostní argumentaci stěžovatele a uzavřel, že postup policejního orgánu i stanovisko Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou byly a jsou po právu a že otázky policejní komisařky prokazatelně nesměřovaly k protiprávnímu jednání stěžovatele, a proto nelze přisvědčit jeho tvrzení, že by po něm policejním orgánem byly požadovány nebo vynucovány sebeobviňující informace. Okresní soud tak neshledal v sankčním postupu příslušného policejního orgánu žádnou vadu, jednání stěžovatele označil za obstrukční a jeho námitky vyhodnotil jako nedůvodné.
12. Ústavní soud nespatřuje žádný důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr okresního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Dal-li okresní soud za pravdu policejnímu orgánu ohledně přesvědčení o vhodnosti uložení pořádkové pokuty stěžovateli za odmítnutí výpovědi v trestním řízení, pak tento jeho postup nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté Listiny, resp. nelze jej označit za svévolnou interpretaci či aplikaci práva, neboť jde o výraz nezávislého soudního rozhodování. Při výkladu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení se soudy pohybovaly v ústavněprávním rámci, a stěžovatel tak nemůže závěry, k nimž dospěly v napadaných usneseních, svými nedůvodnými námitkami z hlediska ústavněprávního úspěšně zpochybnit. Za této situace Ústavní soud nemá důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat.
13. Nutno dodat, že stěžovateli nic nebránilo například vypovídat k věci obecně a teprve poté, co by mu byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by případně spatřoval ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v §100 odst. 2 trestního řádu, by mu příslušelo odpověď na ně odmítnout (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 469/13). Za situace, kdy stěžovatel bez řádného zdůvodnění odmítl vypovídat jako svědek v trestním řízení, nelze přičítat k tíži policejnímu orgánu, že v důsledku absence podmínek pro odmítnutí svědecké výpovědi podle §100 odst. 2 trestního řádu přistoupil k uložení shora specifikovaných pořádkových pokut.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí okresního soudu nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci.
15. Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo doručeno usnesení okresního soudu ze dne 27. 12. 2019 č. j. 0 Nt 1692/2019-5, k tomu Ústavní soud dotazem u okresního soudu zjistil, že stěžovatel si předmětné usnesení v úložní době nevyzvedl, proto mu bylo dne 28. 1. 2020 vloženo do schránky a je tak považováno za doručené. Navíc stěžovatel dne 29. 1. 2020 osobně navštívil budovu okresního soudu a pracovníci soudu se pokusili mu předat usnesení osobně, on však tuto písemnost odmítl oproti podpisu převzít.
16. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu