ECLI:CZ:US:2005:4.US.31.05
sp. zn. IV. ÚS 31/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové - ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05 ve věci ústavní stížnosti J. L. proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 11. 2004 č. j. Zt 468/2004-19 a usnesení policejního komisaře Okresního ředitelství Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. 10. 2004 č. j. ORZR-592/KPV-OOK-2004-9, kterými byla uložena stěžovateli pořádková pokuta.
Usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 11. 2004 č. j. Zt 468/2004-19 a usnesení policejního komisaře Okresního ředitelství Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. 10. 2004 č. j. ORZR-592/KPV-OOK-2004-9 se zrušují.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení orgánů činných v trestním řízení s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále je stěžovatel přesvědčen, že bylo protiústavně zasaženo do jeho práva na obhajobu garantovaného zejména čl. 40 odst. 3 Listiny a zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy jako tzv. minimální právo osoby obviněné z trestného činu, a to v návaznosti na čl. 3 odst. 3 Listiny, dle kterého nikomu nesmí být způsobena újma na jeho právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Z vyžádaného vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou ČTS: ORZR-592/KPV-OOK-2004 a ze spisu Komise pro projednávání přestupků v Novém Městě na Moravě sp. zn. MUNMNM/32866/2004 zjistil Ústavní soud následující:
Usnesením policejního komisaře Policie České republiky, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 9. 2004 č. j. ORZR-592/KPV-OOK-2004-1, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako majitel domu na ... náměstí č. ... v Novém Městě na Moravě při stavebních úpravách nechal v době od 14. 8. 2004 do 30. 8. 2004 do průjezdu domu navézt suť, čímž znesnadnil, až znemožnil pracovníkům firmy D., s. r. o., jež má sídlo v uvedeném domě, průchod do domu a přístup do zaměstnání, přestože věděl, že na uvedené nemovitosti vázne ve prospěch firmy D., s. r. o., věcné břemeno spočívající v umožnění průchodu a průjezdu, a dále že umožnění přístupu k objektu firmy D., s. r. o., je jednou z podmínek stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Novém Městě na Moravě k úpravě uvedeného domu. V zásilce obsahující usnesení o zahájení trestního stíhání bylo připojeno předvolání stěžovatele k výslechu na den 5. 10. 2004 a oznámení o možnosti prostudovat vyšetřovací spis. Stěžovatel zásilku převzal dne 4. 10. 2004 a následujícího dne proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost. Jelikož se stěžovatel dne 5. 10. 2004 nedostavil k výslechu (a to dle policejního komisaře bez dostatečné omluvy), uložil mu policejní komisař při aplikaci ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 7. 10. 2004 č. j. ORZR-592/KPV-OOK-2004-9 pořádkovou pokutu ve výši 7 000 Kč; proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Téhož dne předložil policejní komisař spis příslušnému státnímu zástupci k rozhodnutí o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání a předvolal stěžovatele k výslechu na den 14. 10. 2004. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou usnesením ze dne 22. 11. 2004 č. j. Zt 468/2004-16 zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání a policejnímu orgánu uložila, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění uvedla, že jednání stěžovatele nedosahuje trestním zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti, a nelze jej proto kvalifikovat jako trestný čin, ale mělo by být posouzeno jako přestupek. Stížnost proti usnesení o uložení pořádkové pokuty státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou usnesením ze dne 22. 11. 2004 č. j. Zt 468/2004-19 jako nedůvodnou zamítla. Státní zástupkyně nepovažovala za dostatečnou stěžovatelovu obhajobu, že se v inkriminovaný den telefonicky nedovolal policejnímu komisaři, aby se omluvil; dle názoru státní zástupkyně mohl stěžovatel totéž učinit dodatečnou písemnou omluvou nebo osobně, protože se téhož dne nacházel ve Žďáře nad Sázavou. Námitku stěžovatele, že neměl dostatečný časový prostor k přípravě výslechu, odmítla s tím, že ustanovení §90 a násl. trestního řádu s ohledem na naprosto odlišné procesní postavení obviněného a obžalovaného neobsahuje žádnou lhůtu podobnou lhůtě uvedené v §198 odst. 1 trestního řádu.
Dne 3. 12. 2004 byla stěžovatelova věc předána Komisi pro projednávání přestupků v Novém Městě na Moravě. Rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků ze dne 9. 3. 2005 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu udělena pokuta ve výši 2 000 Kč. Přestupkové řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno, neboť stěžovatel podal odvolání.
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.), ve kterém plénum Ústavního soudu zaujalo stanovisko, že pořádková pokuta je trestním obviněním ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak z hlediska existence účinných procesních záruk či prostředků nápravy trpí trestní zákon v ustanovení §146 odst. 2 ústavním deficitem, když neumožňuje uplatnění práva na soudní ochranu v případě, že stížnostním orgánem je státní zástupce, který vykonává dozor nad přípravným řízením. Osoby dotčené tímto ustanovením jsou navíc v ústavně neakceptovatelném nerovném procesním postavení ve srovnání s osobami, kterým byla pořádková pokuta udělena předsedou senátu. Pokud jde o nevyhovění předvolání k výslechu, stěžovatel uvádí, že předmětnou zásilku obdržel teprve dne 4. 10. 2004 v odpoledních hodinách po návratu ze zaměstnání, a proto si obhájce mohl zvolit teprve dne 5. 10. 2004, kdy se měl zároveň dostavit k výslechu, čímž mu nebyl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby (porada s obhájcem, nahlédnutí do spisu před výslechem). Na závěr stěžovatel dodává, že veškeré jeho jednání, za něž byl postižen pořádkovou pokutou, bylo pouze výkonem práva na obhajobu.
Policejní komisař Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování, ve Žďáru nad Sázavou ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popsal průběh trestního řízení ve stěžované věci.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou uvádí, že je seznámena s obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/04, avšak v době vynesení předmětného usnesení tento nález nebyl ani nemohl být znám, a proto napadené usnesení přezkoumala ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu v souladu s platným právním řádem České republiky. Ve vyjádření se dále uvádí, že při selhání telefonického spojení měl stěžovatel další možnosti, jak svou nepřítomnost u výslechu omluvit, avšak žádné nevyužil a jeho snahu omluvit se z uvedeného vyšetřovacího úkonu nebylo při nejlepší vůli možno hodnotit jako dostatečnou. Státní zástupkyně dodává, že stěžovatel nebyl sankcionován za to, že se k uvedenému úkonu nedostavil, ale především za to, že se neomluvil, a to ani dodatečně.
Ústavní soud zvážil výše zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná, byť též z jiného důvodu, než uvádí stěžovatel.
Se souhlasem účastníků upustil Ústavní soud podle ustanovení §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, od ústního jednání, protože od tohoto jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Tento závěr se netýká jen - při splnění výše uvedeného předpokladu - autonomního postavení obecných soudů, ale je pravidelně vztahován i na ostatní orgány veřejné moci, Policii České republiky a státní zastupitelství nevyjímaje.
Evropský soud pro lidská práva stabilně judikuje, že povinnost smluvních stran podle čl. 1 Úmluvy přiznat práva a svobody uvedené v Úmluvě každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, vyžaduje, aby státy zajistily, že jednotlivci spadající pod jejich jurisdikci nebudou vystaveni špatnému zacházení, včetně špatného zacházení ze strany ostatních jednotlivců. Státy mají pozitivní povinnost provést řádné vyšetřování (srov. rozsudek M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, publikováno v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2004, str. 38). Trestním řízením je naplněna ústavně chráněná hodnota zajištění veřejné bezpečnosti a ochrany práv druhých, především osob poškozených trestným činem, v neposlední řadě má však trestní řízení i preventivní a výchovný význam ve vztahu k eventuálním pachatelům trestných činů. K zajištění hladkého průběhu trestního řízení, potrestání pachatele, jakož i k odstranění újmy utrpěné poškozeným je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení disponovaly účinnými prostředky, které v případě nespolupracování, či dokonce odporu obviněného umožní, aby trestní řízení naplnilo své poslání. I v případě použití takových donucovacích prostředků je ovšem nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Právní předpis (zde trestní řád) musí být konstruován tak, aby co nejvíce šetřil podstatu a smysl lidských práv a svobod; tento aspekt musí zohlednit i orgány činné v trestním řízení při uvedení konkrétního zákonného ustanovení do praxe.
Jedním z takových donucovacích opatření je právě institut pořádkové pokuty upravený ustanovením §66 trestního řádu. Aniž by se Ústavní soud vracel k důvodům neústavnosti právní úpravy přezkumu udělení pořádkové pokuty vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (viz výše), opakuje, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání, jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 161, vyhlášen pod č. 2/2000 Sb.). Podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu může být uložena pořádková pokuta tomu, kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle trestního řádu. Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že takové okolnosti nastaly, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. nález III. ÚS 766/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 94).
Jestliže v případě odůvodněnosti uložení pořádkové pokuty Ústavní soud se nijak neomezuje ve zkoumání, zda byla dána některá z výše uvedených okolností, pak do konkrétně stanovené výše pořádkové pokuty, nepřesahuje-li zákonnou hranici 50 000 Kč, obvykle nezasahuje; to ovšem pouze tehdy, není-li její výše zcela zřetelně nepřiměřená závažnosti situace, pro niž byla uložena. Výši pořádkové pokuty je totiž vždy nutno určovat s ohledem na princip proporcionality, neboť při jejím ukládání dochází ke kolizi ústavně chráněné hodnoty, již představuje zajištění řádného průběhu trestního řízení, s právem pokojného užívání majetku. Aby zásah do práva vlastnit majetek ze strany veřejné moci neporušoval požadavek šetření podstaty a smyslu ústavně garantovaných lidských práv a svobod, je třeba vzít v úvahu mj. význam plynulosti a naplnění účelu trestního řízení, intenzitu jeho ohrožení nevyhověním předvolání orgánu činného v trestním řízení, jakož i závažnost jednání, pro něž se trestní řízení vede. Ústavní soud shledal, že výše pořádkové pokuty ve stěžovatelově případu nesplňuje kritérium proporcionality. Přestože státní zástupkyně vyslovila závazný právní názor, že jednání stěžovatele má být kvalifikováno jako přestupek, nijak tuto skutečnost nezohlednila při přezkumu výše pořádkové pokuty. V přestupkovém řízení byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2 000 Kč, přičemž maximální zákonná hranice činí 3 000 Kč. Je-li poměřována sankce za závadné jednání, pro které se vede trestní či přestupkové řízení, a sankce za porušení procesní povinnosti při vyšetřování takového jednání, tedy přečin mnohem menší závažnosti, je zřejmé, že uložení několikanásobně vyšší pokuty za méně významný prohřešek procesního charakteru nemůže v testu proporcionality obstát. Podpůrně lze argumentovat taktéž ustanovením §60 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, které umožňuje v obdobném případě (nedostavení se k podání vysvětlení) uložit pořádkovou pokutu maximálně ve výši 1 000 Kč; i zde s ohledem na výši pokuty je prohřešek procesního charakteru vnímán jako méně závažný, a tedy méně důrazně sankcionován. Přístup policejního komisaře k trestnímu stíhání a přístup státní zástupkyně k otázce pořádkové pokuty navozuje dojem, že tito usilovali o potrestání stěžovatele prostředky zcela neadekvátními. Nicméně výkon státní moci musí být podroben principu rovnosti před zákonem a orgán veřejné moci nesmí při rozhodování podléhat emocím.
Ústavní soud činí poznámku k vyjádření státní zástupkyně, že stěžovatel nebyl postižen za nedostavení se k výslechu, ale za nepředložení řádné omluvy. Cílem pořádkové pokuty je, aby se stěžovatel dostavil k výslechu, a proto je sankcionováno nevyhovění takové výzvě, nikoli nepodání omluvy. Omluva, pokud jsou v ní uvedené důvody opodstatněné, pouze slouží jako okolnost, která vylučuje uložení pořádkové pokuty; nemůže však být pohrůžkou či dokonce uložením pořádkové pokuty vymáhána. Není zákonnou povinností obviněného se omluvit, samozřejmě s rizikem, že bude postižen za nekonání, které mohl omluvou ospravedlnit.
Ústavní soud dále musí vyslovit své výhrady vůči postupu policejního komisaře. Řízení probíhalo v obráceném sledu, kdy teprve po shromáždění všech dostupných důkazů, bylo stěžovateli zasláno usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud rovněž policejnímu komisaři vytýká, že stěžovateli současně zaslal usnesení o zahájení trestního stíhání, výzvu, aby se dostavil k výslechu, i oznámení o možnosti si prostudovat spis. Tím, že policejní komisař předvolal stěžovatele k výslechu na den následující po doručení zásilky, poskytl stěžovateli velice malý časový prostor k případnému kontaktování obhájce a k uspořádání si svých pracovních a osobních záležitostí tak, aby se mohl k výslechu dostavit. S ohledem na okolnosti případu je tak krátká lhůta nepřiměřená, neboť se nejednalo o urgentní věc, která by nesnesla odkladu. Také není přijatelné, aby povědomost stěžovatele o existenci přípravného řízení prostřednictvím doručení usnesení o zahájení trestního stíhání a úkony pojící se s ukončením přípravného řízení (výzva k prostudování spisu) spadaly v podstatě do téhož okamžiku. Z takového postupu lze vysledovat snahu o usnadnění práce ze strany Policie České republiky a minimálně ztížení (ne-li zmaření) možnosti obviněného efektivně uplatnit obhajobu. Policejní komisař postupoval ve stěžovatelově věci v přímém rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy a uplatnil tudíž státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Poněvadž postupem orgánů činných v trestním řízení a rozhodnutími ústavní stížností napadenými bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo pokojně užívat svůj majetek zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud napadená usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.