ECLI:CZ:US:2020:4.US.719.20.1
sp. zn. IV. ÚS 719/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hopjana, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. 23 Cdo 2096/2019-552, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 15 Co 428/2017-468 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. září 2017 č. j. 8 C 3/2014-367, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Gabriely Vranové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 8 C 3/2014-367 v řízení o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 64 967 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že zastavil řízení co do částky 4 126 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 60 841 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).
3. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 15 Co 428/2017-468 rozsudek okresního soudu ve II. výroku co do částky 51 241 Kč s příslušenstvím změnil tak, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 51 241 Kč s příslušenstvím [výrok pod bodem I. a)], tento výrok co do částky 9 600 Kč s příslušenstvím potvrdil [výrok pod bodem I. b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II., III., IV. a V.). Krajský soud dospěl k závěru, že v rámci uzavření dohody při předání díla dne 17. 11. 2010 došlo k dohodě o tom, že kromě již zaplacených záloh v celkové výši 111 550 Kč má být stěžovateli vyplacena i zbylá část ceny díla, tj. částka 51 241 Kč. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze ohledně částky 51 241 Kč a ve zbylém rozsahu (tj. ohledně částky 9 600 Kč s příslušenstvím) ji shledal neoprávněnou.
4. Proti rozsudku krajského soudu, konkrétně proti jeho výroku I. b), a proti výrokům o náhradě nákladů řízení IV. a V., podal stěžovatel dovolání. Ohledně přípustnosti dovolání odkázal na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") s tím, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodem dovolání je podle stěžovatele nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé argumentaci krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasil s oprávněností zápočtu pohledávky vedlejší účastnice vůči pohledávce stěžovatele ve výši 9 600 Kč, neboť podle jeho názoru vedlejší účastnici nevznikl nárok na zaplacení této částky. Proto neshledal důvod, proč by neměla být částka 9 600 Kč stěžovateli soudem přiznána, neboť jde o náklad za ubytování u tchyně vedlejší účastnice, která byla zkonzumována plněním stěžovatele ve prospěch tchyně provedením drobných prací v domě. Jejím přiznáním by podle něj došlo k zaplacení této částky dvakrát. K akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel uvedl, že to není on, kdo náklady na řízení zavinil, nýbrž vedlejší účastnice, která odmítla doplatit nesporných 60 841 Kč, a soudy obou stupňů, které zcela zbytečně odročovaly soudní jednání, čímž zvyšovaly cestovní výlohy.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 12. 2019 č. j. 23 Cdo 2096/2019-552 podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, když výslovně neformuluje žádnou otázku a ani z obsahu dovolání není patrné, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva má stěžovatel za dosud Nejvyšším soudem nevyřešenou. Stěžovatel pouze polemizuje s právním posouzením věci krajským soudem. K podání stěžovatele ze dne 16. 9. 2019 přitom Nejvyšší soud podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. přihlížet nemohl, neboť toto podání bylo učiněno po uplynutí lhůty k dovolání. Ohledně části dovolání, která směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat, resp. dovolání není přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud se nesprávně vypořádal s neoprávněně strženou částkou ve výši 9 600 Kč (kromě dalších částek) z celkové ceny díla. Krajský soud existenci a oprávněnost nároku vedlejší účastnice na tuto částku posoudil zcela nesprávně jako právně irelevantní skutečnost pro výši ponížené ceny díla, jež byla předmětem žaloby. Vedlejší účastnice protiprávně (bez souhlasu tchýně) a fakticky duplicitně započetla částku 9 600 Kč, o čemž bylo navíc již pravomocně rozhodnuto v řízení sp. zn. 37 EC 280/2011, a sama vedlejší účastnice uvedla jako svědek i jako účastník řízení, že tuto částku vůči stěžovateli či jeho společníkovi fakticky nezapočetla. Stěžovatel poukazuje na to, že ve dvou řízeních tak bylo rozhodováno dvakrát o jedné a té samé skutkové podstatě, o částce 9 600 Kč jako protiplnění za ubytování stěžovatele u tchýně vedlejší účastnice.
7. Stěžovatel namítá, že postupem Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu. Uvedl-li Nejvyšší soud, že "stěžovatel neuvedl žádné důvody, jež by předestřely otázku výkladu práva, ke které ještě tento soud nezaujal stanovisko", pak je takové tvrzení v hrubém rozporu s obsahem soudního spisu. Stěžovatel je toho názoru, že jasně nastínil otázku výkladu práva, jíž se měl Nejvyšší soud zabývat, když poukázal na to, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o skutkovém stavu, který již byl jednou pravomocně soudy posouzen a stěžovatel je tedy na svém právu vlastnit majetek zkrácen dvakrát. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nedostatečně odůvodněno a je nepřezkoumatelné, když tento soud uvádí, že stěžovatel žádné důvody přípustnosti neuvedl.
8. Stěžovatel dovozuje, že soudy odepřely ochranu jeho právům, když se nezabývaly hospodářským důvodem ujednání o slevě z díla. Stěžovatel je přesvědčen, že uplatnění slevy z ceny díla vůči němu (příp. panu Ing. Zedníkovi, který dílo rovněž prováděl) vedlejší účastnicí je přinejmenším v rozporu s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu tomu tak není.
10. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
13. V předmětné věci podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu dovolání, které považoval za poslední prostředek k ochraně svého práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je vadné, resp. není objektivně přípustné (bod 5. tohoto usnesení), a proto je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
14. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel uvedený procesní prostředek neuplatnil řádně a svým zaviněním tak způsobil, že jeho dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
16. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení i ohledně ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
20. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele obsahuje vady, které nebyly včas odstraněny, resp. jde-li o nákladový výrok rozsudku krajského soudu, dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není přípustné, a proto je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele je zčásti vadné, zčásti objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatele obsahuje vady a z jakých důvodů není přípustné. Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu