ECLI:CZ:US:2020:4.US.723.20.1
sp. zn. IV. ÚS 723/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Soni Krásné, zastoupené JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 12 - Modřany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2019 č. j. 4 As 311/2019-35 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 8 A 23/2016-178, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vysoké školy Univerzita Karlova, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je bývalou studentkou doktorského studijního programu na Filozofické fakultě vedlejší účastnice (dále jen "fakulta"). Dne 24. 9. 2013 se konala obhajoba její disertační práce s hodnocením "neprospěla" a následně děkanka fakulty rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013 ukončila stěžovatelčino studium pro překročení jeho maximální délky. Ke stěžovatelčině žádosti o přezkum rektor vedlejší účastnice zrušil uvedené rozhodnutí a rozhodl o neplatnosti obhajoby, neboť jmenování členů komise neproběhlo v souladu s vnitřními předpisy vedlejší účastnice. Dne 23. 9. 2014 se proto konala obhajoba nová, oproti původní byl obměněn jeden ze sedmi členů komise a jeden ze dvou oponentů, přítomných při obhajobě bylo pět členů komise (dva členové nebyli přítomni, z toho jeden externí). Stěžovatelka znovu obdržela hodnocení "neprospěla" a děkanka fakulty vydala rozhodnutí ze dne 22. 12. 2014 o ukončení stěžovatelčina studia pro překročení jeho maximální délky. Stěžovatelka znovu požádala o přezkum uvedeného rozhodnutí a postupu jemu předcházejícímu, rektor vedlejší účastnice žádost zamítl rozhodnutím ze dne 22. 11. 2015 č. j. UKRUK/2428/2015 a stěžovatelka proti němu podala žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud").
3. Stěžovatelka žalobou brojila proti přípravě a průběhu obhajoby a proti jmenování komise a oponentů. Nepřítomnost jediného externího člena komise je v rozporu s vnitřními předpisy vedlejší účastnice. Mělo buď dojít k obhajobě se stejnou komisí, nebo k výměně komise jako celku. Dále namítala řadu dalších procesních pochybení, která vedla k porušení jejího práva na "spravedlivý proces" při obhajobě. Městský soud vydal ve věci celkem čtyři rozsudky, z toho třikrát napadené správní rozhodnutí zrušil. Uvedené tři zrušující rozsudky vždy zrušil Nejvyšší správní soud, naposledy svým ústavní stížností napadeným rozsudkem.
4. Ve svém v pořadí třetím zrušujícím rozsudku ze dne 14. 6. 2019 č. j. 8 A 23/2016-142 městský soud uvedl, že komise byla při druhé obhajobě nesprávně obsazena. Neupravují-li předpisy vedlejší účastnice, ani zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, konání obhajoby po prohlášení předchozí za neplatnou, je třeba použít analogii zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon"), a použít jeho §69 odst. 9. U původních členů komise lze pochybovat o jejich nepodjatosti a objektivitě, druhá obhajoba proto proběhla v rozporu se zákonem a stěžovatelce nebyl zajištěn "spravedlivý" a nestranný proces, nerozhodovala-li o druhé obhajobě komise nová.
5. Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil svým napadeným rozsudkem. Uvedl, že městský soud opakovaně nerespektoval jeho závazný právní názor, uvedená analogie školského zákona je nesprávná. Použijí-li se podpůrně předpisy o správním řízení, není dán žádný důvod pro změnu úředních osob (členů komise, zkoušejících), městský soud při opakovaném posuzování žaloby shledal důvodné námitky, kterým dříve nepřisvědčil, a jeho pochybnosti o objektivitě a nepodjatosti členů komise nemají podklad ve skutkových zjištěních. Závěrem zdůraznil, že je městský soud jeho názorem vázán a nesmí svévolně měnit vlastní posouzení věci a nově shledat důvodnými námitky, které již považoval za nedůvodné. Městský soud následně svým napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející postup byl v souladu se zákonem a vnitřními předpisy vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka brojí zejména proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť z něj vychází právní závěry, kterými byl městský soud vázán. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že rozhodl v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí o "právu spravedlivého procesu v rámci vysokoškolského studia." Nepřítomnost jednoho člena komise, nadto externisty, sama o sobě vede k nezákonnosti zkoušky, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019 č. j. 1 As 226/2018-35 či ze dne 20. 7. 2017 č. j. 10 As 171/2017-40 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na http://www.nssoud.cz). Není proto správný závěr obecných soudů o tom, že jeden nepřítomný člen komise nemá vliv na zákonnost obhajoby.
7. Není podstatné, že nedošlo k porušení zákona nebo předpisů vedlejší účastnice; právo na "spravedlivý proces" nesměřuje jen k naplnění doslovného znění předpisů, ale také skutečnému a věcnému naplnění jejich smyslu. Poukazuje na účelovou změnu oponenta-externisty, který navíc zhodnotil disertační práci pozitivně. Nejvyššímu správnímu soudu konečně vytýká, že se nevypořádal s její námitkou nedostatečného odůvodnění napadených správních rozhodnutí a že městskému soudu nedal prostor pro nové projednání žaloby, rozhodl-li prakticky za něj svým napadeným rozsudkem jako soud kasační, čímž porušuje její právo na zákonného soudce a rovnost účastníků v řízení. Podle stěžovatelky soudy svými rozhodnutími posvětily postup vedlejší účastnice při svévolném vylučování studentů ze studia, a tím porušily její právo na vzdělání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, není-li proti napadenému rozsudku městského soudu přípustný žádný opravný prostředek (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe. Zaprvé, je zavádějící argumentace stěžovatelky, že v jiných věcech Nejvyšší správní soud nepřítomnost člena komise při obhajobě závěrečné práce považoval za vadu mající vliv na zákonnost postupu vysoké školy. V uvedeném rozsudku sp. zn. 1 As 226/2018 považoval Nejvyšší správní soud za nezákonnou situaci, kdy zasedala komise o dvou členech, obsahovaly-li předpisy vysoké školy požadavek na komisi nejméně tříčlennou. V nyní posuzované věci sice předpisy vedlejší účastnice obsahují obdobné pravidlo, avšak to bylo při druhé obhajobě dodrženo. Odkaz na shora uvedený rozsudek sp. zn. 10 As 171/2017 je nepřiléhavý, neboť rozsudek pojednává o přípustnosti institutu neplatných hlasů při hlasování o výsledku obhajoby disertační práce a jedním chybějícím členem komise se nezabývá. Navíc, Nejvyšší správní soud uvedl již v bodě 13 svého dřívějšího zrušovacího rozsudku v posuzované věci ze dne 6. 3. 2019 č. j. 6 As 251/2018-42, že nepřítomnost jednoho člena komise - externisty není v rozporu se zákonem a vnitřními předpisy vedlejší účastnice. Z obsahu napadených rozhodnutí neplyne, že je uvedené v rozporu s vnitřními předpisy, ostatně sama stěžovatelka se ani porušení vnitřních předpisů nedovolává.
12. Zadruhé, stěžovatelka při odkazu na judikaturu o řádně vedeném správním řízení či jiném postupu před správním orgánem (při obhajobě své disertační práce a ukončení svého doktorského studia) ani nepoukazuje na konkrétní rozhodovací praxi, od které se měl Nejvyšší správní soud odchýlit (rozhodnutí, na která poukázala, jsou přinejmenším nepřiléhavá). Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že na postup při obhajobě závěrečné práce studenta se použijí základní pravidla správního řízení a podpůrně též předpisy o něm (viz bod 24 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), a v tomto právním rámci rozhodnutí vedlejší účastnice a jemu předcházející postup přezkoumal, nezkoumal však samotné hodnocení znalostí stěžovatelky nebo výsledek obhajoby. To plně odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2009 č. j. 9 As 1/2009-141 nebo již citovaný sp. zn. 10 As 171/2017, bod 8). Lze shrnout, že napadená rozhodnutí ustálené rozhodovací praxi správních soudů odpovídají.
13. Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že správní soudy ignorovaly "zjevnou nezákonnost postupu" vedlejší účastnice, z napadených rozhodnutí, ani z ústavní stížnosti nelze vyčíst sebemenší náznaky o tom, že by stěžovatelčiny námitky byly důvodné. Očekává-li stěžovatelka, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 16 a nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), bod 53]. Nesouhlasí-li v tomto ohledu s výměnou oponenta před konáním druhé obhajoby, odkazuje Ústavní soud na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu (bod 27), ve kterém opakovaně tuto námitku považuje za neodůvodněnou spekulaci. Ústavní soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. Lze proto uzavřít, že stěžovatelčiny námitky o nenaplnění řádného procesu při postupu vedlejší účastnice při přípravě a průběhu obhajoby jsou ničím nepodložené, a proto zjevně neopodstatněné.
14. K námitce stěžovatelky o porušení jejího práva na zákonného soudce a rovnost účastníků v řízení, nedal-li Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem prostor městskému soudu k vlastnímu rozhodnutí ve věci, Ústavní soud uvádí následující. Je pravdou, že v řízení před městským soudem po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jeho právní názor stěžovatelka již nemohla zvrátit a mohl být prolomen jen při změně skutkových zjištění či právních poměrů (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 3426/18 ze dne 24. 10. 2018, bod 6 či sp. zn. I. ÚS 554/17 ze dne 23. 8. 2017. bod 7). V nyní posuzované věci se prostor městského soudu mohl zdát o to omezenější, uvedl-li Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, že na podkladu stěžovatelkou uplatněných žalobních bodů nelze dojít k závěru o jakýchkoli procesních vadách v postupu vedlejší účastnice (bod 34).
15. Nelze však přehlédnout, že městský soud rozhodoval před vydáním napadeného rozsudku již počtvrté a Nejvyšší správní soud ve třech zrušujících rozhodnutích vyslovil své závazné právní názory. Přitom vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. 1. 2005 (N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.), bod 29]. Je proto přirozené, že prostor městského soudu pro uplatnění právní argumentace, která by neodporovala vysloveným právním názorům Nejvyššího správního soudu, byl uvedenými zrušujícími rozhodnutími a v nich vyslovenými právními názory značně zúžen. Stěžovatelčiny žalobní body byly vyčerpány a vypořádány. Nejvyšší správní soud přitom výslovně zdůraznil, že městský soud nesmí svévolně měnit vlastní posouzení věci a nově shledat důvodnými námitky, které považoval za nedůvodné, aniž by je přehodnotil Nejvyšší správní soud. Jinými slovy, v části, v níž žalobu již jednou shledal nedůvodnou, nemá prostor pro změnu názoru, pokud k tomu nebyl zavázán Nejvyšším správním soudem, a v části, v níž shledal žalobu důvodnou, ale Nejvyšší správní soud na to vyjádřil odlišný názor, nemůže žalobě znovu vyhovět (bod 29 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Městský soud opakovaně vyvodil z výměny jednoho oponenta pochybnosti o objektivním hodnocení práce, ačkoli se k uvedenému dříve Nejvyšší správní soud vyjádřil. Sám městský soud ve svém prvním rozsudku ve věci uvedl, že je zcela na úvaze fakulty, zda jmenuje nové oponenty, či nikoli. Nerespektoval-li městský soud dříve vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu a přehodnocoval-li své dříve vyslovené závěry, nelze Nejvyššímu správnímu soudu vyčítat, že se k uvedeným pochybením vyjádřil. Nadto, neuvedl-li by Nejvyšší správní soud výslovně, že není dalšího prostoru ke shledání procesních vad v postupu vedlejší účastnice, nic by to nezměnilo na závaznosti jeho právních názorů tam uvedených. Jinými slovy, městský soud by přesto byl omezen ve svém právním hodnocení stěžovatelčiny žaloby. Nelze proto v posuzovaném postupu Nejvyššího správního soudu shledat porušení práva na zákonného soudce nebo rovnosti účastníků v řízení.
16. Konečně je nutné odmítnout i stěžovatelčinu námitku, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její argumentací o nedostatečném odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí správních orgánů. Obecný soud je povinen vypořádat účastníkovy věcné námitky, a to v takovém rozsahu, který odpovídá jejich povaze a závažnosti vzhledem k posuzované věci; nelze však vyžadovat podrobnou odpověď na každý vznesený argument (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3167/17 ze dne 30. 1. 2018, bod 13 či sp. zn. IV. ÚS 1128/17 ze dne 30. 5. 2017). Námitku nedostatečného odůvodnění napadených správních rozhodnutí odmítl již městský soud ve svém v pořadí druhém rozsudku ve věci (bod 68 a 72 rozsudku městského soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. 8 A 23/2016-91), naposledy ve svém napadeném rozsudku (bod 57). Ústavní soud proto nepovažuje za ústavněprávně relevantní, že Nejvyšší správní soud výslovně na uvedenou námitku stěžovatelky nereagoval. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nadto vyplývá, že ne každé pochybení soudu má v celkovém kontextu všech ve věci relevantních okolností ústavněprávní rozměr (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3985/19 ze dne 22. 1. 2020, bod 5 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3735/18 ze dne 4. 4. 2019, bod 17).
17. Závěrem je třeba uvést, že stěžovatelka namítá zásah do svých ústavně zaručených práv (čl. 33 Listiny), jichž se podle čl. 41 odst. 1 Listiny mohou účastníci řízení domáhat toliko v mezích zákona a která Ústavní soud podrobuje toliko omezenému přezkumu z hlediska intenzity jejich zásahu (tzv. test rozumnosti). Stěžovatelka však nepřednesla žádný argument, podle kterého by postup obecných soudů zasahoval do samého jádra jejího práva na vzdělání, resp. přístup k němu.
18. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu