ECLI:CZ:US:2020:4.US.724.20.1
sp. zn. IV. ÚS 724/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. 26 Cdo 1915/2019-427 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2018 č. j. 72 Co 142/2018-379, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Romana Malláta a 2) Martiny Mallátové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka uzavřela s vedlejšími účastníky v roce 2007 smlouvu o smlouvě budoucí nájemní, jejímž obsahem byl jednak závazek vedlejších účastníků provést na vlastní náklady rekonstrukci bytu, jednak závazek stěžovatelky přenechat uvedený byt k užívání za úplatu se zohledněním provedených investic postupným započítáváním zaplaceného nájemného proti investované částce (tzv. "odbydlení nájmu"). Investiční náklady byly podle dohody vyčísleny znaleckým posudkem v roce 2008 na 7 704 114 Kč. V roce 2011 došlo k uzavření nájemní smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o vzájemném vypořádání při skončení závazkového vztahu dohodou. V roce 2014 vedlejší účastníci předmětnou nájemní smlouvu vypověděli a požadovali vzájemné vypořádání. Vzhledem k tomu, že původní znalecký posudek obsahoval prokazatelné chyby a vedlejší účastníci i stěžovatelka se neshodli na výběru znalce, nechali si zpracovat nové znalecké posudky, které se neshodovaly ve způsobu určení výše vypořádání; podle investovaných nákladů, nebo hodnoty bytu po rekonstrukci.
3. Stěžovatelka následně vyplatila vedlejším účastníkům 4 130 634,50 Kč, ti přesto podali k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu na zaplacení částky 2 181 614,50 Kč s příslušenstvím jako nedoplatek z vypořádání. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 8 C 42/2015-328 částečně žalobě vyhověl, v části řízení zastavil pro její zpětvzetí. Podle obvodního soudu se po skončení nájemního vztahu vedlejší účastníci se stěžovatelkou dohodli na způsobu vypořádání podle hodnoty bytu po provedené rekonstrukci. Nepoužije se §667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, odchýlili-li se od něj uvedenou dohodou. K uvedeným závěrům dospěl okresní soud zejména na základě revizního znaleckého posudku a e-mailové komunikace mezi vedlejšími účastníky a zaměstnancem stěžovatelky.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť shodně došel k závěru o dohodě o vypořádání investic z následné e-mailové komunikace po výpovědi nájemní smlouvy. Poukázal na usnesení rady stěžovatelky ze dne 12. 5. 2015, kterým bylo schváleno vyplacení části vypořádání, jako jedné ze skutečností prokazující, že se dohodou o vypořádání stěžovatelka řídila.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť ho neshledal přípustným. Stěžovatelka v dovolání považovala předmětnou dohodu stran o vypořádání za změnu původní nájemní smlouvy, a proto trvala na náležité písemné formě a jejím schválením radou stěžovatelky. Městský soud se proto odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, podle které jednání vyžadující schválení orgánu územního samosprávného celku bez něj nemůže být platné. Podle Nejvyššího soudu je naopak závěr městského soudu v souladu s judikaturou, neboť dohoda o vypořádání investic nepodléhá schválení orgánu územního samosprávného celku a za územní samosprávný celek v této věci mohl jednat zaměstnanec stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o existenci zvláštní dohody o vypořádání investic a trvá na závěru, že dohodnutý způsob vypořádání je ve skutečnosti změnou původní nájemní smlouvy. Proto je pro platnost předmětné dohody nutný souhlas rady stěžovatelky, její uvedené usnesení ze dne 12. 5. 2015 takovým schválením není a existence dohody o vypořádání investic ani nemá oporu v dokazování. Soudy navíc nezkoumaly, zda zaměstnanec jednající za stěžovatelku byl skutečně k posuzovanému právnímu jednání oprávněn. Nejvyššímu soudu vytýká, že se odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, je-li podle ní nutné zkoumat, zda vnitřní předpisy územního samosprávného celku umožňují konkrétnímu zaměstnanci jednat navenek o konkrétních právních jednáních (rozsudek ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 29 Odo 758/2001; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Obecné soudy proto nerespektovaly stěžovatelčin veřejnoprávní charakter a napadená rozhodnutí trpí extrémním rozporem mezi jejich závěry a skutkovými zjištěními.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Žádné z uvedených pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Závěry krajského soudu, obdobně jako rozsudek obvodního soudu, jsou založeny na existenci zvláštní samostatné dohody o vypořádání investic, pro kterou není nutná písemná forma, ani schválení orgánu stěžovatelky, a která vznikla v roce 2014 ze vzájemné e-mailové komunikace (viz bod 8 napadeného rozsudku krajského soudu či s. 7 rozsudku obvodního soudu). Obecné soudy uvedené usnesení rady stěžovatelky ze dne 12. 5. 2015 nepovažovaly za jeden z předpokladů projevu vůle zakládající uvedenou dohodu, ale pouze za skutečnost prokazující, že stěžovatelka se dohodou řídila a že byla srozuměna se způsobem vypořádání (skutečná hodnota bytu po rekonstrukci, nikoli vnesená investice). Není pravdou, že závěry napadených rozhodnutí nemají oporu v dokazování. Z napadeného rozsudku městského soudu srozumitelně vyplývá, na základě jakých důkazů k uvedeným závěrům městský soud došel.
11. Námitka, že předmětná dohoda o vypořádání investice jako součást původní nájemní smlouvy podléhá schválení rady stěžovatelky, již byla vypořádána Nejvyšším soudem v napadeném usnesení. Ten výslovně s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi uvedl, že předmětná dohoda schválení žádným orgánem nepodléhá, neboť žádné zákonné ustanovení uvedenou povinnost nezakládá. Odůvodnění Nejvyššího soudu lze považovat za srozumitelné a logické, jeho výklad podústavního práva nelze považovat za exces.
12. Namítá-li následně stěžovatelka, že obecné soudy nezkoumaly konkrétní oprávnění daného zaměstnance za stěžovatelku jednat, je nutné takovou námitku odmítnout. Je sice pravdou, že v uvedeném rozsudku ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 29 Odo 758/2001 Nejvyšší soud vytkl nižším soudům, že neučinily jasný a zřetelný závěr, zda oprávnění daného zaměstnance jednat za územní samosprávný celek vyplývá z vnitřních předpisů, či zda je to obvyklé. Z tohoto rozhodnutí je však zřejmé, že tato skutečnost byla sporná v řízení, které předcházelo dovolacímu řízení. V nyní posuzované věci však nijak z napadených rozhodnutí a doručených písemností nevyplývá, že by stěžovatelka namítala chybějící pravomoc svého zaměstnance za ni jednat. Zaprvé, argumentace stěžovatelky nemíří proti tomu, že se obecné soudy odmítly s její námitkou vypořádat. Je zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje uvedenou námitku až v ústavní stížnosti. Za uvedených okolností je námitka nepřípustná. Zadruhé, stěžovatelka ani nenamítá, že daný zaměstnanec překročil své zástupčí oprávnění, domáhá se jen jasného a zřetelného závěru o oprávnění daného zaměstnance za ni jednat. K takovému závěru však nyní ani nelze dojít, neboť stěžovatelka neuvádí, že podle vnitřních předpisů za ni daný zaměstnanec jednat nemůže, nebo že to není obvyklé. Proto nemohlo dojít k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, uplatňuje-li nepřípustnou námitku, která ani zřejmě nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé.
13. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, nijak nevybočují z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, žádná procesní pochybení Ústavní soud neshledal. Dostojí-li obecný soud požadavkům řádného procesu a respektuje přitom i další ústavně zaručená práva, Ústavní soud není oprávněn, posuzuje-li řádně vedené soudní řízení jako celek, do jeho rozhodovací činnosti zasahovat.
14. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip
předseda senátu