ECLI:CZ:US:2020:4.US.733.20.1
sp. zn. IV. ÚS 733/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Andreou Vojtkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Baranova 672/31, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020 č. j. 54 Co 432/2019-1291, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé K. P., a 2) M. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a 3, čl. 16 odst. 1 a 2, čl. 18 odst. 1 a čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že se stěžovateli přiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 11. 2019 č. j. 41 P 107/2016-1247 bylo s odkazem §75c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §102 odst. 1 o. s. ř., k návrhu stěžovatele jako otce nezletilé první vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá"), učiněnému v návaznosti na jím podaný návrh na změnu stávající, pravomocným rozhodnutím soudu upravené péče o nezletilou, nařízeno předběžné opatření, jímž byl pro dobu do rozhodnutí soudu ve věci samé změněn režim péče (a styku) rodičů o nezletilou stanovený naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 4. 9. 2018 č. j. 41 P 107/2016-1157 tak, že obvodní soud nezletilou svěřil do střídavé péče obou rodičů s tím, že v péči stěžovatele bude nezletilá od pátku sudého týdne, kdy si stěžovatel nezletilou vyzvedne ve škole po skončení školního vyučování, do pátku lichého týdne, kdy stěžovatel nezletilou do školy předá, v péči druhé vedlejší účastnice jako matky bude nezletilá od pátku lichého týdne, kdy si druhá vedlejší účastnice nezletilou vyzvedne po škole po skončení školního vyučování, do pátku sudého týdne, kdy druhá vedlejší účastnice nezletilou do školy předá, a v případě, že nezletilá nebude v pátek ve škole, vyzvedne si ji druhý rodič vždy v pátek v 8:00 hod. v místě bydliště toho z rodičů, který ji bude mít v příslušném dni u sebe (výrok I.), a dále byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by mu bylo sníženo výživné stanovené naposledy rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 11. 2015 č. j. 4 Nc 547/2013-584 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 5. 2016 č. j. 54 Co 93/2016-666 z částky 23 000 Kč měsíčně na částku 12 000 Kč měsíčně (výrok II.).
4. Proti usnesení obvodního soudu podali odvolání oba rodiče. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 1. 2020 č. j. 54 Co 432/2019-1291 bylo usnesení obvodního soudu ve vyhovujícím výroku (výroku I.) změněno tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by nezletilá byla do rozhodnutí soudu ve věci samé svěřena do střídavé péče obou rodičů, se zamítá (výrok I.). V zamítavém II. výroku bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno (výrok II.).
5. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že předběžné opatření je toliko akcesorickým procesním institutem, jehož vydání nemá být v rozporu s aktuálním stavem řízení, a především jím nemá být prejudikováno, a již vůbec nahrazováno rozhodnutí ve věci samé [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 315/03 (U 36/33 SbNU 559)]. Vyhovující výrok napadeného usnesení obvodního soudu však všechny výše zmíněné atributy institutu předběžného opatření pomíjí, a navíc se ani přesvědčivě nevypořádává s tím, z čeho plyne potřeba zatímní úpravy poměrů, jestliže jak péče o nezletilou, tak i její styk s nerezidentním rodičem, již byly pravomocně upraveny příslušnými soudními rozhodnutími. Za takového stavu věci městský soud žádný prostor pro vydání předběžného opatření neshledal, zvláště za situace, kdy již bylo zahájeno řízení o změnu péče o nezletilou, v jehož rámci bude vytvořen prostor pro rozsáhlejší dokazování, jakož i pro úvahy, zda a za jakých podmínek umožnit oběma rodičům pokud možno rovnoprávné a spravedlivé podílení se na výchově nezletilé. Navíc v jeho rámci se bude moci i sama nezletilá vyjádřit k věci, tak jak to předvídá §867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. O tuto možnost byla napadeným rozhodnutím zkrácena, ačkoli podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy je dítě, které je schopno formulovat své názory, oprávněno tyto názory vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají. Důvodem pro nařízení stěžovatelem navrhovaného předběžného opatření ohledně péče o nezletilou nemůže být shledán ani zmiňovaný postoj druhé vedlejší účastnice, která odmítá respektovat rozhodnutí soudu, která nejsou v souladu s jejími představami. Tyto postoje rozhodně nelze tolerovat u žádného účastníka řízení, nicméně k vynucení vůle soudu vyjádřené v jeho vykonatelných rozhodnutích je třeba využívat výhradně k tomu určených nástrojů výkonu rozhodnutí, mezi něž institut předběžného opatření rozhodně nepatří. Zamítavý výrok usnesení obvodního soudu ohledně stěžovatelem požadovaného prozatímního snížení soudem pravomocně stanovené vyživovací povinnosti městský soud potvrdil již jen proto, že podle stávající judikatury předběžným opatřením nelze účastníku uložit, aby platil výživné v nižší částce, než která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím. Předběžné opatření totiž není určeno ke zmírňování určité povinnosti, která byla již v minulosti soudním rozhodnutím stanovena (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 823/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesením městského soudu bylo porušeno jeho právo i právo nezletilé na vzájemný styk, když městský soud vyjádřil názor, že v tuto chvíli nelze rozhodnout ve věci předběžným opatřením, neboť existuje pravomocné rozhodnutí o styku nezletilé se stěžovatelem a řízení o změně péče probíhá. Podle názoru městského soudu by měl obvodní soud přimět druhou vedlejší účastnici k respektování stávajícího rozhodnutí o styku pouze prostředky výkonu rozhodnutí. Městský soud tak zcela ignoroval konkrétní okolnosti daného případu, kdy je zjevné, že všechny prostředky výkonu rozhodnutí byly ve věci již několikrát využity, avšak druhou vedlejší účastnici k respektování pravomocného rozhodnutí o styku nezletilé se stěžovatelem nepřiměly. Naopak druhá vedlejší účastnice vytváří v posledních měsících na nezletilou velký tlak za tím účelem, aby nezletilá styk se stěžovatelem odmítla zcela. Manipulativní jednání druhé vedlejší účastnice se přitom již léta stupňuje - vývoj styku nezletilé se stěžovatelem v posledních měsících je naprosto alarmující. Psychika nezletilé je jednáním druhé vedlejší účastnice velmi zasažena. Městský soud však odmítl poskytnout nezletilé a stěžovateli jakoukoli ochranu. Byl-li městský soud toho názoru, že není namístě rozhodnout předběžným opatřením o střídavé péči, měl sám učinit v zájmu nezletilé takové opatření, které by zamezilo flagrantnímu porušování jeho práv a oprávněných zájmů.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že je to právě druhá vedlejší účastnice, kdo nyní rozhoduje o tom, že nezletilá bude dělat přijímací zkoušky na osmileté gymnázium, a je to opět druhá vedlejší účastnice, která sama bez jakékoli konzultace se stěžovatelem vybrala osmiletá gymnázia, na která se nezletilá hlásí. Druhá vedlejší účastnice tak neustále fakticky znevažuje výchovné působení a schopnosti stěžovatele, usurpuje si právo výsostné rozhodovat o životě nezletilé.
8. Městský soud přitom při svém rozhodování nevzal v úvahu zájem nezletilé, když zcela opominul skutečnost, že druhá vedlejší účastnice neuznává roli stěžovatele v životě nezletilé, a styku nezletilé se stěžovatelem účinně brání již několik let, přičemž v posledních měsících došlo k eskalaci tohoto jednání druhé vedlejší účastnice.
9. Chování druhé vedlejší účastnice k nezletilé považuje stěžovatel za flagrantní porušování práv a oprávněných zájmů nezletilé - především jejího práva na oba rodiče. Městský soud přitom svým rozhodnutím tomuto jednání druhé vedlejší účastnice nezamezil, nedbal zájmů nezletilé. Na postup druhé vedlejší účastnice je zde nutno nahlížet perspektivou skutečnosti, že druhá vedlejší účastnice je vystudovaným psychologem a pracuje v oboru, když se zaměřuje na krizovou intervenci právě v případech ohrožených dětí. Druhá vedlejší účastnice tedy z titulu svého vzdělání a funkce ví, jak dosáhnout u nezletilé postojů jí preferovaných (tedy odmítání stěžovatele), zároveň dobře ví, co podobná manipulace udělá s psychickým vývojem nezletilého dítěte.
10. Městský soud podle stěžovatele nevzal v úvahu, že v daném případě je třeba včasného zásahu, aby nedošlo k nenávratně nenapravitelnému poškození vztahu nezletilého dítěte s nerezidenčním rodičem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; č. 48/2010 Sb.)].
15. Obdobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech extrémních. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Uvedené je však možno činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o předběžném opatření, jež je řízením specifickým (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 2037/18).
16. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil, a nezjistil ani jiné pochybení, jež by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
17. V usnesení sp. zn. I. ÚS 315/03 Ústavní soud zdůraznil, že předběžné opatření, jako důležitý nástroj pro působení na ty subjekty sporu, které v době sporu mohou, působením na jeho "předmět", učinit konečné soudní rozhodnutí bezcenným, je zároveň akcesorickým procesním institutem, který se velmi úzce váže na rozhodnutí ve věci samé. Jeho předmětem nemůže být takový návrh výroku, jehož vynesení by nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé. Soud navíc vždy musí sledovat, zda vydání předběžného opatření není v rozporu s aktuálním stavem řízení. V případě, kdy jsou předmětem soudního sporu nezletilí, je třeba při soudním vynucování styku, postupovat i s ohledem na ústavně chráněný zájem nezletilých, respektovat jejich přání a dbát na to, aby rozhodnutí soudu nepoškodilo jejich psychosociální vývoj (ať již tím, že se styk neumožní, nebo tím, že bude vynucen).
18. Se zřetelem k výše uvedenému považuje Ústavní soud závěry městského soudu, který v posuzované věci neshledal žádný prostor pro vydání předběžného opatření, zvláště za situace, kdy již bylo zahájeno řízení o změnu péče o nezletilou, v jehož rámci bude vytvořen prostor pro rozsáhlejší dokazování, ústavně souladnými. Závěrům městského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci městského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla. Stejně tak nebyly splněny podmínky pro postup podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu