ECLI:CZ:US:2020:4.US.738.20.1
sp. zn. IV. ÚS 738/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Mikulce a Olgy Mikulcové, obou zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2019 č. j. 22 Cdo 3365/2019-190, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 30 Co 100/2018-113 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 28. července 2017 č. j. 15 C 86/2016-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Martiny Noskové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle nich došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelé a vedlejší účastnice jsou sousedé, jejichž domy stojí naproti přes ulici. Stěžovatelé podali k Okresnímu soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") žalobu, kterou se domáhali, aby se vedlejší účastnice zdržela zásahů do vlastnického práva k jejich domu spočívajících v jeho snímání kamerovým systémem umístěným na jejím domě. Stěžovatelé tvrdili, že je vedlejší účastnice neustále obtěžuje urážkami, pouštěním hlasité hudby či fotografováním. V roce 2014 vedlejší účastnice umístila na svůj dům kamerový systém, který nepřetržitě snímá veřejné prostranství před domem stěžovatelů a část samotného domu, vč. oken do koupelny, balkon a část zahrady. Proto stěžovatelé nemohou užívat svůj dům obvyklým způsobem.
3. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Za použití §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), uvedl, že snímání domu stěžovatelů kamerami umístěnými na domu vedlejší účastnice nijak neomezuje vlastnické právo stěžovatelů, ani není zásahem do jejich osobnostních práv, neboť kamera zachycuje jen část domu za vysokým neprůhledným plotem, neprůhledné okno a vrostlý dub na zahradě. Nadto uvedl, že stěžovatelé v minulosti opakovaně ničili majetek vedlejší účastnice a odkázal na několik v minulosti vedených řízení o přestupku stěžovatelů. Lze shrnout, že část domu stěžovatelů vedlejší účastnice snímá kamerou na základě legitimního důvodu a kamery jsou namířeny tak, aby stěžovatele neomezovaly.
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberci (dále jen "krajský soud") svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, neboť se ztotožnil s jeho právním hodnocením. Nadto uvedl, že domy jsou i bez existence kamer naproti sobě, čemuž musí přizpůsobit stěžovatelé svoje bydlení, mohou také větrat místnosti otevřením oken tzv. na ventilačku. Namítli-li stěžovatelé v odvolacím řízení, že vedlejší účastnice má možnost přibližovat ohniskovou vzdálenost snímaného obrazu (tzv. zoomování), krajský soud tvrzení posoudil jako tzv. nepřípustnou novotu podle §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém namítali, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nezabýval-li se mírou přiměřenou místním poměrům při hodnocení rušení jejich vlastnického práva. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť je neshledal přípustným, poněvadž krajský soud se od jeho ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé v řízení před soudy nižšího stupně uplatňovali žalobu proti tzv. imateriální imisi pohledem technickými prostředky jako zvláštnímu druhu imise, proti které lze brojit pouze při intenzivních a rozsahem významných zásazích do soukromí vlastníka. Úvaha krajského soudu proto nebyla zjevně nepřiměřená, vychází-li jeho závěr o neexistenci zásahu do práv stěžovatelů z uvedených judikaturních východisek a v řízení zjištěného skutkového stavu.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy pro ochranu před neoprávněnými zásahy do jejich soukromého života v jejich věci použily nesprávné právní ustanovení, měly-li namísto §1013 odst. 1 o. z. použít jeho §86. Obecné soudy nevzaly v úvahu ani existenci právních předpisů na úseku ochrany osobních údajů, zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), podle jehož zásad musí být nastavení kamery při snímání domu stěžovatelů přiměřené a musí se opírat o legitimní důvod. Obecné soudy navíc nedostatečně provedly test přiměřenosti zásahu do jejich soukromí; chybně posoudily důvod zásahu vedlejší účastnice, odkazovaly-li na správní řízení o přestupku stěžovatelů z roku 2009, v dalších řízeních se žádné protiprávní jednání stěžovatelů neprokázalo, nemůže proto obstát ochrana majetku vedlejší účastnice jako legitimní důvod. Kamerový záznam navíc nemůže v řízení o přestupku obstát jako důkaz. Soudy se nezabývaly ani kritériem nezbytnosti. V tomto směru namítají, že kamera mohla být umístěna na jiném místě či pod jiným úhlem a sledování prostoru mohlo vést ke stejnému účinku.
7. Dále považují požadavek krajského soudu na otevírání oken v koupelně pouze tzv. na ventilačku za nepřiměřený, neboť není žádný rozumný důvod, aby docházelo k omezení stěžovatelů jen proto, aby vedlejší účastnice mohla kamerou snímat jejich dům. Krajský soud dále pochybil, odmítl-li se zabývat v odvolacím řízení námitkou stěžovatelů o tzv. zoomování, neboť lze-li s kamerou přiblížit obraz, neobstojí závěr okresního soudu o neexistenci zásahu do soukromí. Tzv. zoomování je nedílnou součástí technologického vývoje, jde o notorietu, kterou není třeba dokazovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Námitky stěžovatelů v prvé řadě směřují proti výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy, jde-li o tvrzený zásah vedlejší účastnice do vlastnického práva a soukromí stěžovatelů pořizováním kamerového záznamu části jejich domu. Stěžovatelé namítají, že chybným použitím norem podústavního práva obecné soudy dostatečně nezajistily ochranu jejich práva na respektování jejich soukromého života. Základem námitek stěžovatelů je proto otázka, zda jim obecné soudy poskytly dostatečnou a účinnou soudní ochranu proti tvrzenému zásahu do jejich soukromí jinou fyzickou osobou a zda splnily svoje pozitivní závazky vyplývající z čl. 10 odst. 2 Listiny, popř. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2149/17 ze dne 10. 12. 2019, bod 36; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bărbulescu proti Rumunsku ze dne 5. 9. 2017 č. 61496/08, §108 či ve věci López Ribalda a další proti Španělsku ze dne 17. 10. 2019 č. 1874/13 a 8567/13, §110].
12. Na úrovni podústavního práva se lze ochrany soukromí v horizontálních vztazích domáhat zejména prostřednictvím žaloby na ochranu osobnostních práv podle §81 o. z. a násl. Podle §82 o. z. je fyzická osoba, jejíž osobnost byla dotčena, oprávněna se u obecného soudu domáhat toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že soustavné a závažné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele nemovité věci pořizováním obrazového nebo jiného záznamu může představovat tzv. imateriální imisi pohledem a lze se proti ní bránit žalobou na ochranu vlastnického práva (§1013 odst. 1 o. z.). Předmět žaloby na ochranu osobnosti se proto částečně překrývá s předmětem žaloby na ochranu vlastnického práva proti imisím (srov. rozsudek ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 583/2011 či usnesení ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 22 Cdo 5264/2014; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://nsoud.cz).
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že obecné soudy porušily jejich právo na respektování jejich soukromého života tím, že jejich žalobní návrh posoudily jako žalobu proti imisím a nevyhověly mu. Ústavní soud považuje za rozhodné, že obecné soudy dospěly k závěru, že umístění kamer a snímání domu stěžovatelů vedlejší účastnicí nepředstavovalo zásah do jejich soukromí ani vlastnického práva. Posuzovaly-li by obecné soudy věc jako žalobu na ochranu osobnosti, byly by před samotným hodnocením přiměřenosti zásahu povinny zkoumat, zda vůbec jednání označené v žalobě představuje zásah do osobnostních práv (viz např. TŮMA, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 468). Závěry obecných soudů, jde-li o existenci zásahu, by proto obstály i při hodnocení návrhu stěžovatelů jako žaloby na ochranu osobnosti a jejich žaloba by byla pro stejný důvod zamítnuta. Jakkoli lze souhlasit se stěžovateli, že obecné soudy skutečně neprovedly ucelený test přiměřenosti zásahu podle §81 a násl. o. z., nelze v tom spatřovat zásah do jejich ústavně zaručených práv. Obecné soudy dostály svým závazkům plynoucím z čl. 10 odst. 2 Listiny, popř. čl. 8 odst. 1 Úmluvy, použily-li na jejich věc §1013 odst. 1 o. z., posoudily-li jejich návrh jako žalobu proti imisím a dospěly-li k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť jednání vedlejší účastnice nepředstavuje zásah do jejich soukromí.
14. Polemizují-li stěžovatelé i se závěry obecných soudů ohledně existence a přiměřenosti zásahu, jde o pouhý nesouhlas s posouzením jejich věci obecnými soudy, který bez dalšího nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Závěry obecných soudů o neexistenci zásahu do vlastnických či osobnostních práv stěžovatelů jsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněny, žádná procesní pochybení v tomto směru stěžovatelé nenamítají a Ústavní soud je neshledal. Námitky týkající se přiměřenosti zásahu vedlejší účastnice do práv stěžovatelů nadto nejsou způsobilé ovlivnit věcný závěr obecných soudů, je-li založen na skutečnosti, že nastavení kamer a snímání části domu stěžovatelů není zásahem do jejich práv. Byly-li by důvodné, nemělo by to vliv na rozhodnutí ve věci samé.
15. Nedůvodná je dále námitka stěžovatelů o opomenutí obecných soudů použít předpisy upravující ochranu osobních údajů. Jak uvedl krajský soud v bodu 14 odůvodnění svého napadeného rozsudku, rozsah či samotná existence povinností na úseku ochrany osobních údajů je v posuzované věci irelevantní a míjí se s předmětem řízení, Ústavní soud se s uvedeným závěrem ztotožňuje. Nutno podotknout, že v souvislosti s námitkami o použití předpisů upravujících ochranu osobních údajů se stěžovatelé znovu domáhají posouzení toho, zda je nastavení kamer vedlejší účastnice přiměřené. Lze proto znovu odkázat na řádné odůvodnění napadených rozhodnutí, podle kterých jednání vedlejší účastnice nepředstavovalo zásah do soukromí nebo vlastnických práv stěžovatelů.
16. Dále je nutné odmítnout námitku stěžovatelů o chybném postupu krajského soudu, nevypořádal-li s odkazem na §205a o. s. ř. jejich tvrzení uplatněné v odvolacím řízení o tzv. zoomování. Je lhostejné, zda jde o notorietu, či nikoli; stěžovatelé v řízení před okresním soudem v tomto směru nesplnili jednu ze svých základních procesních povinností tvrdit a prokazovat skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že stěžovatelé nesplnili uvedené povinnosti, jde k jejich tíži a nepředstavuje porušení jejich ústavně zaručených práv. Za situace, kdy stěžovatelé skutečně uplatnili uvedené tvrzení až v odvolacím řízení a byli řádně poučeni podle §119a odst. 1 o. s. ř., nelze v postupu krajského soudu spatřovat jakékoli pochybení, ba dokonce v rovině ústavnosti.
17. Napadená rozhodnutí proto nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, obecné soudy rozhodovaly ve věci v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu