ECLI:CZ:US:2020:4.US.740.20.1
sp. zn. IV. ÚS 740/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2020 č. j. 0 Nt 6003/2020-2 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 19. prosince 2019 č. j. KRPM-65089-282/TČ-2018-140581-32, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, oddělení hospodářské kriminality, sídlem Žižkovo nám. 600/4, Olomouc, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je stíhána pro podezření ze spáchání zločinů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, alinea druhá trestního zákoníku, spáchaných ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měla dopustit společně s dalšími obviněnými tím, že se záměrem nelegálním způsobem získat finanční prostředky měli svým protiprávním jednáním získat ve třech případech od Československé obchodní banky, a. s., finanční prostředky v celkové výši 3 200 000 Kč a v jednom případě od obchodní společnosti VITACREDIT, s. r. o., ve výši 760 000 Kč.
3. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Olomouc, oddělení hospodářské kriminality, rozhodla po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci usnesením ze dne 19. 12. 2019 č. j. KRPM-65089-282/TČ-2018-140581-32 (dále jen "usnesení policejního orgánu") podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tak, že se zajišťuje jako náhradní hodnota věc, a to peněžní prostředky ve výši 164 682,57 Kč nacházející se na bankovním účtu stěžovatelky vedeném u Raiffeisenbank, a. s., včetně prostředků dodatečně došlých, a to až do celkové výše 3 088 970 Kč.
4. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu byla usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 2. 2020 č. j. 0 Nt 6003/2020-2 zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatelky mimo jiné uvedl, že zákon nestanoví žádnou lhůtu pro aplikaci postupu podle §79g trestního řádu a je na uvážení příslušného orgánu činného v trestním řízení, v závislosti na jeho zjištěních, zda a v jaké fázi řízení k postupu podle uvedeného ustanovení přikročí. V rozhodnutí policejního orgánu neshledal žádný projev svévole či šikanózního jednání vůči stěžovatelce. Vysvětlil, že z napadeného usnesení policejního orgánu je patrné, jakého zajišťovacího institutu se týká, že je zjevné, že částka 3 088 970 Kč je vyjádřením výnosu z trestné činnosti stěžovatelky (i když ne v jeho plné výši) a dalších stíhaných osob, a proč nebylo možno zajistit majetek u spoluobviněné D. N., u níž bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku, přičemž z dostupných podkladů k tomuto insolvenčnímu řízení a z obsahu trestního spisu (např. výpisy a přehledy o jejích účtech, informace o probíhajících exekučních řízeních vůči ní), je zjevné, že obviněná D. N. (u které prokazatelně větší část výnosu z trestné činnosti skončila) je nemajetná a žádný výnos z trestné činnosti není v jejím případě dohledatelný. Okresní soud také zdůraznil, že stěžovatelka je v dané trestní věci stíhána jako účastník - organizátor trestné činnosti, proto je odpovědná za trestnou činnost v celém jejím rozsahu, stejně jako pachatel, a není možné vyčleňovat ze spáchaného skutku pouze její jednání, na ni připadající výnos, na ni připadající škodu apod. Učiněná skutková zjištění jsou podle jeho názoru dostatečná pro závěr, že postup policejního orgánu vůči stěžovatelce byl postupem vůči osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní hodnoty v rozsahu celého výnosu z prověřované trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti popírá svoji účast na stíhané trestné činnosti a podrobně rekapituluje průběh trestního řízení. K ústavní stížností napadenému usnesení uvádí, že policejní orgán přistoupil k realizaci zajištění náhradní hodnoty zcela šikanózně, svévolně, a nikoliv ze zákonných důvodů, přičemž jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Podle jejího mínění policejní orgán "načasoval" zajišťování náhradní hodnoty za výnos z trestného činu na konec roku 2019 (k postižení jejího bankovního účtu došlo téměř v čase vánočním), čímž údajně došlo k záměrnému zdržení s doručením usnesení až dne 6. 1. 2020, když trestní stíhání probíhá již od 13. 11. 2018. Má za to, že důvodem tohoto postupu je nezdravá averze policejní komisařky Bc. Petry Ritli vůči její osobě. K tomu podotýká, že dne 12. 12. 2019 uplatnila obsáhle odůvodněnou námitku na vyloučení příslušné policejní komisařky, vyjmenovává důvody, které v námitce podjatosti uvedla, a dále rozebírá podle ní průkazné znaky svévolného jednání policejního orgánu. Je přesvědčena, že policejní orgán bez patřičného zdůvodnění postihl selektivně pouze její bankovní účet a učinil tak bezprostředně v reakci na vznesenou námitku podjatosti. Částka 3 088 970 Kč uvedená v usnesení policejního orgánu podle ní není a nemůže být výnosem z trestné činnosti a jde pouze o nesprávné vyčíslení škody poškozené obchodní společnosti První peněžní, s. r. o., která odkoupila pohledávky od původního věřitele - Československé obchodní banky, a. s. Je toho názoru, že policejní orgán nedostatečně rozlišuje, která osoba získala výnos z trestné činnosti, a dodává, že to nebyla ona, ale spoluobviněná D. N. Stěžovatelka získání jakýchkoliv výnosů popírá. Namítá, že policejní orgán měl učinit potřebná zjištění, jakým způsobem naložila obviněná D. N. s výnosy z trestné činnosti, což neučinil.
6. Okresní soud podle stěžovatelky nesprávnost postupu policejního orgánu nezhojil, když žádným způsobem nezhodnotil jí zmiňované výhrady proti "šikanóznímu" přístupu policejního orgánu a nebylo provedeno ani vyšetřování o majetnosti spoluobviněné D. N.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
10. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
11. V nyní posuzované věci je proti stěžovatelce vedeno trestní řízení pro spáchání zločinů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, alinea druhá trestního zákoníku, spáchaných ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Ústavní soud není oprávněn se v této fázi řízení zabývat argumenty stěžovatelky směřujícími do věci samé, neboť by fakticky nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky ani obžaloba, nýbrž rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 trestního řádu, což vymezuje rámec přezkumu, který v této věci může provádět.
12. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti uplatnila obdobné námitky, jako ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, se kterými se již náležitě zabýval a vypořádal okresní soud. Ústavní soud považuje odůvodnění jeho rozhodnutí za ústavně souladné i srozumitelné a nemá důvod v něm učiněné závěry jakkoliv zpochybňovat.
13. Řádně odůvodněným závěrům okresního soudu (viz sub 4) nemá Ústavní soud co vytknout. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušnými orgány a nejsou projevem svévole. Okresní soud i policejní orgán dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu