ECLI:CZ:US:2020:4.US.748.20.1
sp. zn. IV. ÚS 748/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Hockey club tělovýchovná jednota Šternberk, z. s., sídlem Blahoslavova 1434/15, Šternberk, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 2804/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 2338/2019-140, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2018 č. j. 4 Cmo 87/2018-111 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2018 č. j. 5 Cm 1/2014-91, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a města Šternberk, sídlem Horní náměstí 78/16, Šternberk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 5 Cm 1/2014, se podává, že krajský soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2018 č. j. 5 Cm 1/2014-91 zamítl žalobu o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému zaslat stěžovateli jako žalobci písemnou omluvu ve znění citovaném ve výroku rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Krajský soud vzal za prokázané, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem vznikl dne 15. 12. 2008 závazkový vztah uzavřením tzv. nepojmenované smlouvy podle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), jejímž předmětem bylo poskytnutí účelově určené dotace stěžovateli pro kalendářní rok 2009 ve výši 1 500 000 Kč, ve výši 637 498 Kč a 453 990 Kč, a to po schválení podle příslušných ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Vedlejší účastník jako poskytovatel dotace byl oprávněn provést kontrolu, jak s těmito veřejnými finančními prostředky bylo v roce 2009 ve skutečnosti naloženo. Kontrolu provedl s výsledkem, který byl pro stěžovatele nepříznivý. Stěžovatel se výslednému zjištění bránil. Tvrdí-li stěžovatel, že výsledek kontroly byl následně veřejně prezentován prostřednictvím informačních zdrojů a tvrdí, že v důsledku tohoto jednání utrpěl újmu, jejíž reparace se domáhá podle §53 obchodního zákoníku, pak krajský soud dospěl k závěru, že žádné nároky podle citovaného ustanovení stěžovateli náležet nemohou, neboť stěžovatel a vedlejší účastník v dané věci nebyli a nejsou ve vztahu soutěžním, tedy nemají statut soutěžitelů podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku. Důvodnou neshledal ani námitku vedlejšího účastníka, že u informací poskytnutých informačními servery a prostřednictvím článku místních tiskovin nebyl jejich autorem. Následná kontrola správného užití účelově určené dotace je jednak právem vedlejšího účastníka vyplývajícím ze smlouvy ze dne 15. 12. 2008, jednak též povinností podle příslušných ustanovení zákona o obcích a právních předpisů o finanční kontrole. Pro možnost závěru o nekalosoutěžním jednání není splněna první podmínka a soud nemá splněnu ani druhou podmínku, tedy aby jednání bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, neměli-li a nemají-li stěžovatel a vedlejší účastník statut soutěžitelů, pak kontrola nakládání s účelově poskytnutými dotacemi prováděná vedlejším účastníkem, včetně závěrečného protokolu, nemůže být jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže. Ani třetí podmínku, aby toto jednání bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, neměl krajský soud za prokázanou.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 19. 7. 2018 č. j. 4 Cmo 87/2018-111 rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že krajský soud správně po právní stránce uzavřel, že pro závěr o nekalosoutěžním jednání není splněna první podmínka, že by stěžovatel a vedlejší účastník byli ve vztahu soutěžním. Není-li splněna tato první podmínka, nemohou být logicky naplněny ani druhé dvě podmínky, aby jednání vedlejšího účastníka bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a aby bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům. Vrchní soud se ztotožnil i s posouzením druhé podmínky krajským soudem, že v případě, že vedlejší účastník kontroloval nakládání s účelově poskytnutými dotacemi, nemůže být tato kontrola včetně závěrečného protokolu jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže. Jde-li o třetí podmínku, tedy že jednání vedlejšího účastníka je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům, vrchní soud uvedl, že stěžovatel ani netvrdil, jakou zcela konkrétní újmu by provedená kontrola, její výsledky a užití závěrů z protokolu o výsledku újmu jim způsobit mohly. Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud zjištěný skutkový stav správně posoudil tak, že nejsou naplněny podmínky nekalosoutěžního jednání podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, když měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně namítal, že se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, prezentované jeho rozhodnutími ze dne 11. 9. 1992 sp. zn. 3 Cmo 36/92 nebo ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 3 Cmo 260/97, když vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem neposuzoval jako soutěžní vztah. Namítal, že skutečnost, že mu vedlejší účastník poskytl dotaci, nevylučuje soutěžní vztah mezi nimi. Vyjádřil přesvědčení, že kontrola nakládání s dotací vedlejším účastníkem byla provedena chybně a tendenčně, za účelem poškození stěžovatele, a proto jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy soutěže. Dále namítal, že soudy nižších stupňů pochybily, když neprovedly jím navrhované důkazy, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Odkázal dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, zejména v části vztahující se k provádění důkazů soudem.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2019 č. j. 23 Cdo 2338/2019-140 dovolání stěžovatele odmítl (výrok I.), protože není přípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Napadené rozhodnutí vrchního soudu shledal souladným s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2007 sp. zn. 32 Odo 1464/2006 nebo rozsudek ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 106/2001), podle které pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži, není rozhodné, zda jde o podnikatele, nýbrž to, zda šlo o jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru, a nikoli záměru jiného. Nejvyšší soud dodal, že požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neodpovídají ani námitky stěžovatele k nesprávnému procesnímu postupu soudu při dokazování resp. k neúplnému dokazování.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že zpracování protokolu o výsledku kontroly nakládání s poskytnutými finančními prostředky (účelová dotace) nelze považovat za jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nelze dovodit konkrétní zájem vedlejšího účastníka na úspěchu jednoho soutěžitele na úkor druhého, tedy na výsledku konkurenčního boje dvou soutěžitelů. Využitím práva kontroly nakládání s poskytnutými prostředky, je-li prováděna v souladu s právními předpisy, nejsou objektivně sledovány soutěžní a konkurenční cíle, neboť jednání vedlejšího účastníka bylo zaměřeno na realizaci pravidel stanovaných veřejným právem. Ze skutkových zjištění soudů se nepodává porušení zákonných pravidel při provádění kontroly, které by vedlo k neodůvodněnému předstihu v hospodářské soutěži, resp. k neodůvodněnému předstihu pro někoho jiného. Pouze takové jednání lze kvalifikovat jako jednání, které do soutěže nekalosoutěžně zasáhne. Samotné provedení kontroly v případě poskytnutí dotace nemůže být zdrojem zkreslení hospodářské soutěže. Rozhodnutí vrchního soudu proto Nejvyšší soud shledal souladným s judikaturou Nejvyššího soudu. Namítal-li stěžovatel dále, že provedení kontroly nakládání s poskytnutými prostředky je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, Nejvyšší soud poukázal na to, že posuzování dobrých mravů jako jedné z podmínek aplikace generální klauzule nekalé soutěže v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť jednání vedlejšího účastníka nebylo jednáním v hospodářské soutěži. Za této situace nebylo třeba zabývat se námitkou ohledně dobrých mravů soutěže, která navíc směřuje do skutkového zjištění, které v dovolacím přezkumu nemůže být měněno či doplňováno.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "jednání vedlejšího účastníka bylo jednáním se záměrem budoucího soutěžitele ve vztahu k stěžovateli", bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a toto jednání jí způsobilo újmu jak v majetkové sféře, tak v zásahu do její dobré pověsti. Soudy v předmětné věci nesprávně vyložily §44 obchodního zákoníku a věc tak nesprávně právně posoudily. K posouzení předmětné věci neprovedly potřebné důkazy tak, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, resp. důkazy sice provedly, ale vůbec provedené důkazy nehodnotily, čímž zatížily svá rozhodnutí jednak nedostatečně zjištěným skutkovým stavem a dále nepřezkoumatelností, neboť není zřejmé, proč tyto důkazy soudy nehodnotily. Krajský soud celý spor postavil v podstatě na jediném důkazu a to, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla dne 15. 12. 2008 uzavřena smlouva o poskytnutí příspěvku s tím, že se vedlejší účastník zavázal poskytnout účelově určenou dotaci stěžovateli.
9. Rozhodnutí soudů nejsou podle stěžovatele dostatečně odůvodněna. Z rozhodnutí soudů není vůbec patrné, proč soud tyto důkazy nepovažoval za způsobilé prokázat jeho tvrzení, případně proč soud považoval daná tvrzení za irelevantní. Z chronologie jednotlivých kroků vedlejšího účastníka i ze znaleckého posudku Ing. Lenky Vyhlídalové podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že kontrola vedlejšího účastníka u stěžovatele měla za cíl pouze budoucí soutěžní jednání s tím, že vedlejší účastník chtěl převzít činnost stěžovatele ve městě Šternberk. Stěžovatel a vedlejší účastník byli v tomto ohledu v soutěžním vztahu, byť chronologicky ve vztahu současný soutěžitel a budoucí soutěžitel na stejném místě ve stejné oblasti soutěže. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že rozhodnutí soudů jsou vadná, založená na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nepřezkoumatelná.
10. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008 sp. zn. 7 Afs 40/2007, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že soutěžní relevanci smluvního vztahu nevylučuje ani případ, kdy dokonce jde o jednoho soutěžitele, tedy jednu hospodářskou entitu a že je nutné i v tomto případě primárně zkoumat smluvní základ vztahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
16. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti okresní soud v posuzované věci dostál.
17. V posuzované věci vrchní soud shledal skutková zjištění učiněná krajským soudem jako správná, v odůvodnění svého rozhodnutí se pak dostatečným způsobem vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně neprovedení jím navržených důkazů, hodnocení důkazů, nesprávných skutkových zjištění, jakož vadného právního posouzení věci. Vrchní soud shodně s krajským soudem dospěly k závěru, že není splněna podmínka, že by stěžovatel a vedlejší účastník byli ve vztahu soutěžním, ani podmínka, že by jednání vedlejšího účastníka bylo v rozporu s dobrými mravy, ani podmínka, že by jeho jednání bylo způsobilé přivodit újmu ostatním soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Proto důvodně dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou naplněny podmínky nekalosoutěžního jednání podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku.
18. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a to, že v předmětné věci nejsou naplněny podmínky nekalosoutěžního jednání. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry vrchního soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
19. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dále konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dospěl k odůvodněnému závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné (viz body 5 a 6 tohoto usnesení).
20. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008 sp. zn. 7 Afs 40/2007 neshledal Ústavní soud případným, neboť byl vydán za jiných skutkových okolností dané věci.
21. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip
předseda senátu