ECLI:CZ:US:2020:4.US.788.20.1
sp. zn. IV. ÚS 788/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, zastoupeného Mgr. Ing. Miroslavem Hájkem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 30 Cdo 2495/2019-132, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 3 Cmo 194/2017-80 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2017 č. j. 32 Cm 18/2015-57, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vedeného pod sp. zn. 32 Cm 18/2015 se podává, že rozsudkem ze dne 31. 7. 2017 č. j. 32 Cm 18/2015-57 městský soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce po vedlejší účastnici jako žalované, domáhal zaplacení částky 8 370 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění v penězích za újmu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu - průtahů v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 1/2002 (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že nesprávným úředním postupem a zjištěnými průtahy v řízení, vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové sp. zn. 43 Cm 1/2002, nevznikla stěžovateli nemajetková újma na jeho patentových právech.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2018 č. j. 3 Cmo 194/2017-80 rozsudek městského soudu potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud uvedl, že městský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
4. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 2495/2019-132 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovodil, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedl, že dovolání je přípustné, neboť závisí na řešení právní otázky, zda je možné žalobu zamítnout, je-li soudní řízení původně (na základě žaloby) zahájeno o jednom nároku a následně je řízení rozděleno na základě rozhodnutí soudu o vyloučení části nároků do samostatných řízení. Vrchní soud podle stěžovatele založil napadené rozhodnutí na nesprávném právním závěru, že jde společně s řízením vedeným v prvním stupni před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 160/2008 o jediné řízení, ve kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, a z toho důvodu žalobu zamítl, namísto toho, aby řízení zastavil z důvodu věci rozhodnuté. Podle stěžovatele tento závěr odporuje konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel však na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu neodkázal a ani obsahově namítanou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nevymezil. Dále stěžovatel zpochybnil závěr vrchního soudu, že Česká republika nemůže odpovídat za to, že správce konkurzní podstaty neoprávněně zahrnul věci do konkurzní podstaty. Rovněž tento závěr má být v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel opět nijak nekonkretizoval.
5. Nejvyšší soud poukázal na to, že ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se Nejvyšší soud má odchýlit. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelem vymezená otázka by přípustnost dovolání nemohla založit též z toho důvodu, že nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí podle §237 o. s. ř. záviselo. Z napadeného rozhodnutí totiž neplyne stěžovatelem dovozovaný závěr, že by ve věci byla dána překážka věci rozsouzené.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek vrchního soudu a rozsudek městského soudu "trpí vysokou mírou formalistického přístupu k posuzování rozhodných otázek". Za zásadní považuje stěžovatel nesprávný právní závěr ohledně posuzování více soudních řízení jako řízení jediného. Stěžovatel vrchnímu soudu a krajskému soudu vytýká vady ve skutkových závěrech, které nemají podklad v provedeném dokazování a dále nesprávné právní posouzení, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.
7. Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že byl omezen v možnostech přezkumu v rámci dovolacího řízení. Stěžovatel byl při podání dovolání přesvědčen, že právní otázka hodnocení dvou různých soudních řízení jako řízení jediného, již musela být v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Stěžovateli se však nepodařilo v judikatuře Nejvyššího soudu dohledat žádné rozhodnutí, které by tento názor podpořilo, nebo naopak vyvrátilo. Stěžovatel proto ve svém dovolání připustil, že se může jednat o otázku dosud judikatorně neřešenou. Právní názor vyslovený oběma soudy totiž natolik vybočuje z běžného výkladu pojmu soudního řízení, jak je chápáno právní vědou, že je možné, že se Nejvyšší soud ve své judikatuře s takovým právním závěrem dosud nemusel setkat. V případě, že předmětná právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu skutečně řešena, měl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvést, proč tento důvod přípustnosti dovolání v daném případě nepřicházel v úvahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu tomu tak není.
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
12. V předmětné věci podal stěžovatel proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které považoval za poslední prostředek k ochraně svého práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami (§241a odst. 2 o. s. ř.), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
13. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatel uvedený procesní prostředek neuplatnil řádně a svým zaviněním tak způsobil, že jeho dovolání bylo odmítnuto (viz body 19 - 22 tohoto usnesení). Ústavní stížnost proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
15. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení, jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
19. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami (dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř.), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.); proto dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
20. Ústavní soud z obsahu dovolání zjistil, že stěžovatel ve vztahu k oběma formulovaným otázkám pouze obecně uvedl, že závěry vrchního soudu jsou v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu však ve svém dovolání nepoukázal (viz bod 4 tohoto usnesení).
21. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (viz č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele je vadné, když v něm stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč je dovolání stěžovatele vadné (viz body 4. a 5. tohoto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
23. Argumentaci Nejvyššího soudu, jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu