ECLI:CZ:US:2020:4.US.823.20.1
sp. zn. IV. ÚS 823/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace X, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2020 č. j. 4 Afs 236/2019-61 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2019 č. j. 65 Af 72/2017-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byly zrušeny rozsudky označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 1786850/16/3109-50522-800412 Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "finanční úřad") stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 140 220 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 a rozhodl o povinnosti uhradit daňové penále ve výši 28 044 Kč. Dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 1787412/16/3109-50522-800412 stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 93 100 Kč a rozhodl o povinnosti uhradit daňové penále ve výši 18 620 Kč.
3. Vedlejší účastník řízení v odvolacím řízení výše zmíněné platební výměry změnil svým rozhodnutím ze dne 15. 9. 2017 č. j. 39978/17/5200-11431-706481 tak, že doměřená daň za zdaňovací období 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 činí 185 250 Kč a penále 37 050 Kč, doměřená daň za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 činí 134 710 Kč a penále 26 942 Kč.
4. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2019 č. j. 65 Af 72/2017-91, který je napaden ústavní stížností. Dle krajského soudu bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka přezkoumatelné a finanční orgány se dostatečně vypořádaly s důkazními návrhy. Ve věci bylo hodnoceno, zda některé z výdajů (nákladů), které stěžovatelka uplatnila při určení své daňové povinnosti, byly oprávněně zařazeny mezi daňově účinné náklady, tj. zda šlo o výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (§24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) a zda u nich byly splněny i další zákonné podmínky. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka v rámci své podnikatelské činnosti skutečně poskytovala softwarové poradenství, což finanční orgány nezpochybňovaly. Dále měla v obchodním rejstříku od 13. 2. 2008 do 8. 11. 2012 zapsán jako předmět činnosti masérské, rekondiční a regenerační služby, což však nikdy fakticky nekonávala. Krajský soud připustil, že daňovou relevanci mohou mít i výdaje (náklady) vynaložené za účelem budoucího provozování podnikatelského záměru, byť následně musel daňový subjekt od tohoto podnikatelského záměru ustoupit. V takovém případě je však namístě striktnější posuzování, je třeba hodnotit reálnost podnikatelského záměru z hlediska, zda daňový subjekt již prokazatelně alespoň započal s uskutečňováním podnikatelského záměru [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009 č. j. 2 Afs 180/2006-64 (1984/2010 Sb. NSS), bod 21.; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz]. Krajský soud se ztotožnil s finančními orgány, že stěžovatelka předložila pouze několik důkazů, které však ani ve vzájemné souvislosti neprokazovaly, že činila dostatečné množství cílených kroků k realizaci podnikatelského záměru kosmetického studia. Za okolnost, která realizaci tvrzeného záměru kosmetického studia zmařila, nebylo možno považovat nemoc L. C. Paní C. totiž kurzy relaxačních a masážních technik absolvovala v letech 2005 až 2010, živnostenské oprávnění měla od roku 2007 a důkazy nevypovídaly o tom, že kosmetické studio bylo připraveno k realizaci a že až její náhlá nemoc jeho provoz znemožnila. Předložený živnostenský list a další doklady byly vystaveny na fyzickou osobu, nikoli na stěžovatelku (právnickou osobu). Kosmetický materiál na školení a výuku paní C. byl spotřební materiál využitelný pro osobní potřebu. Ani nedatovaná nabídka k pronájmu kosmetického studia nedokazuje, že by stěžovatelka činila veškeré kroky k jeho otevření. Krajský soud se ztotožnil s tím, že jednatele stěžovatelky nebylo možno v daňovém řízení vyslechnout jako svědka, neboť jednatele daňového subjektu nelze považovat za osobou odlišnou od daňového subjektu. K výslechu L. C. krajský soud poznamenal, že v hodnocených obdobích let 2011 a 2012 nebyla jednatelkou stěžovatelky od 18. 10. 2012 a pouze pro tuto část zdaňovacího období jí tak mohly finanční orgány vyslechnout jako svědkyni. Paní C. však odmítla vypovídat a dle soudu k tomu uvedla konkrétní důvody (D. byl jejím partnerem, jemuž nechtěla způsobit újmu, a sama čelila trestnímu stíhání). U nákladu na pivní etikety krajský soud souhlasil s hodnocením, že daný náklad neměl s ekonomickou činností stěžovatelky souvislost a stěžovatelka nepředložila důkazy svědčící o jiném závěru.
5. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu rozsudkem ze dne 17. 1. 2020 č. j. 4 Afs 236/2019-61, který je napaden ústavní stížností. Nejvyšší správní soud neshledal v hodnocení krajského soudu pochybení. Vedle dalších námitek se zabýval i námitkami k výdajům (nákladům) na pracovní cesty. Uvedl, že stěžovatelka jako daňově účinné náhrady cestovních výdajů uplatňovala náklady na ubytování, energie, plyn, nájemné a kauci za celoroční užívání bytu, který si v P. pronajal D. jako fyzická osoba. Bez doložení uskutečnění jednotlivých pracovních cest a ubytování s těmito pracovními cestami souvisejícího nelze náklady na dlouhodobý pronájem bytu uznat. Evidenci k rozsahu cest stěžovatelka vytvořila až dodatečně a finanční úřad ji konkrétními skutkovými zjištěními zpochybnil. Podle předložené evidence k rozsahu cest měl stěžovatelčin zaměstnanec se soukromým vozidlem urazit 119 348 km. Dle údajů z informačního systému stanice technické kontroly, které si vedlejší účastník opatřil, však dané vozidlo od dubna 2011 do března 2013 najelo jen 26 462 km. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že daňová kontrola byla ukončena po vyřízení stížností (dle §261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017; dále jen "daňový řád") ze dne 19. 7. 2016 a 31. 5. 2016. Finanční úřad však před jejím ukončením nevyčkal na vyřízení žádosti o prošetření vyřízení těchto stížnosti (§261 odst. 6 daňového řádu). Vzhledem ke specifikům posuzované věci (daňová kontrola trvala již téměř 3 roky, její trvání bylo prodlužováno zejména ze strany stěžovatelky, která opakovaně rušila sjednané termíny jednání se správcem daně a podávala námitky podjatosti a podala 12 převážně účelových stížností) nebylo možno ukončení daňové kontroly před vyřízením žádostí o prošetření vyřízení stížností považovat za postup mající vliv na zákonnost daňové kontroly.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že finanční úřad ukončil daňovou kontrolu dne 4. 10. 2016 ve chvíli, kdy ještě nebyly vyřízeny její žádosti o způsobu vyřízení stížností (§261 odst. 6 daňového řádu). Dle §261 odst. 4 věty třetí daňového řádu přitom stížnosti proti nevhodnému chování úřední osoby při daňové kontrole nebo postupu správce daně při daňové kontrole musí být vyřízeny nejpozději do ukončení daňové kontroly. Stěžovatelka navíc tvrdí, že její žádost o prošetření vyřízení stížnosti vedlejší účastník ve vyrozumění ze dne 24. 10. 2016 uznal jako důvodnou. Má tak za to, že finanční kontrola byla nezákonná, což platí i pro rozhodnutí finančního úřadu.
7. Stěžovatelka dále zpochybňuje závěr, že by svým jednáním prodlužovala daňovou kontrolu a usilovala o to, aby výsledky zprávy o daňové kontrole nemohly být projednané před uplynutím prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Daňová kontrola trvala téměř 3 roky a 3/4 z této doby dle jejího názoru zabral postup finančního úřadu. Když se začal blížit konec prekluzivní lhůty, tak finanční úřad účelově daňovou kontrolu urychlil, přičemž nevyslechl navržené svědky.
8. V daňovém řízení byla navržena k výslechu celá řada svědků. Finanční úřad vyslechl jen N. M., jejíž výpověď navíc hodnotil jednostranně. D. i L. C. byli v danou dobu jednateli stěžovatelky. L. C. finanční úřad předvolal k výslechu, ale výslech D. odmítl s odůvodněním, že člen statutárního orgánu stěžovatelky nemůže v jejím daňovém řízení vypovídat jako svědek. Dle stěžovatelky tímto způsobem byl porušen princip předvídatelnosti práva. Stěžovatelka rovněž namítla, že drtivou většinu návrhů svědeckých výpovědí finanční úřad zamítl nebo se k nim opomněl vyjádřit. L. C. dle stěžovatelky sice před finančním úřadem odmítla podat výpověď, nevyloučila však její podání v budoucnosti.
9. Nejvyšší správní soud dal stěžovatelce částečně za pravdu v tom, že neprovedení výslechu R. T. bylo pochybením. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením, že dané pochybení nemělo vliv na zákonnost správních rozhodnutí, neboť pro prokázání aktivní přípravy stěžovatelky k uskutečnění podnikatelského záměru, k čemuž se měla svědkyně vyjadřovat, by bylo třeba konkrétně doložit alespoň nějaké výsledky jednání o nájmu, jako např. rezervační smlouvu či návrh nájemní smlouvy. Dle stěžovatelky nemusí být nájemní či rezervační smlouvy uzavřeny písemně.
10. Za nepřezkoumatelné stěžovatelka považuje části rozsudku Nejvyššího správního soudu týkající se výdajů na pracovní cesty. Dále nesouhlasí s jeho posouzením projednání zprávy o daňové kontrole.
11. Stěžovatelka se domnívá, že z jedné daňové kontroly není možno vyhotovit dvě zprávy o daňové kontrole, jednu ve vztahu k dani z přidané hodnoty a druhou ve vztahu k dani z příjmů právnických osob. V tomto postupu spatřuje porušení svých práv. Kdyby k němu nedošlo, jistě by Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 498/20 neodmítl její ústavní stížnost ve věci daně z přidaného hodnoty pro bagatelnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
14. Námitka poukazující na to, že k prošetření vyřízení dvou stížností (§261 odst. 6 daňového řádu) došlo až po ukončení daňové kontroly, postrádá ústavní rozměr. Ústavní předpisy žádným způsobem neupravují otázku, zda má či nemá být před ukončením daňové kontroly vyřízena stížnost proti nevhodnému chování úřední osoby při daňové kontrole nebo postupu správce daně při daňové kontrole (§261 odst. 1 a 4 daňového řádu) či zda do ukončení daňové kontroly má být dokonce prošetřeno vyřízení této stížnosti (§261 odst. 6 daňového řádu).
15. Stížnost dle §261 odst. 1 daňového řádu, kterou lze podat i proti nevhodnému chování úřední osoby při daňové kontrole nebo postupu správce daně při daňové kontrole, je právní institut, který v rámci postupů veřejné správy umožňuje odstranit určitá procesní pochybení. To samé platí i pro prošetření vyřízení této stížnosti nadřízeným správcem daně (§261 odst. 6 daňového řádu). Z ústavního hlediska je podstatné, že proti rozhodnutí o doměření daně se lze po vyčerpání řádných opravných prostředků před správním orgánem bránit žalobou ke správnímu soudu (§65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů), čímž je naplněn požadavek v čl. 36 odst. 2 Listiny. Nedojde-li k odstranění procesních pochybení na základě stížnosti dle daňového řádu nebo na základě prošetření vyřízení této stížnosti, nijak to nebrání soudu, aby na základě řádně uplatněné námitky v žalobě kasací správního rozhodnutí poskytl ochranu právům jednotlivce, mělo-li nebo mohlo-li mít procesní pochybení, na které původně poukazovala stížnost, vliv na zákonnost konečného správního rozhodnutí. Ústavní soud navíc zastává názor, že prošetření vyřízení stížnosti až po ukončení daňové kontroly nemělo v posuzované věci vůbec způsobilost se samo o sobě projevit ve výši doměřené daně. Krajský soud pak stěžovatelce objasnil (bod 106. jeho rozsudku), že její stížnost, u níž došlo k prošetření jejího vyřízení až po ukončení daňové kontroly, nepoukazovala na nic, co by značilo nezákonnost správního rozhodnutí.
16. Stěžovatelka namítla, že D. a L. C. byli jejími jednateli. L. C. finanční úřad hodlal vyslechnout jako svědkyni, u D. vedlejší účastník ve svém rozhodnutí uvedl, že jej nebylo možno vyslechnout v pozici svědka. Stěžovatelka namítla, že správní soudy neposuzovaly stejně možnost D. a paní C. vyslechnout je jako svědky. Ústavní soud to považuje za nepodloženou námitku. Správní soudy vyšly z judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž fyzická osoba, která byla ve funkci statutárního orgánu právnické osoby, nemůže mít postavení svědka v daňovém řízení vedeném s touto právnickou osobou, měla-li by vypovídat o skutečnostech spadajících do období, kdy daná fyzická osoba byla ve funkci statutárního orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006 č. j. 7 Afs 15/2003-99). Oba správní soudy zdůraznily, že L. C. nebyla jednatelkou stěžovatelky pro část zkoumaného zdaňovacího období (jednatelkou nebyla od 18. 10. 2012) a pro skutečnosti v době, kdy nebyla jednatelka, mohla být vyslechnuta v pozici svědka (bod 64. rozsudku krajského soudu a bod 52 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Možnost vyslechnout L. C. jako svědkyni tak správní soudy připustily jen pro období, kdy nebyla jednatelkou, což není žádná nejednotnost, kterou namítala stěžovatelka. Správní soudy provedly své právní hodnocení logickým a bezrozporným způsobem. Jejich odůvodnění tedy v daném ohledu splnilo požadavky, které na ně dopadaly z hlediska ústavních předpisů.
17. Stěžovatelka tvrdí, že ve spisu nespatřuje nic, co by nasvědčovalo tomu, že by finanční úřad chtěl L. C. jako svědkyni vyslechnout jen k období, kdy nebyla jednatelka. Tato námitka dle hodnocení Ústavního soudu nemá opodstatnění již jen s ohledem na skutečnost, že L. C. odmítla v daňovém řízení vypovídat. Jen na úrovni spekulací se tak pohybuje domněnka, na jaké období by směřovaly dotazy finančního úřadu u výpovědi, která vůbec neproběhla. Krajský soud vyhodnotil, že odmítnutí výpovědi bylo ze zákonem předvídaného důvodu. Žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv za této situace nelze spatřovat v hodnocení krajského soudu, že nebylo povinností finančního orgánu se následně s odstupem času dotazovat svědkyně, zda své rozhodnutí nevypovídat nepřehodnotila.
18. Porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým se správní soudy vypořádaly s tím, že v daňovém řízení nebyla slyšena R. T. Odkázat lze na hodnocení krajského soudu, že předmětem sporu byla daňová uznatelnost nákladů na logo, kurzovné, relaxační světlo a výživové doplňky. Krajský soud zdůraznil, že šlo o náklady na podnikatelský záměr kosmetického studia, který se však neuskutečnil. V takovém případě by pro daňovou uznatelnost nákladů stěžovatelka musela prokázat, že alespoň započala s uskutečňováním podnikatelského záměru (výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 180/2006, bod 21.). Důkazní návrh výslechem R. T. se měl vztahovat k prokázání tvrzení o jednání o pronájmu pro zřízení studia. Krajský soud vyložil, že samotné jednání o pronájmu, i pokud by je navržená svědkyně potvrdila, by nedokládalo s ohledem na další zjištění započetí s uskutečňováním podnikatelského záměru. Okolností, která by mohla dle krajského soudu svědčit o započetí s uskutečňováním podnikatelského záměru, by mohla být až rezervační či nájemní smlouva. Ústavní soud musí krajskému soudu přisvědčit v tom, že skutkové tvrzení, k němuž byl výslech R. T. navržen, se nevztahoval k uzavřené rezervační či nájemní smlouvě, ale toliko o jednání o nájmu. Krajský soud přitom náležitě objasnil, že samotné tvrzení o jednání o pronájmu, i kdyby bylo svědkyní potvrzeno, by na výsledku řízení nic nezměnilo. V daném smyslu i Nejvyšší správní soud zdůrazňoval, že význam by měly až výsledky hledání nájmu jako rezervační smlouva či návrh nájemní smlouvy. Správní soudy tak důkladně objasnily, že skutkové tvrzení, k němuž byl výslech navržen, nemělo potřebnou relevanci. Způsobilým důvodem k neprovedení navrženého důkazu je přitom mimo jiné argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá pro řízení potřebnou míru relevance [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)].
19. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že napadané rozsudky nejsou nepřezkoumatelné, jak namítla stěžovatelka. Odůvodnění podaná správními soudy jsou podrobná a podávají ucelené hodnocení i k otázkám pivních etiket a ujetých kilometrů.
20. V rovině výkladu běžného zákona se pohyboval závěr Nejvyšší správního soudu, že bez doložení a prokázání uskutečnění jednotlivých pracovních cest a ubytování s nimi souvisejícího nelze náklady na dlouhodobý pronájem bytu fyzickou osobou (jednatelem stěžovatelky) zahrnout mezi výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Ústavní soud není povolán zasahovat do takového výkladu podústavního práva. Navíc stěžovatelčiny námitky proti danému závěru Nejvyššího správního soudu nejsou vedeny v ústavní rovině (šlo o námitku absurdnosti daného závěru a tvrzení bylo běžným postupem, udělila-li stěžovatelka svému jednateli souhlas s vysláním na pracovní cestu dlouhodobě s tím, že si zde zajistí dlouhodobé ubytování).
21. Žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal v hodnocení správních soudů projednání zprávy o daňové kontrole. Dle §88 odst. 5 daňového řádu platí, že odmítne-li se kontrolovaný daňový subjekt seznámit se zprávou o daňové kontrole nebo ji projednat anebo se jejímu projednání vyhýbá, doručí mu ji správce daně do vlastních rukou; den doručení zprávy o daňové kontrole se pokládá za den jejího projednání a ukončení daňové kontroly. Správní soudy podrobně popsaly, že zpráva o daňové kontrole byla opakovaně projednávána ve dnech 13. 5. 2016 (téměř 6 hodin), 31. 5. 2016 (6 hodin), 22. 6. 2016 (4 hodiny) a 2. 8. 2016 (5 hodin). Jednání bylo vždy na žádost stěžovatelky přerušeno a byl navržen další termín. Na čtvrtém jednání byl dohodnut další termín na 26. 9. 2016, kdy se však zástupce stěžovatelky nedostavil a omluvu z důvodu nemoci zaslal hodinu před plánovým začátkem jednání. Finanční úřad stanovil proto nový termín na 29. 9. 2016, ze kterého se jednatel stěžovatelky omluvil z důvodu zahraniční pracovní cesty. Ústavní soud považuje hodnocení správních soudů, že byly dány podmínky pro užití §88 odst. 5 daňového řádu, za logické, podrobně odůvodněné a odpovídající okolnostem případu. Správní soudy totiž náležitě objasnily, že zpráva byla projednávána přes 20 hodin, stěžovatelka byla s výsledkem kontrolního zjištění seznámena, dostala možnost se vyjádřit, čehož i písemně využila obsáhlým podáním. Nic z hlediska ústavních předpisů nelze vytknout jejich hodnocení, že účast jednatele stěžovatelky na jednání dne 29. 9. 2016 nebyla za této situace nutná, zvláště byla-li stěžovatelka zastoupena advokátem, jenž si navíc zvolil dva substituty. Správní soudy plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí, které vyplývají z ústavních předpisů. Nic tendenčního, jak namítla stěžovatelka, v nich Ústavní soud neshledal, neboť jejich hodnocení se opíralo o zjištěné skutečnosti a logickým způsobem je bralo v potaz.
22. Není žádný prostor pro to, aby Ústavní soud zasahoval do závěru správních soudů, že stěžovatelka svým jednáním v závěru daňové kontroly tuto kontrolou protahovala a že svým postupem usilovala o to, aby výsledky zprávy o daňové kontrole nebyly projednány před uplynutím prekluzivních lhůt pro stanovení daně. Zásah Ústavního soudu by byl odůvodněn jen tehdy, šlo-li by o závěr zcela nepodložený či ve zjevném rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Zmíněné hodnocení však správní soudy dostatečně odůvodnily poukazem na jednání samotné stěžovatelky v závěru daňové kontroly, když poukázaly na podání 12 stížností, podávání námitek podjatosti či opakované rušení sjednaných termínů.
23. O porušení ústavně zaručených práv nesvědčí ani námitka, že o daňové kontrole byly vyhotoveny dvě zprávy, jedna k dani z přidané hodnoty, jedna k dani z příjmů právnických osob. Bez významu je totiž stěžovatelčina spekulace, že byla-li by z daňové kontroly vyhotovena jediná zpráva, pak by Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 498/20 ve věci, která se u stěžovatelky týkala daně z přidané hodnoty, neuvedl, že doměřená částka daně byla bagatelní. Nejenže tato spekulace nijak nesvědčí o ničem, co by se týkalo daně z příjmů právnických osob, což je předmětem nyní posuzované stížnosti. Navíc lze konstatovat, že pro řízení pod sp. zn. II. ÚS 498/20 byla z hlediska bagatelnosti rozhodná jen výše doměřené daně z přidané hodnoty, nikoli vyhotovení jedné nebo dvou zpráv z daňové kontroly.
24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu