ECLI:CZ:US:2020:4.US.839.20.2
sp. zn. IV. ÚS 839/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Nečasové, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, advokátem, sídlem Drnovice 169, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2019 č. j. 14 Co 282/2019-53, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Břetislava Nečase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že krajský soud jako soud odvolací v řízení o vydání předběžného opatření vůči manželovi Břetislavu Nečasovi (dále jen "vedlejší účastník") změnil uloženou povinnost platit stěžovatelce výživné dle §697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Usnesením Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 10. 2019 č. j. 7 NC 39002/2019-19 bylo vydáno předběžné opatření, dle kterého je vedlejší účastník povinen zaplatit do 20. 10. 2019 výživné ve výši 12 000 Kč (výrok I.), dále výživné ve výši 6 000 Kč každý následující měsíc počínaje patnáctým dnem, v němž povinnost platit výživné vznikne (výrok II.). Stěžovatelce uložil povinnost, aby ve lhůtě jednoho měsíce podala žalobu ve věci samé (výrok III.) a zavázal vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení stěžovatelky ve výši 19 600 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok IV.).
3. Krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka změnil usnesení okresního soudu tak, že zamítl návrh na vydání předběžného opatření a stěžovatelce neuložil povinnost podat žalobu o výživné manželky (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna za řízení před soudy obou stupňů zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 21 080 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Krajský soud dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že nejsou splněny podmínky pro nařízení navrhovaného předběžného opatření.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud dle jejího přesvědčení zcela zjevně rozhodl bez znalosti obsahu spisu i podání účastníků, a tím porušil povinnost dle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vypořádat se se všemi skutečnostmi, které za řízení vyšly najevo. Rozhodnutí krajského soudu je v jasném rozporu s výsledkem dokazování, jednoznačně a bez jakékoli pochybnosti bylo prokázáno, že vedlejší účastník ke stěžovatelce má vyživovací povinnost, mezi jejich majetkovými poměry byl extrémní nepoměr a stěžovatelka se ocitla v akutní finanční a existenční nouzi. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka nedisponuje žádnými finančními prostředky, přesto jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka. Ze zjištěného skutkového stavu zjevně vyplývá, že zde byly okolnosti hodné zvláštního zřetele, proto krajský soud měl aplikovat §150 občanského soudního řádu a vedlejšímu účastníku neměl náhradu nákladů řízení přiznat.
5. Pochybení krajského soudu je tak evidentní s ohledem na to, že předmětem projednávané věci je výživné a přesahuje rovinu obecného práva. Usnesení krajského soudu zcela zásadně zasáhlo do práva na spravedlivý proces, proto stěžovatelka navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby, z hlediska správnosti přijatého řešení, se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření jde o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 občanského soudního řádu), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2 věta první občanského soudního řádu) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
11. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení a řízení jeho vydání předcházející (§212, 212a odst. 1, 5, 6 občanského soudního řádu), a bez nařízení jednání [§214 odst. 2 písmeno c) občanského soudního řádu] dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka je důvodné. V posuzované věci se krajský soud neztotožnil s okresním soudem v tom, že v dané věci byly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, tedy především potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením.
12. Pro nařízení předběžného opatření musí existovat vážné důvody a předběžným opatřením lze upravit pouze ta práva a povinnosti účastníků, která bezprostředně souvisejí s právy a povinnostmi projednávanými v řízení o věci samé, jehož výsledkem má být vydání rozhodnutí, jímž budou tato práva a povinnosti založena (§74 odst. 1 občanského soudního řádu). Pro nařízení předběžného opatření sloužícího k zatímní úpravě poměrů mezi účastníky je předpokladem jednak to, že jsou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti, a že jsou prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků [§75c odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu], přičemž pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu I. stupně (§75c odst. 4 občanského soudního řádu).
13. Stěžovatelka sice předložila listinné důkazy (oddací list, občanský průkaz, průkaz uchazeče o zaměstnání atd.), ale neprokázala naléhavost potřeby prozatímní úpravy poměrů účastníků. V návrhu na zahájení řízení neuvádí žádná právně významná tvrzení o důvodech jejího odchodu ze společné domácnosti účastníků tak, aby bylo možné posoudit, zda jsou dány pouze na straně jejího manžela či zda naopak stěžovatelka neporušila povinnosti upravené v §687 odst. 2 občanského zákoníku. Povinností manželů je žít spolu, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Stěžovatelka netvrdila špatný zdravotní stav či jiné důvody, které by ji bránily v uplatnění se na trhu práce, takže ji nelze považovat za osobu, která je závislá na plnění vyživovací povinnosti ze strany manžela dle §697 občanského zákoníku. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka tvrzenou hmotnou nouzi neprokázala, má stabilní možnost bydlení na adrese, na níž se přihlásila v září roku 2019 k trvalému pobytu a zde může i podnikat (kadeřnictví). Má tedy zajištěno bytové i sociální zázemí a zjevně i bez zatímního přispění vedlejšího účastníka. Krajský soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření a úspěšnému vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti neúspěšné stěžovatelce (§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka ze dne 2. 12. 2019 ani nevznesla návrh, aby krajský soud v případě, že návrh na vydání předběžného opatření zamítne, postupoval dle §150 občanského soudního řádu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
14. Jak již bylo výše objasněno, předběžná opatření Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti, při němž dále zkoumá, zda rozhodnutí není projevem svévole. Za svévoli lze považovat též porušení práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1, ovšem pouze v extrémní poloze [viz nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), bod 14.]. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky je jen projevem nesouhlasu se zamítavým usnesením krajského soudu a pokusem domoci se pro ni příznivějšího rozhodnutí.
15. Ústavní soud uzavírá, že neshledal zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ústavní stížnost stěžovatelky nedosahuje ústavněprávní dimenze.
16. Ze shora uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu