ECLI:CZ:US:2020:4.US.850.20.1
sp. zn. IV. ÚS 850/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Aleše Maláče, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Školní 646/20, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 21 Cdo 4045/2019-187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2019 č. j. 23 Co 218/2019-161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 48 C 28/2017-129, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ZAPA beton, a. s., sídlem Vídeňská 495, Praha 4 - Libuš, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatel zejména zdůrazňuje, že se nemohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům, jak výslovně zaručuje čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť mnohé z nich ani nebyly provedeny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30. 8. 2017 (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Po zhodnocení provedených důkazů obvodní soud shledal, že okamžité zrušení stěžovatelova pracovního poměru bylo platné jak po formální, tak po materiální stránce. V soudním řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastnicí vytknutý skutek se stal, stěžovatel porušil vnitřní předpisy zaměstnavatele, neboť služební vozidlo půjčoval své manželce a používal ho k soukromým účelům (soukromé cesty v knize jízd opakovaně označil jako pracovní), čímž se obohatil na úkor zaměstnavatele. Obvodní soud při úvaze o intenzitě porušení pracovních povinností neponechal stranou délku trvání pracovního poměru stěžovatele u vedlejší účastnice, kladné hodnocení stěžovatele i výši jím způsobené škody (při úmyslném útoku není přitom pro posouzení intenzity porušení pracovních povinnosti rozhodné, v jaké výši vznikla škoda nebo zda je zaměstnavatelem vymáhána). Za podstatné však považoval, že stěžovatel opakovaně uváděl nepravdu, svá tvrzení měnil, jednal netransparentně a snažil se své protiprávní jednání zakrýt. Za této situace obvodní soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele dosáhlo požadované intenzity porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, přičemž na vedlejší účastnici nelze spravedlivě požadovat, aby stěžovatele nadále zaměstnávala.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Uzavřel, že na základě správně zjištěného skutkového stavu obvodní soud přiléhavě posoudil intenzitu porušení pracovních povinností stěžovatelem. Stěžovatel nejenže vědomě půjčil služební vozidlo manželce a soukromé cesty vykazoval jako služební, ale nadto se snažil své protiprávní jednání zakrýt opakovanou změnou záznamů v elektronické evidenci, což intenzitu porušení pracovních povinností zvyšuje. Na vedlejší účastnici tak nelze ani podle městského soudu spravedlivě požadovat, aby stěžovatele dále zaměstnávala.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel ve svém dovolání nevymezil takovou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že si obvodní soud nevyžádal odpověď společnosti Krkonošské vápenky Kunčice, a. s., zda dne 4. 7. 2017 stěžovatel absolvoval pracovní cestu, aby se setkal se zástupcem této společnosti. Jde tak podle stěžovatele o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti blanketně odkázal. Dále soudy podle stěžovatele nezohledňují notářský zápis, podle něhož měl mít stěžovatel v mobilu fotografie, maily a GPS záznamy, kdy tato elektronická data a metadata potvrzují, že služební vozidlo nezneužil, naopak je použil k plnění svých pracovních povinností. S těmito zjištěními se však obecné soudy dostatečně nevypořádaly a napadená rozhodnutí tak postrádají řádná odůvodnění. Soudy také nesprávně zhodnotily míru stěžovatelova eventuálního zavinění zejména vzhledem k jeho dlouhodobým pracovním výsledkům pro vedlejší účastníci. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1080/2000], že okamžité zrušení pracovního poměru nemůže být založeno jen a pouze na jednom hledisku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Z předložených podkladů Ústavní soud dovodil, že stěžovatelova námitka spočívající v tom, že se soudy nevypořádaly s jím navrhovanými důkazy, není relevantní, neboť jejich neprovedení náležitě odůvodnily. Argumentuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti například tím, že si soud nevyžádal vyjádření Krkonošské vápenky Kunčice, a. s., zda uskutečnil pracovní cestu do Jáchymova za účelem spolupráce s touto společností, pak přehlíží pasáže odůvodnění rozsudku obvodního soudu, v nichž soud podrobně vysvětluje, proč tato jeho cesta (respektive přesněji spíše jízda jím používaného služebního vozidla, ať už jej řídil kdokoliv) se spoluprací s touto vápenkou nesouvisela (nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel nejprve pro den 4. 7. 2017 v docházkovém systému vykázal svoji přítomnost na pracovišti, posléze tento den vykázal jako pracovní cestu, která měla trvat celý den, ač vlastní schůzka měla ve svém důsledku trvat maximálně 2 hodiny).
10. Podobně se obvodní soud obsáhle vypořádal s elektronickými daty a metadaty ve stěžovatelově telefonu (jejich existenci stěžovatel dokládal notářským zápisem), jež měla svědčit - zjednodušeně řečeno - o tom, že v době, kdy měl stěžovatel protiprávně nakládat se služebním vozidlem, ve skutečnosti pracoval pro vedlejší účastnici. Obvodní soud podrobně popsal důvody, proč relevanci těchto elektronických stop neuvěřil, byť je notář ve stěžovatelově telefonu shlédl (což také potvrdil formou notářského zápisu). Stěžovatel a jím navrhovaní a soudem slyšení svědci se totiž například nedokázali shodnout v tom, kdo a kdy tyto fotografie ve skutečnosti pořizoval.
11. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej k tomu například stěžovatelem shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu), když vysvětlily, že stěžovatelovo jednání proti zájmům vedlejší účastnice naplňuje intenzitu umožňující okamžité zrušení pracovního poměru. Nešlo totiž jen o to, že škoda způsobená stěžovatelem byla skutečně relativně malá; soudy zohlednily závažnost následného jednání, kterým se stěžovatel pokusil způsobené zneužití svého služebního vozidla zakrýt. Stěžovateli přitom nic nebránilo v tom, aby škodu okolo 2 000 Kč uznal a nahradil. Místo toho učinil řadu kroků (včetně manipulace s údaji v docházkovém systému vedlejší účastnice), aby svoje pochybení zakryl. Proto ani podle Ústavního soudu nelze vedlejší účastnici vytýkat, že ke stěžovateli ztratila důvěru a přistoupila k okamžitému zrušení jeho pracovního poměru.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovateli zaručené ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu