ECLI:CZ:US:2020:4.US.878.20.1
sp. zn. IV. ÚS 878/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Parmy, zastoupeného Mgr. Petrem Chamrádem, advokátem, sídlem Rožnovská 241, Frenštát pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2020 č. j. 2 As 203/2018-37, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2018 č. j. 22 A 166/2017-92, rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 30. června 2017 sp. zn. 15VD101/2017-202001, č. j. SPU 302829/2017, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, pobočky Frýdek-Místek, ze dne 30. června 2016 sp. zn. 2 RP38923/2011-130768, č. j. SPU 201837/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Státního pozemkového úřadu a Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, pobočky Frýdek-Místek, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Miroslava Fučíka a 2. Mgr. Miroslavy Lachové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, pobočky Frýdek-Místek, bylo rozhodnuto o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Č.
3. Odvolání stěžovatele Státní pozemkový úřad zamítl.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Ten ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud uvedl, že ze správního spisu plyne, že polní cesta označená jako X1 zajišťuje pouze zpřístupnění statku stěžovatele a sousedících pozemků stejným způsobem jako doposud. Navíc v průběhu pořizování návrhu pozemkových úprav stěžovatel s návrhem polní cesty vyslovil souhlas dne 3. 10. 2011 a k vystavenému návrhu nepodal námitky. Nepřisvědčil námitce stěžovatele, že pozemkové úpravy povedou ke zhoršení jeho situace a že jde o nepřípustný zásah do vlastnických práv stěžovatele, jelikož byly dodrženy limitní zákonné hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011 č. j. 1 As 96/2011-143). Krajský soud též nepovažoval za důvodnou ani námitku vztahující se k částečně zrušenému územnímu plánu obce Č. (opatření obecné povahy č. j. Cela2001/2014), který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 10 As 210/2015-51. Návrh pozemkových úprav byl vyhotoven předtím (závěrečné jednání o návrhu pozemkových úprav proběhlo 25. 1. 2012), než byl uvedený územní plán zastupitelstvem obce Č. dne 2. 10. 2014 vydán. Nadto z poslední věty §2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"), plyne, že výsledky pozemkových úprav slouží jako neopomenutelný podklad pro územní plánování, nikoli obráceně.
5. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV). Na základě závěrů svých rozsudků ze dne 13. 2. 2009 č. j. 7 As 26/2007-278 a ze dne 8. 12. 2011 č. j. 2 As 80/2011-151 shledal, že krajský soud postupoval správně, když schválení pozemkových úprav neposoudil jako nepřípustný zásah do vlastnických práv stěžovatele. Též se ztotožnil se závěrem krajského soudu o namítaném negativním vlivu komunikace X1. K existenci veřejného zájmu Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001 č. j. 5 A 5/99-33. Dále uzavřel, že odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 10 As 210/2015-51 je nepřiléhavý, jelikož v odkazované věci meritorně neposuzoval, zda v daném případě bylo územním plánem zasaženo do vlastnických práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že závěry učiněné při přezkumu územního plánu jsou per analogiam použitelné pro pozemkové úpravy. Zde rovněž poukázal na odlišnost těchto institutů, o čemž svědčí mimo jiné i poslední věta §2 zákona o pozemkových úpravách, která stanoví, že výsledky pozemkových úprav jsou podkladem pro územní plánování.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že vlastnictví je omezitelné jen ve výjimečných případech, které nesou společné základní atributy, a to: 1) omezení jen na základě zákona, 2) existenci veřejného zájmu, 3) náhradu omezovanému a 4) nemožnost dosažení účelu omezení jinak. Ve věci stěžovatele je zjevné, že jsou dány první tři atributy, nicméně poslední atribut podle stěžovatele dodržen nebyl. Nemožnost dosažení účelu omezení jinak, tedy i kritérium přiměřeností zásahu, je povinen pozemkový úřad kontinuálně zkoumat a přijaté řešení vždy s tímto poměřovat. Podle stěžovatele je pozemková úprava legitimním omezením vlastnického práva pouze tehdy, je-li nezpochybnitelné, že navržené řešení je 1) jediným možným řešením, nebo 2) existuje-li více řešení, pak že přijaté řešení představuje nejmenší omezení pro všechny dotčené subjekty. S ohledem na více možných řešení pozemkových úprav ve věci stěžovatele tak mohla a měla být poměřována újma či omezení způsobená vedením komunikace "přes" statek stěžovatele a vedení "kolem" statku stěžovatele, kdy varianta "přes" pochopitelně přenáší všechny neduhy spojené s dopravou (hluk, prach, vibrace a potenciální nebezpečí střetu osob bydlících na statku stěžovatele s projíždějícím vozidlem, cyklistou, atd. při vzdáleností komunikace v řádech jednoho metru od vstupu do obytné budovy č. p. X2 v obci Č.), tedy má přímý reálný dopad na život a zdraví jedinců, jakožto jednoho z ústavně zaručených základní práv a svobod, a to vše v porovnání s variantou vedení komunikace "kolem", tedy stavbou komunikace na volném prostranství, tedy variantou "bez obtíží".
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a posléze správních soudů, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní orgány a správní soudy již vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role, která mu však nepřísluší, neboť jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, jestli jejich právní názory uvedené v napadených rozhodnutích extrémně nevybočily z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal. Ústavní soud musí ve shodě s Nejvyšším správním soudem zdůraznit, že krajský soud postupoval správně, když stěžovatelovu námitku, že schválení pozemkových úprav představuje nepřípustný zásah do vlastnických práv stěžovatele, neshledal důvodnou. Nejvyšší správní soud v této věci správně aplikoval svou ustálenou judikaturu, která je ústavně konformní. Správní soudy též ústavně konformně vyložily namítaný negativní vliv komunikace X1 na práva stěžovatele, otázku veřejného zájmu a též vztah zrušeného územního plánu obce Č. a schválených komplexních pozemkových úprav. Ústavní soud též nemůže přehlédnout fakt, že stěžovatel s návrhem polní cesty vyslovil původně souhlas a k vystavenému návrhu komplexních pozemkových úprav nepodal námitky.
12. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že správní soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování, a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. S uvedenými námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o pozemkových úpravách a ustálenou judikaturou, a na jejich postupu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Své závěry pak řádně, jasně a logicky odůvodnily. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu