ECLI:CZ:US:2020:4.US.937.20.1
sp. zn. IV. ÚS 937/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Vokurky, zastoupeného Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou, sídlem Lipová 595, Hostivice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2020 č. j. 25 Cdo 3880/2019-480, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019 č. j. 55 Co 49/2019-426 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. října 2018 č. j. 34 C 33/2010-373, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 34 C 33/2010, se podává, že rozsudkem ze dne 4. 10. 2018 č. j. 34 C 33/2010-373 obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost uvést v rozsudku blíže specifikovanou část pozemků stěžovatele do stavu průměrné kvality lesních pozemků (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Takto obvodní soud rozhodl poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 8. 2017 č. j. 55 Co 41/2017-292.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 55 Co 49/2019-426 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že požadavek stěžovatele na odstranění navážky z jeho pozemků je nárokem na náhradu škody, nikoli nárokem na ochranu vlastnického práva, a podléhá tak promlčení. Stěžovatel se přitom o navezení odpadu na své pozemky dozvěděl již v roce 2004, v němž k navážce došlo. Vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení tak byla uplatněna důvodně, neboť dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), uplynula ještě před podáním žaloby dne 5. 2. 2010. V daném případně přitom nejsou dány ani žádné mimořádné okolnosti, na základě kterých by se námitka promlčení jevila v rozporu s dobrými mravy.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Stěžovatel v dovolání namítal, že rozhodnutí městského soudu spočívá na právních otázkách Nejvyšším soudem doposud neřešených, případně řešených rozdílně (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka nepřezkoumatelnosti zhodnocení okolnosti, že škoda vznikala v letech 2004 až 2008, není námitkou nesprávného výkladu hmotného či procesního práva podle §237 o. s. ř., ale výtkou tvrzené procesní vady, k níž soud přihlíží až v případě, že dovolání shledá přípustným. Požadavkům přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nevyhovuje ani to, zda se žalovaný nárok promlčel před podáním žaloby, ačkoliv vedlejší účastnice v roce 2006 započala s odstraňováním škody na sousedních pozemcích a u pozemků stěžovatele se zastavila a škodu na nich neodstranila. Rovněž tak zodpovězení otázky, zda počínání vedlejší účastnice bylo úmyslné, což by znamenalo uplatnění desetileté objektivní promlčecí lhůty, postrádá význam pro rozhodnutí v předmětné věci. Nejvyšší soud dodal, že přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani výtka ohledně nesprávného posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Námitka rozporu s dobrými mravy podle Nejvyššího soudu zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř., až na výjimečné případy, zejména pokud by soud posoudil takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou. Taková situace v posuzované věci nenastala.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2020 č. j. 25 Cdo 3880/2019-480 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy odmítly poskytnout ochranu jeho vlastnickému právu, když dovodily promlčení jeho práva domáhat se vyklizení jeho pozemků od skládky, kterou tam zanechala vedlejší účastnice. Současně soudy zatížily řízení zásadní procesní vadou, když se vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatele, že k navážení skládky na jeho pozemky docházelo ještě v roce 2008, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu.
8. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy poukazoval na rozpor námitky promlčení uplatněné vedlejší účastnicí s dobrými mravy, avšak soudy při posuzování tohoto rozporu dostatečně nezohlednily kontext a poměry obou účastníků, na které stěžovatel poukazoval, a které označil za výjimečné. Soudy podle stěžovatele měly "mravnost" námitky promlčení posuzovat, zohlednit skutkový stav, kdy vedlejší účastnice, obchodní společnost a profesionál, dlouhodobě porušovala vlastnické právo stěžovatele tím, že v rozporu s předpisy na ochranu vod a životního prostředí, jakož i s předpisy občanskoprávními, po řadu let navážela na své pozemky a na pozemky stěžovatele skládku zeminy, sutě a stavebního odpadu. Soudy nezohlednily skutečnost, že vzhledem k povaze vedlejší účastnice jsou nároky na "mravnost" jejího chování vyšší, než je tomu u stěžovatele, "obyčejného" podnikatele, který je slabší stranou. Uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí vůči stěžovateli je tak zjevně zneužitím práva.
9. Stěžovatel uvádí, že sporným dále zůstává, zda se jeho právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva skutečně promlčelo za situace, kdy k jednání vedlejší účastnice docházelo v horizontu řady let, od roku 2004 až do roku 2008. Tuto skutečnost soudy vůbec nezohlednily, a to přesto, že tvrzení o pokračování navážení sutin až do roku 2008 stěžovatel opakovaně u soudů uváděl a tato skutečnost vyplývala i z provedeného dokazování. Opomněly-li soudy, přestože to stěžovatel tvrdil a prokazoval, zabývat se skutečností, že k navážení sutin, tedy zásahům do jeho vlastnického práva, docházelo ještě v roce 2008, zatížily řízení vadou takového významu, která se promítla jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel se domnívá, že soudy nesprávně posoudily zásah do jeho vlastnického práva jako zásah jednorázový, a nikoliv jako zásah trvající, ačkoliv je zřejmé, že tento zásah do jeho vlastnického práva i nadále trvá, a to po celou dobu, po kterou je skládka umístěna na jeho pozemcích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
15. Ústavní stížnost je založena na polemice s důvody, o které obecné soudy opřely svůj závěr, že stěžovatelem uplatněný nárok je promlčen a že promlčení práva není v rozporu s dobrými mravy.
16. Jak již bylo výše naznačeno, Ústavní soud do procesu interpretace a aplikace podústavního práva (zde představovaného zejména výše uvedenými zákonnými ustanoveními) obecnými soudy zásadně nezasahuje, což platí tím spíše, otevírá-li aplikovaná právní norma obecným soudům široký prostor k vlastnímu uvážení, jako je například právě norma, která je obsažena v §3 odst. 1 občanského zákoníku (resp. §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
17. Ústavní soud poukazuje na to, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy [nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)].
18. Posouzení či zhodnocení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci, a není ani v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů jednotlivců, nesignalizuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy). K tomu však v posuzované věci nedošlo.
19. Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1688/13), že nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 občanského zákoníku vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Je proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají.
20. V posuzované věci přisvědčil městský soud obvodnímu soudu v tom, že nárok stěžovatele je nárokem na náhradu škody a nikoli nárokem na ochranu vlastnického práva. S ohledem na skutková zjištění soudu i vyjádření stěžovatele k tomu, kdy a jak se dověděl o vzniku škody a kdo za ni odpovídá, soudy dovodily, že jeho žalobní požadavek je promlčen za podmínek §106 občanského zákoníku. Městský soud přisvědčil rovněž závěru obvodního soudu, že stěžovateli nic nebránilo, aby požadavek na odstranění skládky ze svých pozemků podal u soudu v mezích zákonné promlčecí doby. Případně bylo na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu rozpor námitky promlčení s dobrými mravy zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze soudům vyčítat, že v jeho případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně promlčení jeho nároku na náhradu škody. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
22. Nejvyšší soud v napadeném usnesení posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele (viz bod 6 tohoto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
23. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu