ECLI:CZ:US:2013:3.US.1688.13.1
sp. zn. III. ÚS 1688/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti ELMAD, s. r. o., se sídlem Sladkovského 433, 530 02 Pardubice, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 2421/2012-134 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č. j. 72 Co 29/2012-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 11 odst. 4 a 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka také mimo petit žádá, aby předmětná ústavní stížnost nebyla přidělena I. ani II. senátu Ústavního soudu, které již v podobné věci rozhodovaly. Pokud senát, jemuž bude věc přidělena, dojde k odchylnému právnímu názoru, než jaký byl prezentován v usneseních sp. zn. I. ÚS 1896/12 ze dne 20. 11. 2012 a sp. zn. II. ÚS 3685/12 ze dne 14. 3. 2013, žádá stěžovatelka, aby byla věc předložena k posouzení plénu Ústavního soudu.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, požadovala stěžovatelka po České republice - Ministerstvu financí (v řízení před obecnými soudy jako žalovaná) zaplacení částky 163 317 Kč z titulu náhrady za nucené omezení jejího vlastnického práva v důsledku nečinnosti zákonodárce ohledně regulovaného nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006. Před podáním žaloby na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vedla stěžovatelka soudní spor s nájemcem o určení obvyklého nájemného. Tento spor byl zahájen žalobou ze dne 31. 3. 2006, v níž se stěžovatelka domáhala stanovení nájemného od 1. 1. 2002 do budoucna. Po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 uzavřela stěžovatelka s nájemcem dohodu, podle níž se nájemce zavázal doplatit nájemné za dobu od podání žaloby s tím, že ohledně doby předcházející žalobě stěžovatelka uplatní svůj nárok vůči státu.
V průběhu řízení o náhradě za omezení vlastnického práva vznesla žalovaná námitku promlčení. Podle Obvodního soudu pro Prahu 1 však nárok sice podléhá promlčení (podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), vznesení této námitky by nicméně za daných okolností bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku), pročež k této námitce soud nepřihlédl a mezitímním rozsudkem rozhodl, že žaloba je co do základu nároku důvodná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Jak odvolací soud uvedl, aplikovat §3 odst. 1 občanského zákoníku lze pouze výjimečně a v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu. Tvrzení a prokázání skutečností, které závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odůvodňují, je přitom na žalobci. V předmětné věci však stěžovatelka ani přes dodatečné poučení v řízení před soudem prvního stupně rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nenamítala a rozhodné skutečnosti neprokázala ani netvrdila. Obvodní soud pak údajně učinil pouze paušalizovaný závěr založený na dlouholeté nejednotnosti judikatury týkající se předmětných nároků, což ovšem k posouzení vznesené námitky jako nemravné nestačí. Odvolací soud je toho názoru, že od 20. 3. 2003, kdy byl nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 zrušen poslední právní předpis upravující regulaci nájemného, stěžovatelce objektivně již nic nebránilo v tom, aby žalobu na náhradu za omezení vlastnického práva proti žalované podala. Není přitom relevantní, že soudní praxe v té době nebyla v posuzování nároků jednotná a stěžovatelka neměla jistotu, že se svým nárokem uspěje.
Podané dovolání Nejvyšší soud zamítl. Dovolací soud odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 578/2011 ze dne 22. 2. 2012, jenž byl vybrán k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu a podle něhož nároky plynoucí z nuceného omezení vlastnického práva podléhají promlčení. Nejvyšší soud dále uvedl, že promlčení těchto nároků je nutno posuzovat podle §101 občanského zákoníku, nikoli podle zákona č. 82/1998 Sb. Přes toto pochybení však soudy nižších stupňů stanovily běh promlčecí doby správně. Pokud jde o rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, ztotožnil se Nejvyšší soud se závěry soudu odvolacího.
Stěžovatelka proto následně podala ústavní stížnost. V té především argumentuje, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny nepodléhá promlčení. Podle stěžovatelky přitom soudy zjevně přehlédly, že její nárok není opírán o zákon č. 82/1998 Sb., nýbrž o čl. 11 odst. 4 Listiny. I kdyby však tento nárok promlčení podléhal, podala stěžovatelka žalobu pouhých pár měsíců (dne 4. 12. 2009) po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009. Jelikož až po vydání a zveřejnění tohoto stanoviska mohla stěžovatelka vědět, jak má být v dané věci postupováno, nemohl být její nárok v době podání žaloby promlčen. Vydání stanoviska by takovým výkladem ztratilo své opodstatnění, jelikož by takřka všechny nároky (kterých bylo možno se postupem podle čl. 11 odst. 4 Listiny domáhat) již byly promlčené. Stěžovatelka je dále přesvědčená, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, přičemž rozsáhle popisuje celou historii jejích soudních sporů a uvádí, že se vždy snažila jednat v souladu s neustále se měnící judikaturou. Stěžovatelka konečně namítá, že odvolací soud ve věci rozhodl na základě závěrů, které měly zaznít na gremiální poradě občanskoprávních soudců Městského soudu v Praze, což je v rozporu s §24 zákona o soudech a soudcích, podle něhož může ke sjednocování judikatury docházet výhradně cestou publikovaných stanovisek, resp. vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak dále uvádí, požádala stěžovatelka Městský soud v Praze o zaslání spisu z této porady, čemuž však dožádaný soud původně nevyhověl. Účelem podané žádosti měla být snaha o podrobnější seznámení s na gremiální poradě učiněnými závěry, aby s nimi případně mohlo být stěžovatelkou polemizováno. Právo na obdržení těchto informací následně uznalo Ministerstvo spravedlnosti, které po odvolání stěžovatelky soudu uložilo předmětný dokument poskytnout.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum nad jejich činností mu proto v rovině jednoduchého práva nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje.
Odvolací i dovolací soud postupovaly v souladu s publikovanou judikaturou, podle níž právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podléhá promlčení. Jak ostatně stěžovatelka sama uvádí, Ústavní soud tento výklad již několikrát aproboval (viz výše citovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 1896/12 ze dne 20. 11. 2012 a sp. zn. II. ÚS 3685/12 ze dne 14. 3. 2013 a dále usnesení sp. zn. I. ÚS 3654/11 ze dne 20. 11. 2012) a ani v tomto případě neshledává důvod se od svého postoje odchylovat.
Ústavní soud proto opět odkazuje na svůj nález sp. zn. I. ÚS 131/2000 ze dne 1. 6. 2000, v němž bylo konstatováno, že je potřeba rozlišovat dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do základních práv. První úroveň představuje samotné absolutní právo působící erga omnes¸ druhou je obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva. Majetková práva tvořící obsah závazkového právního vztahu pak podle závěru citovaného nálezu zásadně podléhají promlčení. K tomu je možno doplnit, že je nepravdivé tvrzení stěžovatelky, podle níž obecné soudy přehlédly, že se uplatňovaný nárok opírá o čl. 11 odst. 4 Listiny. V napadených rozhodnutích je naopak skutečnost, že se nárok opírá právě o čl. 11 odst. 4 Listiny, několikrát výslovně zmíněna.
Stěžovatelka dále argumentuje, že pokud její nárok podléhá promlčení, nemohla promlčecí doba začít běžet dříve než po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009. Takový výklad je však neopodstatněný. Ústavní soud v uvedeném stanovisku nezaložil nový nárok pronajímatelů, nýbrž pouze korigoval dosavadní postup soudů při posuzování podaných žalob. Ústavní soud si byl při vydání stanoviska dobře vědom jeho omezeného uplatnění, pokud jde o v budoucnu podané žaloby, což je ostatně jasně patrné i z výroku I., který se zjevně týká pouze již v minulosti podaných žalob. Samotný smysl stanoviska tím však v žádném případě není popřen. Jak už bylo řečeno, stanovisko bylo především korekcí předešlé rozhodovací činnosti soudů. Na základě stanoviska tak měly být podané žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb. posuzovány nikoli přímo podle tohoto zákona, nýbrž jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Pro určení běhu promlčecí doby však není podstatný okamžik, kdy soudy již v té době existující nárok stěžovatelky právně kvalifikovaly. Běh promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy právo mohlo (objektivně) být uplatněno, přičemž v daném případě tomu tak bylo již 20. 3. 2003. O objektivní možnosti toto právo uplatňovat ostatně svědčí i množství pronajímatelů, kteří se svého práva proti státu v té době aktivně domáhali (třebaže svůj nárok nesprávně právně kvalifikovali).
Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud konečně neshledal ani v názoru obecných soudů, podle něhož není vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud konstantně uvádí, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně obecným soudům, kterým je zde s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" navíc dána možnost uvážení. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na §3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá do úvahy jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva není bez dalšího v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3685/12 ze dne 14. 3. 2013). Bylo proto na stěžovatelce, aby prokázala, že specifika jejího případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinila, nelze obecným soudům vyčítat, že ani v jejím případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly. Nad rámec lze uvést, že stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 905/06 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 696/07 ze dne 5. 2. 2009 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07 ze dne 2. 3. 2009), podle kterých se stěžovatelka údajně řídila, a které tak měly způsobit, že došlo k promlčení jejího nároku, byly vydány v době, kdy byl takřka celý její nárok již promlčen.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v praxi soudů a soudců, kteří na gremiálních poradách probírají rozporná rozhodnutí za účelem jejich sjednocení, porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledává. Sjednocený názor soudů byl ostatně posléze prezentován prostřednictvím publikace již citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 578/2011 ze dne 22. 2. 2012. Ústavní soud dále nespatřuje, jakým způsobem mohla do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv zasáhnout skutečnost, že Městský soud v Praze nejdříve odmítl poskytnout stěžovatelkou žádané informace. Žádost o zaslání spisu z uvedené porady soudců byla stěžovatelkou podána pět dní po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto rozhodnutí byly podrobně uvedeny veškeré důvody a myšlenkové pochody, které soud k učiněnému rozhodnutí vedly. Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak prvotní odmítnutí podání informací nemohlo práva stěžovatelky nikterak porušit. Samotné neposkytnutí požadovaných informací pak není předmětem této ústavní stížnosti, případný chybný postup soudu byl nicméně zhojen rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti.
V souladu s rozvrhem práce ve věci rozhodoval III. senát Ústavního soudu, přičemž o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto shodně s předchozími usneseními Ústavního soudu. Je přesto vhodné připomenout, že závazný právní názor může být přijat pouze formou nálezu. Tudíž i kdyby III. senát došel k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl vyjádřen ve stěžovatelkou citovaných usneseních, nebylo by nutné věc předkládat plénu Ústavního soudu (viz §23 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu