ECLI:CZ:US:2020:Pl.US.100.20.5
sp. zn. Pl. ÚS 100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudců a soudkyň Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), advokáta, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Soudce Ludvík David není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".
2. Dne 13. 10. 2020 stěžovatel podal (a dne 2. 11. 2020 doplnil o repliku) Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce Ludvíka Davida ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Stěžovatel uvádí, že soudce L. David by vůči němu mohl být podjatý proto, že stěžovatel usiluje o jeho kárný postih. V nedávné minulosti totiž stěžovatel jako právní zástupce několika desítek navrhovatelů podal jednotlivé ústavní stížnosti proti jinému zásahu ze strany orgánu veřejné moci. Řízení v těchto věcech byla spojena a nadále byla vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20. V prakticky totožné věci však byly podány ještě další čtyři plenární ústavní stížnosti, jejichž soudcem zpravodajem byl právě Ludvík David. Ten namísto toho, aby je řádně projednal, nebo aby stěžovatele vyzval k doplnění těchto návrhů či k odstranění jejich vad (tak jako tomu došlo u všech jednotlivých návrhů spojených pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20), věci administrativně bez rozhodnutí odložil, a tím stěžovatele zbavil přístupu k Ústavnímu soudu. Na základě tohoto dřívějšího a naprosto bezprecedentního jednání má stěžovatel pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti jmenovaného soudce.
4. Soudce Ludvík David ve svém vyjádření k námitce podjatosti pouze uvedl, že se v dané věci necítí být podjatý, a to ani v poměru k uvedeným věcem, k jejich účastníkům, k navrhovateli či jiným osobám.
5. Podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.
8. Plénum Ústavního soudu k věci uvádí následující. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
9. Takovou okolností nicméně podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže být sama o sobě skutečnost, že stěžovatel usiluje o kárný postih jmenovaného soudce. Ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž založeno na principu, že k vyloučení soudce má dojít, je-li dána (dokonce i pouze objektivní, tedy subjektivně neprokázaná) pochybnost o jeho nepodjatosti k posuzované věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům. Minimálním požadavkem existence této pochybnosti však musí být určitý reálný poměr ze strany tohoto soudce k uvedeným osobám nebo předmětu řízení. Tento reálný poměr nicméně není založen pouhým podáním podnětu ke kárnému postihu konkrétního soudce. Pokud by totiž Ústavní soud vůbec připustil tuto možnost, velmi reálně by porušil ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Do důsledku vzato by totiž stačilo, aby některý účastník řízení podal podnět ke kárnému postihu na všechny soudce daného soudu, u kterých si nepřeje, aby v jeho věci rozhodovali, a v konečném důsledku by si tak "sestavil" takové soudní těleso, od kterého by očekával pro sebe nejpříznivější rozhodnutí.
10. Při posuzování namítaného jednání soudce Ludvíka Davida je stěžejní, že jím zvolený (a stěžovatelem nyní zpochybňovaný) procesní postup se odehrál v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu, došlo k němu ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti nyní projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 a týkal se tedy jiných, nyní již skončených, věcí.
11. Jakkoliv byl postup jmenovaného soudce skutečně odlišný od postupu, které zvolilo plénum Ústavního soudu v ostatních věcech, byl to postup, který zákon o Ústavním soudu umožňuje. Ostatně již v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/20, na které stěžovatel odkazuje, Ústavní soud výslovně odlišil případy, kde byl soudcem zpravodajem Ludvík David, od případů ostatních, když uvedl, že "současně však se tyto ústavní stížnosti odlišují od podání stěžovatelů zastoupených stejným advokátem a vedených před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 29/20, Pl. ÚS 44/20, Pl. ÚS 59/20 a Pl. ÚS 74/20, které byly dne 28. 5. 2020 soudcem zpravodajem odloženy podle ustanovení §41 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že se vůbec nejednalo o návrhy na zahájení řízení před Ústavním soudem. V nyní posuzovaných ústavních stížnostech totiž stěžovatelé svoje původní podání doplnili o nový petit, takže Ústavní soud shledal, že o návrhy na zahájení řízení jde, byť z důvodů, které budou vyloženy níže, nejsou způsobilé věcného posouzení." Je ostatně vhodné dodat, že i poté, co Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20 dal stěžovatelům možnost odstranit vady jejich návrhů a tito na výzvu Ústavního soudu zareagovali, byly všechny ústavní stížnosti odmítnuty zčásti jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným, jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný, popř. jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. c) až e) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud proto zhodnotil, že namítané jednání soudce Ludvíka Davida nemá přímou spojitost s touto ústavní stížností stěžovatele, a není projevem a priori negativního postoje vůči stěžovateli.
13. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudce Ludvík David není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 vyloučen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Pavel Rychetský v. r.
předseda soudu