ECLI:CZ:US:2021:1.US.1002.21.1
sp. zn. I. ÚS 1002/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů H. V. a M. M., zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 720/2020-313 ze dne 21. 1. 2021 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 124/2018-250 ze dne 8. 10. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti EMPRESA MEDIA, a. s., se sídlem v Praze 4, Mikuleckého 1309/4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; stěžovatelé dále namítají porušení čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé se původní žalobou na ochranu osobnosti domáhali proti vedlejší účastnici - vydavatelce periodika Týden - uveřejnění omluvy (v tištěné i online verzi) a náhrady nemajetkové újmy v penězích za to, že vedlejší účastnice v roce 2012 uveřejnila článek nazvaný "XXX", který pojednával o trestním stíhání syna stěžovatele a dřívějším trestním stíhání druhého stěžovatele. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud" rozhodl (v pořadí již druhým) rozsudkem č. j. 32 C 28/2013-200 ze dne 9. 5. 2018 o žalobě stěžovatelů tak, že zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatelé domáhali omluvy ve specifikovaném znění (výroky I. a II.), uložil vedlejší účastnici, aby každému ze stěžovatelů zaplatila 100 000 Kč (výrok III.), ohledně dalších 200 000 Kč každému ze stěžovatelů žalobu zamítl (výrok IV.), a konečně vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům nahradit náklady řízení (výrok V.). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl ohledně požadované omluvy k závěru, že její text je ve vztahu ke stěžovatelce nepřiléhavý, pasáže v něm obsažené jsou vytržené z kontextu a omluva je příliš obecná. Obdobným způsobem posoudil nalézací soud text omluvy i ve vztahu ke stěžovateli; výtka trestního stíhání použitím slov "Deset natvrdo" se pak podle nalézacího soudu vztahuje k synovi stěžovatele, nikoliv přímo ke stěžovateli. Podle nalézacího soudu by byla omluva zároveň kontraproduktivní, protože by si čtenáři museli předmětný text znovu dohledat. Stran výše náhrady nemajetkové újmy nalézací soud dospěl k závěru, že i když použité formulace obecně nevybočují z mezí pravidel slušnosti, jsou v textu záměrně užívány pouze negativní informace o stěžovateli a osoba stěžovatelky je s nimi spojována. Celkové vyznění textu je podle nalézacího soudu pro stěžovatele negativní, přičemž v době uveřejnění článku neměla vedlejší účastnice dostatek informací; některé informace jsou neověřené a nebyl dán prostor stěžovatelům, aby se k věci vyjádřili. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu nalézací soud shledal částku 100 000 Kč jako přiměřenou kompenzaci.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil ve výrocích I., II. a IV.; ve výroku III. ho změnil tak, že žalobu zamítl i v částce 100 000 Kč a uložil stěžovatelům nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že podstatou sporného článku je referování o skutečnosti, že bylo zahájeno trestní stíhání několika osob, mezi nimiž figuruje syn stěžovatele. Stěžovatel sám čelí několika exekucím a v minulosti bylo proti němu vedeno trestní stíhání, které bylo ukončeno zproštěním obžaloby. Stěžovatelka je manželkou stěžovatele. Podle odvolacího soudu není sporu o tom, že jsou základní premisy, na nichž je článek vystaven, pravdivé. Z uvedených premis pak vychází hodnotové úsudky, které se týkají porovnání způsobu podnikání stěžovatele i jeho syna a jejich úspěšnosti. Podle odvolacího soudu obsahem článku nedošlo k překročení mezí věcné a konkrétní kritiky, neboť v ní nejsou uvedeny všeobecné soudy; článek neobsahuje žádné vulgární či jiné výrazy, které by již ze své podstaty byly objektivně difamační povahy. Dále odvolací soud uvedl, že v článku zmíněné rodinné vazby nejsou zdůrazňovány nepřiměřeně. Je třeba přihlédnout k tomu, že vytýkané informace byly uveřejněny v tisku, pro nějž je legitimní jistá míra zjednodušení užívaných pojmů. Zároveň je pak podstatné, vyznívají-li uvedené údaje po obsahové stránce zásadně shodně a jsou-li způsobilé u běžného čtenáře vyvolat shodný dojem; celkové vyznění podávané informace by pak mělo odpovídat pravdě. Odvolací soud konečně zdůraznil, že stěžovatelé jsou osobami veřejného zájmu, a proto jsou povinni snášet vyšší míru kritiky. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
4. Argumentaci stěžovatelů lze shrnout následovně: Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud chybně posoudil otázku přípustnosti jejich dovolání, čímž porušil jejich právo na přístup k soudu; uvádějí, že v dovolání vymezili šest dovolacích otázek. Nejvyšší soud však v odůvodnění rozhodnutí zcela pominul ty otázky, které nebyly dosud v jeho rozhodovací praxi řešeny. Zaprvé jde o otázku přípustnosti výčitky trestního stíhání stěžovatele (otázka č. 3). Podle stěžovatelů Nejvyšší soud neposoudil, zda je připomínka trestního stíhání stěžovatele, které proběhlo v druhé polovině devadesátých let, nutná či alespoň potřebná, a zda ve spojení s aktuální trestní kauzou syna stěžovatele nedochází k nepřípustné dehonestaci stěžovatelů. Výčitka trestního stíhání byla podle stěžovatelů doprovázena neověřenými a nepravdivými tvrzeními o podstatě a rozsahu činnosti, za kterou měl být stěžovatel obviněn (stěžovatelé v tomto smyslu poukazují na nevěrohodnost tzv. znaleckého posudku, na který předmětný text odkazoval). Pravdivá skutečnost, že byl stěžovatel v minulosti omezen na svobodě v rámci užití institutu vazby, pak byla podle stěžovatelů dána nepřípustným difamačním způsobem do souvislosti s trestním stíháním jeho syna, kterého policie obvinila ze spáchání závažné trestné činnosti. Uvedené spojení pak představuje nepřípustnou výtku (výčitku) trestního stíhání, která nesouvisí s žádnou veřejnou činností stěžovatele, ale toliko s jeho rodinou. Zadruhé stěžovatelé tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou, zda lze namítat porušení principu presumpce neviny u třetích osob, má-li toto porušení za následek zásah do osobnostních práv stěžovatelů (otázka č. 4). Podle stěžovatelů vedlejší účastnice porušila zásadu presumpce neviny vůči synovi stěžovatele, což představuje zásah do osobnostní práv stěžovatelů z důvodu nepřiměřeného zdůrazňování rodinných vazeb. Stěžovatelé konečně tvrdí, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, protože zopakoval důkaz pouze předmětným článkem, a další důkazy nikoliv. Odvolací soud podle stěžovatelů dospěl na základě provedeného dokazování nalézacím soudem k odlišným skutkovým zjištěním, a to ohledně pravdivosti jednotlivých informací týkajících se podnikání stěžovatele, jeho dluhu vůči státu a tzv. znaleckého posudku. V tomto ohledu měl odvolací soud znovu provést důkazy trestním spisem a zdroji informací, ze kterých předmětný text vycházel (webovými stránkami).
5. Ústavní stížnost byla oprávněnými osobami podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Již ze samotné argumentace stěžovatelů je patrné, že rozporují toliko závěry obecných soudů ohledně výkladu podústavního práva s cílem zvrátit pro ně nepříznivý výsledek soudního řízení. Ústavní soud však zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do činnosti obecných soudů může Ústavní soud přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. K tomu však v nyní projednávaném případě nedošlo.
7. Stran tvrzeného chybného posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem lze předně uvést, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Mimořádný charakter opravného prostředku, kterou možnost uvážení dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání představuje, vede Ústavní soud ještě k zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu u jiných opravných prostředků (viz bod nálezu sp. zn. I. ÚS 3712/18 ze dne 11. 11. 2019). V projednávaném případě stěžovatelů Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolacích otázek č. 3 a 4 z ústavněprávních mantinelů nevybočil.
8. Ohledně připomínky trestního stíhání stěžovatele lze uvést, že tu Nejvyšší soud implicitně vypořádal, byť stěžovatelé tvrdí opak. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že presumpce neviny má své uplatnění i poté, co bylo definitivně rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem, celkové vyznění článku však je takové, že ačkoliv byl stěžovatel trestně stíhán, řízení proti němu skončilo zprošťujícím rozsudkem. Nejvyšší soud přitom poukázal na relevantní odbornou literaturu a judikaturu jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (viz str. 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud dále k otázce výtky trestního stíhání uvedl, že v žádné části předmětného článku není výslovně konstatováno, že by se stěžovatel dopustil trestného činu, za který byl v devadesátých letech stíhán. Z ústavněprávního hlediska pak nelze nic vytknout ani závěrům Nejvyššího soudu, že část textu posuzující, zda by jednání stěžovatele mohlo být hodnoceno jako trestné v současné době, obsahuje pouze hodnotící úsudek, který vedlejší účastnice nadto doplnila mimo jiné o vyjádření advokáta, a že je možno považovat takový hodnotící výrok za příspěvek do debaty o vývoji podmínek trestní odpovědnosti od devadesátých let do současnosti a nelze dovozovat, že jejím primárním účelem bylo dehonestovat stěžovatele.
9. Obdobně pak lze dospět k závěru, že ani druhou dovolací otázku týkající se porušení principu presumpce neviny u třetích osob Nejvyšší soud neposoudil excesivně. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že z předmětného článku zjevně vyplývá, že trestní stíhání syna stěžovatele bylo zahájeno teprve před krátkou dobou a sdělované údaje o jeho zapojení do trestné činnosti budou prověřovat orgány činné v trestním řízení (viz str. 4 napadeného usnesení). Je zřejmé, že dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že zásada presumpce neviny vůči synovi stěžovatele předmětným textem porušena nebyla, nemohl se dále zabývat otázkou, zda takové porušení mohlo představovat zásah do osobnostních práv stěžovatelů. Ohledně osoby stěžovatelky pak Nejvyšší soud zdůraznil, že k bezdůvodnému zdůrazňování rodinné vazby a její dehonestaci nedošlo, neboť předmětný text stěžovatelku zmiňuje jen okrajově, byť nepochybně se záměrem zvýšit atraktivnost článku. Takové posouzení přípustnosti dovolací otázky z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud své posouzení naplnění podmínek přípustnosti dovolání logicky a srozumitelně odůvodnil a že takové odůvodnění odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům. Ústavní soud proto ze strany Nejvyššího soudu neshledal porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu a přístup k soudu.
11. Druhá hlavní námitka stěžovatelů, že odvolací soud měl znovu provést dokazování ohledně pravdivosti jednotlivých informací týkajících se podnikání stěžovatele, jeho dluhu vůči státu a tzv. znaleckého posudku, se míjí s podstatou rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud po zopakování dokazování sporným článkem a odkazy na něj v časopisu dospěl k závěru o pravdivosti základních premis článku o existenci trestního stíhání syna stěžovatele, o ukončeném trestním stíhání stěžovatele samotného, a toho, že stěžovatel čelí několika exekucím (viz bod 10 napadeného rozsudku). Z těchto prokázaných premis pak podle odvolacího soudu vychází hodnotové úsudky, kterými nebyly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky. Odvolací soud přitom při hodnocení těchto hodnotových úsudků zdůraznil charakter tisku, pro který je legitimní jistá míra zjednodušení užívaných pojmů; dále upozornil na celkově pravdivé vyznění článku i na postavení stěžovatelů. Obdobně pak Nejvyšší soud ke kritice stěžovatelů vůči závěrům odvolacího soudu o přiměřenosti způsobu, jakým bylo informováno o podnikání stěžovatele a jeho exekučních řízení, uvedl, že v běžném periodickém tisku určeném široké veřejnosti je možné přistupovat k určitým zjednodušením a nelze na něj klást takové nároky jako například na publikace odborné; každé zjednodušení (či zkreslení) podle Nejvyššího soudu nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob (viz str. 4 napadeného usnesení). Takové závěry přitom odpovídají i nálezu sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015 (N 118/77 SbNU 721), podle kterého informuje-li tisk o probíhajícím trestním řízení, je chráněna na jedné straně svoboda projevu vydavatele a v tomto rámci přichází v úvahu i použití zjednodušení v podobě tzv. novinářské zkratky, na druhé straně však musí být respektován princip presumpce neviny upravený a poskytnuta ochranu osobnostním právům osoby, proti níž se vede trestní řízení tak, aby z podané informace neplynuly závěry o její vině.
12. Lze uzavřít, že nezopakování všech důkazů týkajících se jednotlivých částí textu odvolacím soudem nemůže představovat porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť odvolací soud shledal jako zásadní pro rozhodnutí celkové vyznění textu, jež vycházelo z premis prokázaných zopakovaným dokazováním. Postup odvolacího soudu tak nebyl v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485), na který stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, neboť z něj pouze vyplývá, že v případě, že se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě důkazu provedeného před tímto soudem, musí důkaz sám zopakovat.
13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu