ECLI:CZ:US:2021:1.US.1126.21.1
sp. zn. I. ÚS 1126/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. V., zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, č. j. 5 Tdo 797/2019-7654, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2018, č. j. 3 To 157/2017-7474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 4. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Po předchozím řízení byla stěžovatelka rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 2. 12. 2016, č. j. 28 T 9/2007-7239, uznána vinnou pod bodem 1) výroku o vině pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 2 alinea 2 tr. zákona za použití §143 tr. zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 a pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1 tr. zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
K odvolání stěžovatelky i příslušného státního zástupce Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu. Nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelka se spoluobviněnými dopustili jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání činu spočívající v udání padělaných cenných papírů jako pravých, a to ve značném rozsahu. Tohoto jednání se měli obvinění dopustit v úmyslu spáchat trestný čin, avšak k jeho dokonání nedošlo. Dále byla stěžovatelka uznána vinnou tím, že spolu se spoluobžalovaným V. opatřením prostředků umožnili jinému, aby při sjednávání úvěrové smlouvy byly uvedeny nepravdivé údaje. Tím měla stěžovatelka spáchat pokus zvlášť závažného zločinu padělání a pozměňování peněz podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla stěžovatelka odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a šesti měsíců. Výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Daných trestných činů se měla stěžovatelka zjednodušeně řečeno dopustit se spoluobžalovanými tím, že opatřili napodobeniny listinných akcií spol. X. Spolubviněný Š. následně tyto falzifikáty předložil České spořitelně, a.s., kdy tato společnost je následně použila jako jednu z forem zajištění, pro úvěr, který byl Českou spořitelnou, a.s., poskytnut společnosti X, přičemž spoluobviněný V. a stěžovatelka s vědomím těchto skutečností, po předchozí vzájemné domluvě se spoluobviněným Š. a po opatření napodobenin akcií poskytli k tomu pomoc, spočívající ve sjednání nezbytného zajištění úvěru tím, že dne 15. 1. 2003 uzavřeli s Českou spořitelnou, a.s., příslušné zástavní smlouvy k takovým akciím. Jednání obviněných vedlo k vyplacení úvěrových prostředků ve výši 48 000 000 Kč.
Stěžovatelka namítla, že obecné soudy nesprávně posoudily míru společenské nebezpečnosti. Na věc mělo být nahlíženo prismatem zásady subsidiarity trestní represe. Je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Věřiteli nebyla způsobena žádná škoda, neboť poskytnutý úvěr byl plně splacen, a to bez nutnosti urgence či soudního vymáhání. Jestliže nedošlo k poškození věřitele, nelze dle názoru stěžovatelky v takovém jednání shledat pokus zvlášť závažného zločinu padělání a pozměňování peněz. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04 a I. ÚS 631/05.
Dále stěžovatelka vytkla obecným soudům, že po předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu neprovedly nižší soudy žádné nové důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že odsouzení mylně předpokládali skutkové okolnosti o trestnosti jejich jednání. Jestliže Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí vyslovil názor a pokyn soudu, aby ve věci dále jednal a rozhodl, jde o právní názor závazný nejen pro podřízený soud, ale i pro soud Nejvyšší.
Stěžovatelka rovněž namítá, že její trestní odpovědnost pro pomoc přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku byla promlčena nejpozději k 20. 8. 2010, kdy uplynula tři léta od podání obžaloby státního zástupce, kdy po tuto dobu nedošlo k žádné skutečnosti, v důsledku které by došlo k přerušení běhu promlčecí doby. V této části tak měl být podle stěžovatelky aplikován trestní zákon č. 140/1961 Sb., neboť je pro stěžovatelku příznivější.
Závěrem stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřihlédly při ukládání trestu k délce trestního řízení, které bylo vedeno od roku 2005. V průběhu trestního řízení sice docházelo k postupnému snižování výměry trestu, ovšem toto považuje stěžovatelka za nedostatečné. Odpovídající nápravou za zjevně nepřiměřenou délku trestního stíhání mělo být jeho zastavení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústřední námitkou stěžovatelky je nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily společenskou nebezpečnost jejího jednání. K této otázce lze poukázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se mírou společenské nebezpečnosti deliktního jednání stěžovatelky zevrubně zabýval (srov. např. odst. 56 a násl.). Stěžovatelka se v souvislosti užitím trestního práva jako ultima ratio odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04. Ten však dopadá na podstatně odlišnou situaci, kdy obecné soudy při řešení spoluvlastnického sporu mezi tehdejšími manžely nepřihlédly k tomu, že k řešení jejich spoluvlastnického sporu je jim dáno dostatečné instrumentárium v rámci soukromého práva. Podle náhledu Ústavního soudu je nepřípadný též odkaz na nález Ústavního soudu I. ÚS 631/05. Ten sice věcně odpovídá obdobnému skutku, jehož se dopustila stěžovatelka se spoluobviněnými, tj. předložení falešných podkladů peněžnímu ústavu za účelem získání úvěru, ovšem jednání stěžovatelky je sofistikovanější a z hlediska společenské nebezpečnosti dosahuje podstatně vyšší intenzity, než ve srovnávaném případě. Nadto Nejvyšší soud zmínil též tu skutečnost, že obvinění jednali s úmyslem přímým a svým jednáním se dopustili více trestných činů najednou.
Předkládání zfalšovaných podkladů při žádosti o úvěr nelze považovat za beztrestné jen a pouze proto, že následně poskytnutý úvěr byl řádně splacen. Je tomu tak z toho důvodu, že takový postup zcela pomíjí zájmy věřitele, který s poskytnutím úvěru podstupuje určité riziko. Přitom míru tohoto rizika nemůže v důsledku zatajení skutkového stavu věci zohlednit ve svém rozhodování. V projednávané věci není vyloučeno, že by věřitel požadovaný úvěr poskytl i bez předloženého zajištění, nicméně není postaveno na jisto, zda by se tak skutečně stalo a že by byl úvěr poskytnut za stejnou cenu, tedy úrok.
V odkazovaném nálezu Ústavního soudu předložil stěžovatel věřiteli padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance s průměrným příjmem 26.480 Kč. Z hlediska společenské nebezpečnosti se tak jedná o zcela jinou intenzitu zásahu do práv věřitele ve srovnání s jednáním stěžovatelky a jejich spoluobviněných, kteří předložili bance zfalšované cenné papíry v nominální hodnotě jednoho milionu korun. V případě stěžovatelky nebylo klamání věřitele spojeno s "prostým" paděláním potvrzení o výši příjmů, které bylo oproti realitě navýšeno patrně o několik tisíc korun, ale o jednání spojené s pokusem o spáchání zločinu padělání a pozměňování peněz. Podle náhledu Ústavního soudu nelze z nálezu sp. zn. I. ÚS 631/05 dovodit, že by řádné splácení poskytnutého úvěru bylo bez dalšího spojeno s beztrestností dlužníka, který zfalšoval doklady pro poskytnutí úvěru. Jinými slovy řečeno, falšování podkladů pro poskytování úvěru nemůže být běžnou praxí s tím, že případná beztrestnost je odvislá od řádného splácení úvěru. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat okolnosti toho kterého případu, což obecné soudy učinily. V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na pečlivé odůvodnění Nejvyššího soudu.
Namítá-li stěžovatelka, že v jejím případě mělo dojít v části skutku k promlčení trestní odpovědnosti, nelze přehlédnout, že stěžovatelka počítá promlčení od podání obžaloby státního zástupce. Okamžik, od něhož počíná plynout promlčecí doba, přitom vyplývá z ustanovení §34 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž podání obžaloby, jak se stěžovatelka domnívá, ke skutečnostem, od nichž se počítá běh promlčecí doby, nepatří.
Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy při ukládání trestu nepřihlédly k délce trestního řízení, lze ji opět odkázat na zevrubné odůvodnění Nejvyššího soudu (srov. odst. 62 a násl.).
Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Tomáš Lichovník
předseda senátu