ECLI:CZ:US:2021:1.US.1191.21.1
sp. zn. I. ÚS 1191/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele ERGOTEP, družstva invalidů, se sídlem v Proseči, Zábořská 93, zastoupeného Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 91, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 140/2018- 27 ze dne 5. 3. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 Af 17/2017-48 ze dne 3. 4. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 90 až 96 Ústavy České republiky.
2. Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen "správce daně") zahájil dne 11. 11. 2014 u stěžovatele daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty, při které bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel daroval smlouvou ze dne 1. 11. 2013 svému zaměstnanci (který je v současnosti předsedou družstva) a jeho manželce do společného jmění manželů nemovitosti v celkové hodnotě 1 651 000 Kč; konkrétně šlo o pozemky a budovu bývalého kravína.
3. Správce daně rozhodnutím č. j. 1256515/16/2804-50523-606541 ze dne 1. 7. 2016 (dále jen "první platební výměr") jakožto dodatečným platebním výměrem dodatečně stanovil stěžovateli za zdaňovací období roku 2013 daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 405 477 Kč a určil povinnost uhradit penále. Správce daně dospěl k závěru, že se v případě stěžovatele jednalo o dar poskytnutý zaměstnanci stěžovatele v souvislosti s výkonem závislé činnosti ve smyslu §3 odst. 4 písm. a) ve spojení s §6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v relevantním znění (dále jen "zákon o daních z příjmů"), který byl podle §3 odst. 1 písm. a) téhož zákona předmětem daně z příjmů fyzických osob, přičemž stěžovatel z tohoto příjmu svého zaměstnance neodvedl zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Dne 1. 7. 2016 správce daně vydal ještě dodatečný platební výměr č. j. 1256710/16/2804-50523-606541 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopadu 2013 a dodatečný platební výměr č. j. 1256565/16/2804-50523-606541 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013.
4. Stěžovatel podal proti všem výše zmíněným dodatečným platebním výměrům společné odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 4872/17/5200-10421-709052 ze dne 2. 2. 2017 odvolání stěžovatele zamítl pouze v části směřující proti prvnímu platebnímu výměru a pouze první platební výměr zároveň potvrdil.
5. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 2. 2017 brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se jednak neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že vedlejší účastník pochybil, rozhodl-li napadeným rozhodnutím pouze o části odvolání stěžovatele. Podle krajského soudu správce daně vydal tři dodatečné platební výměry, každý z nich se týkal jiné daně (byť byly vydány na základě téže daňové kontroly), šlo tedy o tři samostatná rozhodnutí ve smyslu §101 daňového řádu; vedlejší účastník tedy podle krajského soudu neměl povinnost rozhodnout o odvolání v rozsahu všech tří napadených dodatečných platebních výměrů. Stran merita věci krajský soud dospěl k závěru, že v řízení bylo respektováno rozdělení důkazního břemene v daňovém řízení a že stěžovatel netvrdil dostatečně skutečnosti rozhodné pro stanovení daně. Podle krajského soudu stěžovatel na pochybnosti správce daně ohledně spojitosti poskytnutého daru s výkonem závislé činnosti dostatečně nereagoval. Konkrétní jiný než zaměstnanecký vztah obdarovaného k stěžovatel (jiný důvod daru) stěžovatel netvrdil, a proto nevyvstala v daňovém řízení ani konkrétní pochybnost, kterou by se při svém posouzení daňové orgány měly zabývat. Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl a v zásadě se ztotožnil s věcným posouzením krajského soudu.
6. Argumentaci stěžovatele předestřenou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že byť podal v předmětné věci odvolání proti všem třem původním dodatečným platebním výměrům správce daně, vedlejší účastník v napadeném rozhodnutí nerozhodl o dvou z těchto výměrů. Podle stěžovatele byla tímto postupem porušena dispoziční zásada, která podle něj ovládá odvolací řízení podle daňového řádu a která je součástí jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník byl povinen respektovat dispoziční úkon stěžovatele, neboť jinak by porušil právo stěžovatele na respektování autonomie jeho vůle a porušil by i princip procesní ekonomie; postup vedlejšího účastníka je podle stěžovatele rovněž projevem libovůle veřejné moci. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005 ze dne 1. 2. 2006, č. 888/2006 Sb. NSS, a na nález sp. zn. I. ÚS 1238/08 ze dne 14. 7. 2008 (N 131/50 SbNU 149). Z uvedených rozhodnutí podle stěžovatele vyplývá, že postup vedlejšího účastníka řízení, kdy předně vydá neúplné rozhodnutí o odvolání, a následně se po podání správní žaloby (a po více než roce od podání původního odvolání) snaží tuto vadu dodatečně zhojit vydáním dalších rozhodnutí pod samostatnými spisovými značkami, je nepřípustným zásahem veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Správní soudy se touto námitkou podle stěžovatele dostatečně nevypořádaly.
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z nichž napadená rozhodnutí vzešla [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu daňový řád a soudní řád správní k ochraně jeho práva poskytují; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní soud posoudil podání stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí správních soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele v této věci je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji námitku, že vedlejší účastník porušil dispoziční zásadu, nerozhodl-li v napadeném rozhodnutí o odvolání o všech třech napadených dodatečných platebních výběrech zároveň, byť se s ní správní soudy ústavně konformním způsobem zabývaly a vypořádaly. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Naopak Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. 9. 2020).
9. S námitkou stěžovatele ohledně porušení dispoziční zásady se NSS v napadeném rozhodnutí v bodech 19-21 ústavně konformním způsobem vypořádal. Jednak lze souhlasit s tvrzením NSS, že byť daňové řízení ovládáno dispoziční zásadou obecně je, nelze ji interpretovat tak, že by byl odvolací orgán povinen vydat jediné rozhodnutí o odvolání ve vztahu ke všem odvoláním napadeným rozhodnutím správce daně pouze na základě toho, že stěžovatel proti nim podal odvolání na jedné listině.
10. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/08 (s odkazem na výše citovaný rozsudek NSS č. j. 1 Afs 24/2005) Ústavní soud obecně dospěl k závěru, že dispoziční zásada představuje vyjádření autonomie vůle jednotlivce v oblasti procesního práva a že jejími konkrétními projevy jsou dispoziční úkony, které účastníci řízení činí, tj. kterými disponují řízením nebo předmětem řízení. Podle citovaného nálezu je soud povinen respektovat, zda žalobce žalobou napadl jedno rozhodnutí nebo rozhodnutí několik, ledaže by takové procesní jednání žalobce bylo v rozporu s procesními předpisy. Je-li objektivní kumulace přípustná (tj. je-li možná nebo vhodná), není soud oprávněn účinky dispozičního úkonu derogovat tím, že vyloučí věci k samostatnému projednání; učiní-li tak, protiprávně zasáhne do žalobcova veřejného subjektivního práva na respektování jeho autonomie vůle.
11. Právě uvedené závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/08 se však (jak správně dovodil rovněž NSS) na stěžovatelovu věc neuplatní z několika důvodů. Zaprvé, v citovaném nálezu tehdejší stěžovatel brojil proti usnesení, jímž správní soud vyloučil žalobu proti jednomu (ze dvou) dodatečných platebních výměrů k samostatnému projednání podle §39 odst. 2 soudního řádu správního. V projednávané věci však stěžovatel u správních soudů brojil proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o prvním platebním výměru. V tomto ohledu je nutné souhlasit s NSS, že daňový řád obdobu §39 odst. 2 soudního řádu správního neobsahuje, již v rovině podústavního procesního práva se tedy uvedené případy liší. Zadruhé je nutné zdůraznit, že obecné závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/08 by se nemohly na projednávanou věc stěžovatele analogicky uplatnit ani v případě odhlédnutí od konkrétní procení úpravy. Ústavní soud totiž v citovaném nálezu zdůraznil, že vyloučení věci k samostatnému projednání není toliko libovolným oprávněním soudu, ale že soud tak může postupovat jedině tehdy, podal-li žalobce jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje ústavně zaručené právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a svobodné individuální jednání.
12. V případě stěžovatele správní soudy dostatečně vysvětlily, proč oddělené rozhodnutí vedlejšího účastníka o jednotlivých dodatečných platebních výměrech obstojí. Na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 1238/08, ve které bylo v rámci správní žaloby brojeno proti dvěma platebním výměrům, kterými byla vyměřena daň stejného druhu (z příjmů fyzických osob) pouze pro rozdílná období (roky 2003 a 2004), v nyní projednávaném případě stěžovatele se tři dodatečné platební výměry týkaly jiné daně a nutně i jiných skutkových okolností. Závěr NSS, že nepojil-li napadené platební výměry společný skutkový ani právní základ, nebyl postup vedlejšího účastníka důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí, tedy obstojí právě i s ohledem na závazné závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/08.
13. Lze uzavřít, že správní soudy posoudily námitku stěžovatele týkající se rozsahu správní žalobou napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka ústavně konformním způsobem. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím správních soudů odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu