ECLI:CZ:US:2021:1.US.1245.21.1
sp. zn. I. ÚS 1245/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky AREAL SLATINA, a. s., se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 182/2021-226 ze dne 16. 2. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 9/2020-201 ze dne 9. 6. 2020 a Městského soudu v Brně č. j. 261 C 23/2015-180 ze dne 26. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Tomase Dimovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nadepsaným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uložil žalované stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2 569 957,50 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení za užívání části (a následně celého) pozemku vedlejšího účastníka (o výměře 6 883 m2) stěžovatelkou v letech 2014-2018 a zavázal ji k náhradě nákladů řízení ve výši 360 164,60 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 22 844,80 Kč. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho nepřípustnost, neboť se odvolací soud svým právním posouzením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
3. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jimi zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, ve skutečnosti však pouze polemizuje s jeho hodnocením a setrvale popírá, že by z provedených důkazů plynuly skutkové závěry, které obecné soudy učinily a které je následně vedly k právnímu závěru o důvodnosti žaloby, neboť měly za splněné podmínky vzniku bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky užíváním cizího pozemku bez právního důvodu (shodně na všech stupních soudní soustavy). V tomto ohledu nepředkládá stěžovatelka kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje námitky, které uplatnila v řízení před obecnými soudy a které byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Nejvyšší soud se s náhledem stěžovatelky na věc neztotožnil, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, a nadto vystihl, že stěžovatelka dovozuje své právní závěry z jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn.
4. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces, vyjma situací, kdy by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla, neboť zmíněná rozhodnutí zcela vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, a nepřísluší mu tak jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
5. V závěru stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí není zřejmé, jak se má zachovat, aby se ubránila budoucím nárokům vedlejšího účastníka. Ústavnímu soudu není zřejmé, co od něj stěžovatelka v tomto ohledu očekává. Nutnost vyřešení budoucího uspořádání vztahů účastníků řízení nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu, který je Ústavou povolán k ochraně ústavnosti, nikoli k udílení právních rad. Dodat lze snad jen, že "normální je nesoudit se".
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu