ECLI:CZ:US:2021:1.US.126.21.1
sp. zn. I. ÚS 126/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Peškové, zastoupené Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 10/2020-250 ze dne 17. 9. 2020, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Bc. Radka Peška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejšímu účastníku výživného pro nerozvedenou manželku za specifikované období devíti měsíců před rozvodem manželství. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") č. j. 19 C 22/2014-216 ze dne 30. 9. 2019 jí byla přiznána částka 13 850 Kč a vedlejšímu účastníku bylo uloženo nahradit náklady řízení státu - soudní poplatek ve výši 1 840 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka byl uvedený rozsudek změněn a žaloba stěžovatelky byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy; současně jí bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 27 087,60 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolacímu soudu je vytýkán nesprávný výklad §697 odst. 1 ve spojení s §913 občanského zákoníku a dokazování vedené v rozporu s §118b občanského soudního řádu. Stěžovatelka poukazuje na právní posouzení nalézacího soud (zejména vypořádání námitky rozporu s dobrými mravy), s nímž se - na rozdíl od odvolacího soudu - ztotožňuje. Uvádí, že po sedmi letech vedení soudního sporu již přiznané výživné nebude mít vliv na její finanční situaci, představovalo by však alespoň morální satisfakci. Podle stěžovatelky byla v řízení před obecnými soudy prokázána velmi odlišná hmotná a kulturní úroveň manželů v rozhodné době a současně nebylo prokázáno, že by rozvrat manželství byl způsoben výlučně stěžovatelkou. Závěr odvolacího soudu o rozporu žalovaného nároku s dobrými mravy proto nemůže s ohledem na znění aplikované právní úpravy obstát.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Bagatelní věc tak zpravidla (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Tím má Ústavní soud na mysli situace, kdy se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodní nebo se jejich závěry a odůvodnění příčí pravidlům logiky, jsou výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3233/19 ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19 ze dne 11. 2. 2020, či sp. zn. III. ÚS 1329/18 ze dne 23. 10. 2018 (N 176/91 SbNU 205) aj.].
5. Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní a stěžovatelka žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsala; sama uvedla, že v současné době výsledek řízení její finanční situaci neovlivní, jde jí zejména o morální satisfakci. Ústavní soud se proto zabýval pouze tím, zda odvolací soud svým rozhodnutím neporušil samotnou podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky; dospěl přitom k závěru, že nikoli.
6. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo podle odvolacího soudu nesprávné ze dvou důvodů. Jednak nalézací soud, ač měl, nevzal v potaz závazky vzniklé ze společného manželství, které v rozhodné době vypořádával výhradně vedlejší účastník (bod 9). Blíže se však tímto aspektem nezabýval, neboť se na základě nalézacím soudem zjištěného skutkového stavu, doplněného o další dokazování (nikoli rozporné s koncentrační zásadou, jak odvolací soud vysvětluje v bodě 12 odůvodnění), neztotožnil zejména s jeho posouzením námitky rozporu s dobrými mravy (bod 10). Odůvodnění hodnocení doplněných důkazů (body 11-15) ani právního závěru odvolacího soudu (body 16-20), které jej vedly ke změně rozsudku nalézacího soudu, nenasvědčuje zakázané svévoli ani nevybočuje ze standardů náležitého odůvodnění, jaké požaduje čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Ústavnímu soudu předkládané výhrady měla stěžovatelka možnost uvádět již u soudu odvolacího, což také učinila. Skutečnost, že jej o svém náhledu na věc nepřesvědčila (ani to, že v prvním stupni řízení byla úspěšná), porušení jejích základních práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na soudní ochranu [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu