ECLI:CZ:US:2021:1.US.1262.21.1
sp. zn. I. ÚS 1262/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti LOUDA Alform, výrobní družstvo, Kolín, Třídvorská 697, zastoupeného JUDr. Andreou Jamborovu, advokátkou se sídlem Kolín, Politických vězňů 44, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 6. 2018 č. j. 15 C 211/2015-166, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 č. j. 21 Co 130/2019-233 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 23 Cdo 391/2021-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 181 177,73 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 407 578 Kč, neboť má za to, že jimi bylo porušena jeho práva zaručená podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kolíně uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 91 734,73 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky ve výši 90 043 Kč s příslušenstvím, zamítl vzájemný návrh, kterým se stěžovatel domáhal po žalobkyni zaplacení částky ve výši 1 407 578 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V doplňujícím usnesení ze dne 11. 4. 2019 č. j. 15 C 211/2015-203 pak Okresní soud v Kolíně odmítl vzájemný návrh stěžovatele ze dne 26. 5. 2016.
Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu došlo postupem Nejvyššího soudu, který se odmítl zabývat jeho dovoláním. Uvádí, že nemohl dovolací otázku vymezit v důsledku postupu okresního a krajského soudu, neboť jejich odůvodnění trpí vadami, které to znemožňují. Na podporu svého tvrzení stěžovatel podrobně rekapituluje námitky, které předestřel již v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoliv domýšlet či doplňovat.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že stěžovatel nijak konkrétně nevymezil, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje jeho přípustnost. Stěžovatel nepoložil ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem posouzení dovolacím soudem. Pokud jde o námitky k procesním nedostatkům řízení u obou soudů a nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, dovolací soud připomněl, že jde o námitky směřujícími do konkrétních vad řízení, které nemohou založit přípustnost dovolání.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práv nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu