ECLI:CZ:US:2021:1.US.1275.21.1
sp. zn. I. ÚS 1275/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem Kostelní 840, Stříbro, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 222/2021-255 ze dne 9. 3. 2021 a Okresního soudu v Prachaticích č. j. 23 P 42/2015-217, 9 P a Nc 36/2020 ze dne 22. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně navrhuje odložení jejich vykonatelnosti, neboť placením nesprávně určeného výživného mu hrozí nepoměrně vyšší újma, než nezletilým dětem, které mají k dispozici dosavadní výživné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo stanoveno, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu staršího syna v období 1. 9. 2019 až 28. 2. 2020 částkou 6 800,- Kč, v období 1. 3. až 30. 4. 2020 částkou 5 700,- Kč měsíčně, v období 1. 5. až 30. 9. 2020 částkou 4 800,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 10. 2020 částkou 6 000,- Kč měsíčně; a na výživu mladšího nezletilého syna je povinen přispívat v období 1. 9. 2019 až 28. 2. 2020 částkou 6 400,- Kč měsíčně, v období 1. 3. až 30. 4. 2020 částkou 5 300,- Kč měsíčně, v období 1. 5. až 30. 9. 2020 částkou 4 400,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 10. 2020 částkou 5 500,- Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném za období 1. 9. 2019 až 22. 12. 2020 pro staršího syna ve výši 19 900,- Kč a pro mladšího syna ve výši 18 150,- Kč tak, že otec je nedoplatek povinen zaplatit ve splátkách po 1 500,- Kč měsíčně pro každé z dětí spolu s běžným výživným. Návrh otce na snížení výživného byl zamítnut a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, pokud jde o výši výživného za jednotlivá období; změnil den splatnosti výživného a určil, že nedoplatek na výživném pro staršího syna ve výši 39 800,- Kč a pro mladšího syna ve výši 36 300,- Kč je stěžovatel povinen splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 200,- Kč na každé z dětí spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek k rukám matky.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Zejména namítá, že soudy nesprávně zjistily jeho čisté příjmy, když pominuly reálné náklady a výdaje, které v rámci svého podnikání vynaložil na zajištění a na udržení svých příjmů. Důkazní návrh vypracováním znaleckého posudku nalézací soud zamítl jako nadbytečný. Soudy se rovněž dostatečně nevypořádaly s otázkou skutečných potřeb nezletilých dětí a s otázkou příjmových a majetkových poměrů matky nezletilých dětí. Má za to, že potřeby dětí byly z dosavadního výživného plně saturovány, navíc v době pandemie Covid-19 je notorietou, že zájmové a další činnosti dětí jsou značně omezeny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával jejich výši a zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu, a to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného a relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost, kdy je hodnotily z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci. Ústavní soud se neztotožňuje s přesvědčením stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Z odůvodnění soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatele patřičně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Srozumitelně uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Zejména poukázaly na změnu poměrů, ke které došlo od posledního pravomocného rozhodnutí ze dne 26. 9. 2014, kdy se potřeby nezletilých dětí zvýšily v souvislosti s přibývajícím věkem, se školní docházkou, v souvislosti se zájmovými aktivitami. Odvolací soud poukázal dále na to, že otec se tím, že změnil právní formu podnikání a uzavřel pracovní smlouvu s příjmem kolem 20 000 Kč měsíčně čistého, i když nadále jako jediný společník a jednatel společnosti vykonává v podstatě stejnou činnost, kterou vykonával jako OSVČ, vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti, jak má na mysli ust. §913 odst. 2 obč. zák. Důvod změny právní formy podnikání, a tudíž poklesu příjmu, neprokázal. Odvolací soud rovněž dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k důkazu znaleckým posudkem, kdy v tomto směru zdůraznil, že stěžovatel uplatňuje výdaje procentem z příjmů ve výši 60 %, kdy se má za to, že v této částce jsou zahrnuty veškeré výdaje poplatníka vynaložené v souvislosti s dosahováním příjmu z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti. Znalecký posudek by tak podle soudu pro rozhodnutí ve věci nic podstatného nepřinesl.
Ústavní soud konstatuje, že za dané situace, kdy poměry obou rodičů i nezletilých byly dostatečně zjištěny a jsou odpovídajícím podkladem pro rozhodnutí o úpravě výživného, v postupu soudů neshledal pochybení, jež by svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti.
Pokud jde o poukazy na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu