ECLI:CZ:US:2021:1.US.1289.21.1
sp. zn. I. ÚS 1289/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavní stížnosti Vladimíra Hrubého, zastoupeného Mgr. Ondřejem Ripelem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 18, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2018 č. j. 14 EC 67/2010-300 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019 č. j. 29 Co 225/2019-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 6. 2011 č. j. 14 EC 67/2010-69 uložil stěžovateli a dalším dvěma žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 112 900 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel podal dne 13. 8. 2015 proti rozsudku žalobu pro zmatečnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7. 11. 2018 č. j. 14 EC 67/2010-300 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2019 č. j. 29 Co 225/2019-319 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II., zrušil ve výrocích III. a IV. a řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 24. 2. 2021 č. j. 27 Cdo 697/2020, neboť dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož řízení netrpělo zmatečnostní vadou podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatel nesouhlasí především s právními závěry soudů stran zamítnutí jeho žaloby pro zmatečnost. Namítá, že podmínka přípustnosti žaloby pro zmatečnost byla soudem prvního i druhého stupně vyložena ryze formalisticky a jejich výklad není v souladu se spravedlností a teleologickým smyslem tohoto institutu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ se však nejedná.
Ústavní soud ověřil, že soudy se návrhy i námitkami stěžovatele dostatečně zabývaly a Městský soud v Praze podrobně zdůvodnil své závěry, ke kterým dospěl při posuzování odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. Zejména podrobně objasnil důvody, pro které stěžovatelem uváděné skutečnosti není možné pokládat za stav, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (ve smyslu §229 odst. 2, písm. b) o. s. ř.). Odvolací soud též rozvedl, proč skutečnost, že stěžovatel o řízení nevěděl, nemůže v daném případě představovat zmatečnostní vadu řízení. Napadené rozhodnutí je tak patřičně odůvodněno, soudy obou stupňů uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud nicméně na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho odmítavé rozhodnutí je jasné, srozumitelně a odpovídajícím způsobem se vypořádává s námitkami stěžovatele. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu