ECLI:CZ:US:2021:1.US.1315.21.1
sp. zn. I. ÚS 1315/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrava-Heřmanice, zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou, sídlem Veleslavínova 133/7, Olomouc, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. ledna 2020 č. j. 28 T 7/2019-1254, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2020 č. j. 1 To 29/2020-1361 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 8 Tdo 175/2021-1542; za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností (včetně jejího pozdějšího doplnění) domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let. Uvedeného se měl dopustit tím, že spolu s dalším spoluodsouzeným nutili u Brna poškozeného Ivana B. (jedná se o pseudonym) k zaplacení 500 000 Kč za automobil, který poškozenému slíbili v budoucnu dodat. Částku si vynucovali četnými výhružkami, které umocňovali manipulací se střelnou zbraní. Stěžovatel poté skupinu opustil, spoluodsouzený odjel s poškozeným k Olomouci, kde na odlehlém místě s dorazivším třetím spoluodsouzeným pokračovali v "přesvědčování" poškozeného, a to včetně hrozeb ublížení jeho rodinným příslušníkům a nakonec i střelbou kolem poškozeného. Na místo dojel posléze též stěžovatel, nedlouho po něm však i hlídky Policie ČR, které odsouzeným v pokračování jejich činnosti zabránily. Svým jednáním odsouzení poškozenému mj. způsobili posttraumatickou stresovou poruchu (těžkou újmu na zdraví). Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil, nicméně napadeným rozsudkem stěžovatele odsoudil za stejný trestný čin. Jediným zásadním rozdílem bylo odlišné zhodnocení následků trestné činnosti posttraumatickou stresovou poruchou u poškozeného, odvolací soud totiž neposoudil jako těžkou újmu na zdraví. S tím související změna kvalifikované skutkové podstaty znamenala pro stěžovatele i snížení trestu odnětí svobody na 4,5 roku. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Především odmítá, že by popsaný skutek měl být podřazen pod danou skutkovou podstatu vydírání, neboť ta předpokládá spáchání takového činu se zbraní a nejméně se dvěma dalšími osobami. Na jeho osobě se tyto prvky ale aplikovat nemohou. Z popisu skutku je patrné, že se nejzávažnější části jednání u Olomouce neúčastnil a neměl na ní ani žádný vliv; třetího spoluodsouzeného ostatně vůbec neznal a o jeho zapojení rozhodl druhý spoluodsouzený sám. Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by měl vědět o manipulaci se střelnou zbraní před poškozeným v době, kdy se jej snažil s prvním spoluodsouzeným přimět k zaplacení peněz. Stěžovatel nemůže být považován za spolupachatele jen na základě toho, že se nacházel na místě činu při zásahu Policie ČR. Naopak se po celou dobu snažil spíše pomoci poškozenému se získáním peněz a chtěl vše řešit v klidu. U hlavního líčení projevil lítost a uvedl, že výsledný vývoj si rozhodně nepřál. Druhý okruh námitek stěžovatele směřuje k porušení práva na zákonného soudce. V průběhu (původního) hlavního líčení před Okresním soudem v Olomouci ze znaleckého posudku totiž vyplynula posttraumatická stresová porucha poškozeného a Vrchní soud v Olomouci příslušným usnesením rozhodl, že k projednání dané trestní věci je věcně příslušný Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který poté o věci rozhodl v prvním stupni. Jestliže ale v odvolacím řízení dospěl vzhledem k aktuálnímu stavu poškozeného Vrchní soud v Olomouci k závěru, že těžká újma na zdraví nakonec nenastala (viz výše), měl věc k projednání a rozhodnutí znovu postoupit Okresnímu soudu v Olomouci.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu jde o návrh přípustný a k jeho projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu rozsudku nalézacího soudu ovšem Ústavní soud příslušný není, neboť jej ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil již odvolací soud a není tudíž ani teoreticky možné jej zrušit podruhé. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. I když stěžovatel u prvního okruhu námitek formálně zpochybňuje správnost právní kvalifikace trestného činu na daný skutkový děj, ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy (např. zda se stěžovatel účastnil vyhrožování pomocí manipulace se zbraní, nakolik byl srozuměn se situací odehrávající se u Olomouce). Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Všechny výše stručně rekapitulované námitky stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Ústavní soud se nedomnívá, že by se nalézací či poté odvolací soud dopustily nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, a vědom si výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování skutkového stavu, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil Nejvyšší soud, potažmo soud nalézací a odvolací (srov. body 18-25 usnesení Nejvyššího soudu a v nich uvedené podrobné odkazy na rozhodnutí soudů nižších stupňů). Ke spolupachatelství postačuje společný úmysl zúčastněných, který stěžovatel sdílel a bezprostředně se na vydírání poškozeného podílel. Ve vztahu k použití zbraně jednal v úmyslu nepřímém. Stěžovatel možná dopředu nevěděl o účasti třetího spoluodsouzeného a jeho záměru střílet kolem poškozeného. O situaci u Olomouce včetně střelby byl však pomocí zpráv na mobil druhým spolupachatelem informován, přesto na místo přijel a po svém příjezdu se od jednání zbylých spoluodsouzených nijak nedistancoval.
9. Obdobně nemá Ústavní soud námitek ani proti stěžovatelem zpochybňované příslušnosti rozhodujících soudů. Za porušení práva na zákonného soudce stěžovatel považuje, že ve věci rozhodoval v prvním stupni místo Okresního soudu v Olomouci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Není ani potřebné posuzovat důvody pro takový postup v přezkoumávaném řízení, neboť v obecné rovině vůbec nemůže jít o postup nezákonný. Dle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu totiž lze dovolání podat v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, případně soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. I kdyby tedy hypoteticky nastala "neoprávněně" situace dovozovaná stěžovatelem, pokrývá ji výjimka obsažená v citovaném ustanovení ("rozhodl soud vyššího stupně") a situaci předvídanou již mnoho let platným zákonem nelze bez dalšího považovat za obecně protiústavní, ostatně nic takového ani stěžovatel netvrdí.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze shrnout, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu