ECLI:CZ:US:2021:1.US.1354.21.1
sp. zn. I. ÚS 1354/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. B., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. P 326/2014-612 ze dne 15. 9. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 238/2020-672 ze dne 11. 3. 2021, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva (resp. také základní práva nezletilého syna) garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také čl. 3 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov č. j. P 326/2014-612 ze dne 15. 9. 2020 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně") byl zamítnut návrh stěžovatelky na změnu úpravy styku nezletilého P. H. s otcem (výrok I). Pod výroky II a III bylo rozhodnuto o výživném na nezletilého a o úhradě nedoplatku na výživném, výrokem IV pak bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i otce nezletilého rozhodl Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") shora označeným rozsudkem č. j. 13 Co 238/2020-672 ze dne 11. 3. 2021 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že - zjednodušeně řečeno - zúžil běžný styk otce s nezletilým na sobotu a neděli a dále rozhodl o styku během prázdnin (výrok I), pod výroky II a III bylo rozhodnuto o zvýšení výživného a dlužném zvýšeném výživném pro nezletilého; výrokem IV pak bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že soudy v napadených rozhodnutích adekvátně nezohlednily nejlepší zájem nezletilého, neboť v nejlepším zájmu nezletilého je minimalizace styku s otcem, zejména zabránění pobytu v nevhodném výchovném prostředí (v domácnosti otce dochází z důvodů agresivity a nevhodného užívání alkoholu k projevům domácího násilí). Soudy dle stěžovatelky nevhodně vyhodnotily provedené důkazy, respektive odmítly provést navrhované důkazy, aniž by svoje rozhodnutí řádně odůvodnily; navíc se nevypořádaly se všemi jejími námitkami. Stěžovatelka poukazuje zejména na neprovedení důkazů trestními spisy a upozorňuje rovněž na probíhající trestní řízení vedené proti otci nezletilého před Okresním soudem Brno-venkov (sp. zn. 43 T 26/2018) pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Soudy učinily toliko závěr, že se jedná o ojedinělé excesy, resp., že násilí se doposud neobrátilo proti nezletilému (závěr krajského soudu). Nepatřičný je v tomto ohledu rovněž závěr krajského soudu o tom, že nezletilý vyjadřuje pozitivní vztah k otci i závěr o tom, že nezletilý je řádně zastoupen ustanoveným opatrovníkem. Obecné soudy tak dle stěžovatelky nepostupovaly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí zatížily závažnými vadami a porušily i práva nezletilého. Postupem nadepsaných soudů tak došlo k porušení shora označených základních práv stěžovatelky a nezletilého.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné především předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť předkládá pouze námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s konkrétními důvody, na nichž obecné soudy - respektive krajský soud, který modifikoval rozsah styku - založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
Takové formy protiústavnosti však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že zejména krajský soud se náležitě vypořádal s námitkami stěžovatelky: proč její výhrady k osobnosti a chování otce nezletilého nepovažoval za důvodné, proč přistoupil k omezení styku otce s nezletilým i jakým způsobem byla realizována participační práva dítěte (viz body 18 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud tak svoje rozhodnutí jasně, logicky a plausibilně odůvodnil ve smyslu ústavně právních požadavků kladených na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rozhodování krajského soudu tak nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
V tomto ohledu se pak výtky stěžovatelky jeví ještě předčasnými, jelikož bude namístě nejprve zjistit, zda a jak se úprava styku nastavená krajským soudem v praxi osvědčí z hlediska jejích dopadů na celkové prospívání nezletilého, přičemž ani trestní řízení vedené proti otci nezletilého před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 26/2018 není doposud skončeno (dle informací z veřejně dostupné databáze Ministerstva spravedlnosti https://infosoud.justice.cz byla ve věci opětovně podána obžaloba a hlavní líčení je nařízeno na 6. 9. 2021). Stěžovatelkou nyní rozporované vymezení styku nezletilého s otcem tak má z podstaty věci dočasný - a nikoli do budoucna již neměnný - charakter, kdy krajský soud jasně uvádí, že v budoucnu nelze vyloučit ani vydání rozhodnutí v tom smyslu, že se styk nezletilého s otcem neupravuje s ohledem na nezájem otce (bod 18 in fine napadeného rozsudku).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu