ECLI:CZ:US:2021:1.US.138.21.1
sp. zn. I. ÚS 138/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 373/2020-318 ze dne 21. 12. 2020 a usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D. č. j. 147 EX 853/16-301 ze dne 6. 10. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., jako účastníků řízení, a společnosti SITTOW a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nadepsaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl potvrzen výrok II usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D. (dále jen "soudní exekutor"), kterým zastavil exekuci k návrhu stěžovatelky podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uložil jí jako oprávněné pro specifické okolnosti průběhu exekuce nahradit náklady exekuce ve výši 122 743 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zpochybňuje jednak výklad §89 exekučního řádu, učiněný odvolacím soudem, dále i určení výše odměny exekutora podle §5 odst. 1 exekučního tarifu. Stěžovatelka brojí proti postupu soudního exekutora, který jí omylem zaslal nejprve rozepsaný koncept svého rozhodnutí, a teprve o měsíc později jí s omluvou zaslal konečné znění napadeného usnesení; domnívá se, že původní "rozhodnutí" mělo být k jejímu odvolání (o kterém nebylo rozhodnuto) zrušeno, či jinak odklizeno, a že pozdější usnesení je nicotné, neboť o věci již bylo rozhodnuto. Stěžovatelka podle svých slov trpí v důsledku procesního postupu exekutora právní nejistotou a je poškozena svévolí odvolacího soudu, který jej posvěcuje.
3. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž i na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), přestože se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž je obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
4. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu. Přiložený dokument, označený jako usnesení soudního exekutora č. j. 147 EX 853/16-301 ze dne 7. 9. 2020, je zjevně rozepsaným konceptem později vydaného rozhodnutí. Jako takový, byť byl stěžovatelce omylem doručen, nemá právní relevanci, a tedy žádný potenciál zásahu do práv stěžovatelky, jak stěžovatelce vysvětlil již odvolací soud (viz bod 18 usnesení).
5. Otázkou procesního zavinění na zastavení exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu i výší přiznané odměny exekutora se odvolací soud zabýval a s ohledem na konkrétní okolnosti věci neshledal odvolání stěžovatelky důvodným (viz zejména body 8 a 16 usnesení). Svým závěrem se nijak neprotiví nálezům sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a sp. zn. I. ÚS 639/04 ze dne 10. 10. 2007 (N 155/47 SbNU 25), jichž se stěžovatelka dovolává a které navíc dopadají na skutkově jiný průběh exekučního řízení (dobrovolné plnění povinného). Stěžovatelka vyzdvihuje, že soudní exekutor nemůže mít nárok na odměnu v dané výši, neboť v exekuci ničeho nevymohl. Nedodává však již, že exekuce byla zastavena těsně před realizací nařízené dražby nemovitosti povinné vedlejší účastnice, a to k neodůvodněnému návrhu oprávněné stěžovatelky. Představa uspokojení stěžovatelky v exekučním řízení tedy nebyla hypotetická a vzdálená, jak stěžovatelka prezentuje.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu