ECLI:CZ:US:2021:1.US.1382.21.1
sp. zn. I. ÚS 1382/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2021 č. j. 14 Co 60/2021-495, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) V. B. a nezletilých b) V. B. a c) W. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupený advokátem [viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Před Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") bylo vedeno řízení ve věci péče o nezletilé děti V. B. a W. B., kteří jsou společnými dětmi stěžovatele a vedlejší účastnice a) V. B. (dále jen "matka"). Rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 12. 2020 č. j. 0 P 30/2017-359 byla stěžovateli zvýšena vyživovací povinnost od 1. 9. 2019 k nezletilé V. na 20 000 Kč a na nezletilého W. 15 000 Kč, splatná vždy 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Nedoplatek na zvýšeném výživném od 1. 9. 2019 do 30. 11. 2020 pro nezletilou V. 195 000 Kč a pro nezletilého W. 150 000 Kč obvodní soud uložil stěžovateli uhradit k rukám matky do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Dále bylo zastaveno řízení o nařízení výkonu rozhodnutí z důvodu zpětvzetí návrhu stěžovatelem (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. V záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo výrokem I. potvrzeno běžné výživné stanovené rozsudkem obvodního soudu, ale ohledně nedoplatku na zvýšeném výživném za období od 1. 9. 2019 do 28. 2. 2021 byl změněn pro nezletilou V. ve výši 195 000 Kč a pro nezletilého W. ve výši 150 000 Kč, které bylo uloženo stěžovateli uhradit k rukám matky do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry městského soudu týkajícími se stanovení výživného vůči nezletilým dětem nesouhlasí, přičemž tomuto soudu vytýká, že měl vycházet při hodnocení jeho majetkových poměrů z jeho aktuálních příjmů, které má jako statutární orgán dvou společností, a nikoli ze spotřebovaných úspor, které měl z předchozí závodní činnosti v letech 1988-1998. Namítá, že zvýšení výživného na trojnásobek předchozí částky neodpovídá jeho příjmům a je zdůvodněno jen tím, že došlo k růstu výdajů jeho dětí (sjednává výlučně matka). Soudy nevzaly v úvahu, že matka dobrovolně nepracuje, vlastní řadu luxusních bytů a v mezidobí se jejich řada rozšířila o byt v H. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné pro absenci náležitého odůvodnění, pouze potvrdil závěry obvodního soudu a je zatíženo zásadními vadami, postrádá jakoukoli logiku a je vůči stěžovateli nepřiměřeně přísné. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a ESLP a navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Ústavní soud předně připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
7. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Městský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
8. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Tomuto požadavku městský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil, resp. srozumitelně vysvětlil, proč v nyní posuzovaném případě při stanovení výše výživného vycházel z potenciálních příjmů stěžovatele. Městský soud v rozhodnutí uvedl, že pokud stěžovatel v řízení před obvodním soudem nespolupracoval při zjišťování jeho majetkových poměrů, odmítl obvodnímu soudu při jednání dne 20. 7. 2020 sdělit výši svých úspor v hotovosti, že do těchto peněz nikomu nic není (č. l. 305), proto shledal správným postup obvodního soudu, který aplikoval ustanovení §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") a stanovil výši výživného. Opodstatněný, byť současně odůvodněný zcela stručně, je rovněž závěr směřující k navýšení vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Městský soud zde postupoval v souladu se závěry ustálené judikatury zdejšího soudu, z nichž vyplývá, že ve vztahu k určení výše výživného oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, byť v daném případě potenciálních, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též §913 či §915 občanského zákoníku).
10. Na těchto závěrech nehodlá ? a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže ? zdejší soud cokoli přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje toliko obecnými odkazy na shora uvedená ustanovení Listiny, Ústavní soud mu nemůže s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného vyhovět.
11. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na čemž nemůže nic změnit ani nesouhlas stěžovatele. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze ? navzdory odlišnému názoru stěžovatele ? označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného, když odkaz stěžovatele na judikaturu neshledal případným.
13. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž by byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Jak ovšem bylo vysvětleno výše, k takovému zásahu či pochybení v nyní posuzovaném případě nedošlo.
14. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že došlo ke změně poměrů, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky, může v budoucnu výši výživného upravit také jinak.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu