ECLI:CZ:US:2021:1.US.1396.21.1
sp. zn. I. ÚS 1396/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. T., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, směřujícího proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 11 Tdo 1275/2020-977; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tato pochybení ovšem váže na postup všech obecných soudů v řízení a nalézací a odvolací soud uvádí též mezi účastníky řízení. Jelikož je však Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. Pl. 25/2000) a na zmíněné procesní strategii stěžovatel trvá též v návětí uvádějícím ústavní stížnost, přistoupil Ústavní soud k přezkumu pouze rozhodnutí dovolacího soudu.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl uznán Okresním soudem v Teplicích vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem na pět let. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000 Kč. Předmětného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že v období zhruba tří let prodával jiné osobě heroin v celkovém množství 828 gramů. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl, neúspěšné bylo rovněž dovolání stěžovatele.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Jak již bylo uvedeno, ačkoliv stěžovatel napadá formálně jen usnesení Nejvyššího soudu, vymezuje se proti celému průběhu řízení. Má za to, že obecné soudy nerovně přistupovaly k provádění a hodnocení důkazů, ty jím navrhované opomíjely či znevažovaly, naopak důkazy mu přitěžující byly automaticky považovány za věrohodné. Hlavní problém představuje nekritický přístup k svědectví osoby, které měl drogu prodávat, přitom jde o člověka chorobně lhavého a chtějícího vyjít vstříc Policii ČR. Naopak ke svědectví jiného prodejce heroinu ve prospěch stěžovatele soudy chybně nepřihlédly. Stěžovatel nesouhlasí ani s výší uděleného trestu. V předchozí větě zmíněnému prodejci drog byl stejným nalézacím soudem v podstatě za shodnou trestnou činnost uložen podmíněný trest odnětí svobody na dva roky, což odporuje zásadě rovnosti před zákonem. V neposlední řadě se stěžovatel ohrazuje proti výši peněžitého trestu - je pravdou, že disponuje rozsáhlým nemovitým majetkem, ten je ale zatížen úvěry a obecné soudy tuto skutečnost nezohlednily.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto proto, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů, respektive protože dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 trestního řadu. Po podrobném přezkumu usnesení Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud na tomto závěru dovolacího soudu žádné ústavněprávní vady, ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádná taková pochybení Nejvyššího soudu netvrdí.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnosti by nemohl vyhovět ani v případě, kdyby stěžovatel napadl všechna rozhodnutí obecných soudů v řízení. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel však nesouhlasí výhradně se skutkovými závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy (např. zda ten či onen svědek byl důvěryhodný či nikoliv). Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Všechny své námitky stěžovatel uplatnil již v odvolání a dovolání. Ústavní soud se nedomnívá, že by se nalézací či poté odvolací soud dopustily nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, a vědom si výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování skutkového stavu, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil právě Nejvyšší soud (srov. body 26-34 usnesení Nejvyššího soudu). Totéž je možné prohlásit o polemice s výší uloženého trestu, kde nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ve srovnání s obvyklými tresty u obdobné trestné činnosti se jedná naopak o trest velmi shovívavý. Jediná skutečně nová námitka stěžovatele oproti dovolání, totiž tvrzení o tom, že nalézací soud nepřihlédl při uložení peněžního trestu k argumentu o zatížení jeho majetku úvěry, je zcela neopodstatněná, neboť právě touto záležitostí se soud prvního stupně podrobně zaobíral (srov. bod 21 jeho rozsudku).
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze shrnout, že v projednávané věci Ústavní soud nemá závěrům napadeného usnesení Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad, ke stejnému závěru by došel i ve vztahu k ostatním rozhodnutím obecných soudů v řízení, pokud by byly řádně napadeny. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu