ECLI:CZ:US:2021:1.US.1504.21.1
sp. zn. I. ÚS 1504/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Věry Čadilové, zastoupené Janem Novákem, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 512, 284 01 Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 585/2021-428 ze dne 16. 3. 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 180/2020-391 ze dne 23. 9. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 11 C 21/2017-310 ze dne 17. 12. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Kolíně vyhověl žalobě na určení vlastnického práva k nemovitosti, směřující proti stěžovatelce jakožto v katastru nemovitostí zapsané vlastnici, a určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 156 m2 v katastrálním území Libodřice, vymezeného v rozsudku blíže specifikovaným geometrickým plánem a nově vzniklého z původního pozemku parc. č. st. X2 o původní výměře 440 m2 v témže katastrálním území, zapsaného na listu vlastnictví č. X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy při svém rozhodování přehlédly dosavadní ustálenou rozhodovací praxi týkající se otázky vydržení nemovitých věcí, na niž příkladmo odkázala. Za stěžejní stěžovatelka považuje neomluvitelnost omylu žalobce v dobrou víru držby. Má za to, že bylo na žalobci, aby se ujistil o tom, co nabývá tvarem i výměrou z hodnověrného zdroje, a to obzvláště za stavu, kdy pozemek nemá své parcelní číslo. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy napadenými rozhodnutími dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Zejména Nejvyšší soud se srozumitelně a racionálně vypořádal s odkazy stěžovatelky na ustálenou judikaturu vztahující se k problematice vydržení. Nejprve poukázal na to, že hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V té souvislosti dovolací soud zdůraznil, že povědomost nabyvatele pozemku o jeho výměře je nutné odlišit od ověření této výměry v terénu přeměřením pozemku. S odkazem na svůj rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 ze dne 28. 1. 2015 Nejvyšší soud uvedl, že pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, vždy bezpodmínečně seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice, jestliže to okolnosti konkrétního případu nevyžadují.
V rámci provedeného dokazování bylo soudy v nynější věci zjištěno, že omluvitelný omyl žalobce byl vyvolán tím, že mu (a jeho bývalé manželce) převodci předali pozemek v roce 1971 již v hranicích, jak jej sami užívali, přičemž pozemek byl tomu odpovídajícím způsobem i oplocen. Současně vyšlo najevo, že žalovaná ani některý z jejích právních předchůdců po dobu více než 40 let nevznesli proti užívání sporné části pozemku ze strany žalobce žádné výhrady. Řada vyslechnutých svědků potvrdila svoji domněnku o tom, že žalobci (a dříve též jeho manželce) pozemek patří, resp. patřil. Nebýt tak uskutečnění soupisu nemovitostí za účelem zjišťování průběhu hranic pro obnovou katastrálního operátu v listopadu roku 2016, ke sporu o pozemek by zřejmě vůbec nedošlo. Do té doby ani žalovaná ani její právní předchůdci nepředpokládali, že předmětem držby ze strany žalobce je právě i část jejich pozemku, nyní představující pozemek samostatný. Pakliže tedy za všech těchto okolností soudy dospěly k závěru o vydržení předmětného pozemku žalobcem, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Ostatně, jak přiléhavě poznamenal již Nejvyšší soud (s odkazem na svůj rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 ze dne 28. 11. 2012) v napadeném usnesení, dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku (jako řádný a bdělý hospodář) nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek. Ve spojitosti s tím stojí za zmínku i zakotvení institutu mimořádného vydržení v novém občanském zákoníku (§1095), dle něhož platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by jinak bylo k vydržení předmětného vlastnického práva zapotřebí (tj. u nemovitostí nepřetržitě alespoň 20 let), vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, ledaže se mu prokáže nepoctivý úmysl. Ačkoli se tato právní úprava v poměrech souzené věci neuplatní, je na ní dobře patrné, že úvahy Nejvyššího soudu, nastíněné ve vzpomenutém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, nacházejí v jistém ohledu svůj odraz i v platné právní úpravě.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu