ECLI:CZ:US:2021:1.US.1532.21.1
sp. zn. I. ÚS 1532/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V.D.KUKA a.s., Praha 2, Vinohradská 1789/40, zastoupené Mgr. Barborou Gaveau, advokátkou se sídlem Praha 5, Stroupežnického 20, proti vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 4. 2021 č. j. 3 KZN 910/2020-51, vyrozumění státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2021 č. j. ZN 6008/2019-83 a vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, vnější služby, místního oddělení Malá Strana ze dne 26. 11. 2020 č. j. KRPA-421087-16/ČJ-2019-001112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené vyrozumění Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, vnější služby, místního oddělení Malá Strana (dále jen "policejní orgán"), jímž jí bylo oznámeno, že ve věci, v níž podávala trestní oznámení, nebylo možno učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, nebyly tedy zahájeny úkony trestního řízení, rovněž se nejedná o podezření ze spáchání přestupku, a proto se navrhuje věc uložit. Dále navrhuje zrušení vyrozumění státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, kterým jí bylo oznámeno, že výše popsaný postup policejního orgánu lze akceptovat. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jímž byla informována o tom, že její podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný. Stěžovatelka rovněž podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 6, čl. l1 odst. 1, 3 a 4, čl. 31, čl. 34 odst. 2, čl. 35 odst. 1 a 3, 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala jako oznamovatelka, která podávala trestní oznámení na M. Š. a B. H. Brojí proti závěru orgánů činných v trestním řízení, že jim nepřísluší hodnotit průběh jednání a rozhodování úředních osob činných na stavebním úřadu. Tyto orgány podle stěžovatelky v rozporu se zákazem libovůle při výkonu veřejné moci vykládají zákon odlišně. Stěžovatelka dále velmi obsáhle popisuje skutkové okolnosti případu, jehož se její trestní oznámení týkalo. Uvádí, že jednání úředních osob a M. Š. mají charakter trvajícího trestného činu se závažnými dopady. Stát podle ní nezajistil ochranu před obecným ohrožením, práva na život, jejích práv a veřejného zájmu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu na základě obecné ústavní stížnosti zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že je v prvé řadě na uvážení orgánů činných v trestním řízení, zda shledají předpoklady pro zahájení trestního stíhání, resp. trestního řízení proti určitým osobám. Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, ovšem zároveň uvedl, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 a III. ÚS 2012/18 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
V posuzované věci navíc stěžovatelce jakožto poškozené nevzniklo právo na účinné vyšetřování, neboť se nejednalo o trestný čin zasahující do její fyzické integrity, ani jinak zvlášť intenzivním způsobem porušující její důstojnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18). S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která právo na účinné vyšetřování zpravidla dovozuje pouze ve vztahu k čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vychází Ústavní soud z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu. Jde toliko o trestné činy nejzávažnější, tedy případy, kdy poškozenému byla tvrzenou trestnou činností způsobena intenzivní újma s přetrvávajícími důsledky (typicky poškození života a zdraví) při splnění dalších kritérií (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3390/18), resp. jde o trestné činy, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život či porušením zákazu mučení či jiného ponižujícího a nelidského zacházení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14), jako je např. obchodování s lidmi (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 či usnesení sp. zn. II. ÚS 442/19). Stěžovatelka sice tvrdí, že jednáním, jehož se týkalo její trestní oznámení, dochází mj. k ohrožení života a zdraví osob, ovšem i kdyby tomu tak skutečně bylo, nemůže se to týkat přímo stěžovatelky, která je právnickou osobou. V tomto případě se tedy dovolává ochrany práva, které jí nepřísluší. Tentýž závěr platí ve vztahu k jejím tvrzením, že předmětným jednáním mělo dojít k porušení veřejného zájmu, zejména zájmu na ochraně kulturního dědictví. Stěžovatelka mohla být jednáním, jež popsala ve svém trestním oznámení, zasažena na majetkových právech, neboť je vlastníkem nemovitosti, která měla být tímto jednáním poškozena, avšak to nepostačuje k naplnění kritérií potřebných k přiznání práva na účinné vyšetřování (srov. též usnesení I. ÚS 2263/20).
Ústavní soud dále připomíná, že se stejnou věcí již v nedávné minulosti zabýval a usnesením sp. zn. IV. ÚS 2265/20 ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Rozhodné skutečnosti popsané v nyní podané ústavní stížnosti se od věci, v níž bylo rozhodnuto uvedeným usnesením, nijak podstatně neliší.
S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud jen stručně konstatuje, že orgány činné v trestním řízení řádně a racionálně odůvodnily rozhodnutí o tom, proč ve věci, jíž se týkalo trestní oznámení stěžovatelky, nezahájí trestní řízení. Ústavní soud odkazuje na č. l. 7-9 vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, kde byly přehledně shrnuty důvody, ze kterých vycházel závěr orgánů činných v trestním řízení, že v předmětné věci neexistuje podezření ze spáchání trestného činu. Ústavní soud v těchto úvahách neshledal žádný logický rozpor a nedomnívá se, že by policejní orgán opomněl provést některý zásadní důkaz.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu