ECLI:CZ:US:2021:1.US.1542.21.1
sp. zn. I. ÚS 1542/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ľubici Šándorové, zastoupené Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 170/2021-736 ze dne 30. 3. 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 212/2020-714 ze dne 2. 9. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 20 C 133/2015-684 ze dne 6. 2. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a společnosti Metropolitní univerzita Praha, o. p. s., se sídlem v Praze 3, Prokopova 100/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení 620 489 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené práce přesčas a stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 255 648,80 Kč. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka, která byla vedlejší účastnicí spolu s manželem pověřena správou, údržbou a úklidem univerzitní budovy (v níž využívala služební byt), neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že práci přesčas skutečně vykonávala a že tak činila na pokyn zaměstnavatele.
2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 26 910,40 Kč. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť právní posouzení odvolacího soudu je souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí; současně uložil stěžovatelce nést náklady dovolacího řízení ve výši 12 463 Kč.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spočívajícího v porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, absenci potřebného poučení stěžovatelky o neunášení důkazního břemene a nesprávného postupu po změně složení senátu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ač nemá Ústavní soud důvod nevěřit stěžovatelce, že napadená rozhodnutí vnímá jako velkou nespravedlnost, bez bližší identifikace, čím se měly obecné soudy zmíněné nespravedlnosti dopustit, kromě toho, že žalobě stěžovatelky nevyhověly, nemůže se jejím podáním blíže zabývat, neboť postrádá ústavněprávní argumentaci.
6. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) je posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že je možné na stěžovatelku pohlížet jako na slabší stranu soukromoprávního vztahu (pracovněprávního poměru) a požadovat tak vyšší standard ochrany jejích práv.
7. Vzhledem k podrobnostem provedeného dokazování a vyčerpávajícímu odůvodnění napadených rozhodnutí nelze očekávat, že by díky nápravě tvrzených procesních pochybení (pokud by se jich obecné soudy skutečně dopustily) stěžovatelka dosáhla příznivějšího výsledku řízení. Odmítl-li se jimi zabývat Nejvyšší soud, nejde z jeho strany o přepjatý formalismus, nýbrž o dodržení zákonného rámce dovolacího řízení. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Z obsahu spisu Ústavního soudu nenasvědčuje nic tomu, že by v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelce způsobena jakákoli (natož ústavněprávně relevantní) újma.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu