ECLI:CZ:US:2021:1.US.1550.21.3
sp. zn. I. ÚS 1550/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatelů 1) J. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, a 2) J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 3 Tdo 98/21-2911, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2020 č. j. 6 To 67/2019-2686 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2019 č. j. 57 T 3/2017-2513, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Z ústavních stížností a k ní přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Rozsudkem městského soudu byl stěžovatel 1) uznán vinným tím, že sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pět a půl roku a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyřicet dva měsíců. Stěžovatel 2) byl uznán vinným tím, že jednak sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu, a jednak se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tímto činem škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, čímž byl zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku.
3. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, stěžovatelů a jedné z poškozených vrchní soud rozsudek městského soudu podle §258 odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d) a písm. f) trestního řádu ve výrocích o trestech uložených obžalovaným, včetně stěžovatelů a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy, jež se týkaly poškozené. Dále vrchní soud rozhodl tak, že uložil stěžovateli 1) souhrnný trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku, a peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb o výši denní sazby 1 250 Kč, tj. 250 000 Kč. Stěžovateli 2) uložil souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedm a půl roku a peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb o výši denní sazby 1 750 Kč, tj. 350 000 Kč. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatelů hradit poškozené náhradu škody a nemajetkové újmy.
4. Vrchní soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v postupu orgánů činných v přípravném řízení a v postupu městského soudu předcházejícím vyhlášení napadeného rozsudku nezjistil podstatné vady řízení, pro které by bylo nutné zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Dále se u výroku o vině napadeného rozsudku ztotožnil s rozhodujícími skutkovými zjištěními městského soudu, jakož i na ně navazujícími právními závěry. Vrchní soud se ztotožnil s odvolací námitkou státní zástupkyně stran neuložení peněžitých trestů městským soudem, neboť u stěžovatelů byla naplněna zákonná podmínka podle §39 odst. 7 trestního zákoníku pro uložení tohoto druhu majetkového trestu spočívající v získání nebo snaze získat trestným činem majetkový prospěch, přičemž výkon tohoto druhu trestu nevylučují majetkové nebo osobní poměry stěžovatelů. Dále uvedl, že bylo nutné napravit části výroku o trestech vzhledem k podmínkám kladeným zákonem na ukládání souhrnných trestů.
5. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání stěžovatelů odmítl. Podle Nejvyššího soudu byla dovolací argumentace stěžovatelů zaměřena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu a na zpochybňování provedeného dokazování. Z tohoto důvodu je Nejvyšší soud nepovažoval za relevantní, neboť nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je podle jeho názoru jasně zřetelná obsahová vazba, nelze proto souhlasit ani s námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Závěry obou soudů považoval za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Proto podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
II. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími, uvedenými v záhlaví tohoto usnesení, v řízení, jehož byli účastníky, byla porušena jejich základní práva nebo svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně, stěžovatel 1) tvrdí, že v jeho případě bylo porušeno právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále do jeho práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy a zároveň, vzhledem k výroku o náhradě škody též do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel taktéž uvádí, že došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 Ústavy a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
7. Stěžovatel 2) tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, právo na osobní svobodu garantované čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy právo na dodržení tzv. presumpce neviny dané čl. 40 odst. 2 Listiny a zákonná výhrada trestného činu a trestu za něj stanovená čl. 39 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 Ústavy a čl. 95 Ústavy.
8. Stěžovatel 1) je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Opisuje a komentuje některé z výpovědí svědků a demonstruje na nich, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen. Tvrdí, že důkazy byly deformovány obecnými soudy, a to v jeho neprospěch. Stěžovatel 1) dále uvádí, že z provedených důkazů nelze usuzovat na jeho vinu a jednáním obecných soudů došlo k porušení limitů, jimiž je dána zásada volného hodnocení důkazů. Stěžovatel 1) dále konstatuje, že obecné soudy zcela opominuly důkazy, které svědčily v jeho prospěch.
9. Stěžovatel 1) je toho názoru, že nevykonal jakékoliv jednání, které by bylo možno subsumovat pod znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu podvodu, neboť v dané věci podle jeho názoru chybí důkaz, přímý či nepřímý, ze kterého by bylo možno přímo usuzovat na úmysl, resp. na subjektivní stránku spolupachatelství. Stěžovatel 1) na základě vad vytýkaných řízení před obecnými soudy vyvozuje, že v jeho případě došlo k porušení zásady materiální pravdy, zásady volného hodnocení důkazů, zásady zákazu deformace důkazů, principu presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Současně vytýká obecným soudům, že se dopustily tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
10. Stěžovatel 1) dále uvádí, že odůvodnění rozsudku městského soudu nesplňuje kritéria daná §125 odst. 1 trestního řádu. Podle něj městský soud pouze popisuje provedené důkazy a nehodnotí je. Odůvodnění je podle něj nedostatečné a nesrozumitelné, včetně toho, že v něm nejsou dostatečně uvedeny důvody, pro které městský soud neprovedl všechny navržené důkazy. Stěžovatel 1) nakonec navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatel 2) tvrdí, že k zásahu do jeho základních práv a svobod došlo tím, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, protože mělo směřovat do oblasti skutkových zjištění, a ne do nesprávného právního posouzení skutku. Podle jeho názoru dovolací soud pochybil, když konstatoval, že skutková zjištění učiněná městským soudem nebyla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně nedošlo k porušení zásady neopomenutelného důkazu. Nejvyšší soud se podle jeho názoru dostatečně nevypořádal se všemi jeho námitkami.
12. Stěžovatel 2) dále uvádí, že vyslechnutí svědci, kteří v řízení vystupovali jako poškození, byli zainteresováni na výsledku řízení, což obecné soudy nijak nezohlednily. Tím podle jeho názoru došlo k potvrzení důvodných pochybností při prokazování skutkového stavu, což mělo být dostatečné k tomu, aby vina nebyla prokázána.
13. Také stěžovatel 2) se domnívá, že obecné soudy řádně neodůvodnily, proč neprovedly jím navržené důkazy. Usuzuje z toho, že nebyla dodržena pravidla dokazování. Rovněž stěžovatel 2) navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněnými stěžovateli, již byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená usnesení a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jim ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani jim není instančně nadřazen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, zákonem o Ústavním soudu, ale také principem dělby moci. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc jejich úvahy nahrazovat svými vlastními, ale je povinen se zaměřit na to, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je veškerý postup soudů souladný s ústavním pořádkem.
16. S vědomím omezení své pravomoci posoudil Ústavní soud i ústavní stížnosti napadající rozhodnutí obecných soudů.
17. Stěžovatelé především napadají nesprávnost procesu dokazování, včetně toho, že obecné soudy opomenuly jimi navrhované důkazy, nesprávně důkazy hodnotily a dopustily se extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Těmto závěrům stěžovatelů však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Z odůvodnění městského soudu i vrchního soudu je patrné, jaké důvody je vedly k neprovedení navržených důkazů. Jak městský soud, tak vrchní soud předkládají skutková zjištění způsobem, který je konzistentní, srozumitelný a racionální a je založen na provedených důkazech. Hodnocení důkazů provedené obecnými soudy je přiléhavé a nezavdává důvod domnívat se, že je svévolný či vykračující z mezi volného hodnocení důkazů. Obecné soudy vycházely z celé řady provedených důkazů a nelze přisvědčit stěžovatelům, že odsuzující rozsudky založily pouze na výpovědích poškozených. V důkazním řízení nedošlo ani k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak stěžovatelé namítají [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna odkazovaná rozhodnutí jsou přístupná v internetové databázi Nalus: viz https://nalus.usoud.cz]. Narace skutkových zjištění předložená obecnými soudy je dána provedenými důkazy a zcela v rámci zásady volného hodnocení důkazů. Tím byly dodrženy i zásady tzv. materiální pravdy.
18. Důkazy byly provedeny způsobem, který zákon připouští, [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Rovněž jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí patrné důvody, které vedly k neprovedení důkazů navržených stěžovateli [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Vrchní soud své rozhodnutí neodůvodňuje pouze nevěrohodností navržených svědků, ale také tím, že jejich vztah ke skutečnosti, která má být jejich výpovědí prokázána, není přímý, protože svědky této události nebyli.
19. Z napadených rozhodnutí také nelze zjistit, že by obecné soudy vystupovaly proti stěžovatelům zaujatě a řádně hodnotily důkazy jak v jejich prospěch, tak jejich neprospěch. Obecné soudy také řádně zjistily naplnění skutkových podstat příslušných trestných činů i naplnění znaků subjektivní odpovědnosti.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Z totožných důvodů Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu