ECLI:CZ:US:2021:1.US.1569.21.1
sp. zn. I. ÚS 1569/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., zastoupené JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 1455/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j 6 Ads 115/2020-54 ze dne 14. 4. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 49 Ad 12/2019-57 ze dne 27. 4. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatelka dále namítá porušení čl. 30 a čl. 36 odst. 2 Listiny a rovněž čl. 1 Ústavy České republiky.
2. Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Příbrami (dále "prvostupňový správní orgán") rozhodnutím č. j. 46383/2015/MBO ze dne 20. 10. 2015 nepřiznal paní J. L. (dále jen "původní žalobkyně") příspěvek na péči. Vedlejší účastník následně rozhodnutím č. j. MPSV-2016/174796-912 ze dne 17. 8. 2016 původní žalobkyni příspěvek na péči přiznal ve výši 8 000 Kč měsíčně ode dne 1. 6. 2015, od 1. 8. 2016 pak ve výši 8 800 Kč. Toto rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 48 Ad 17/2016-62 ze dne 13. 12. 2017 z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Vedlejší účastník poté rozhodnutím č. j. MPSV-2019/55398-912 ze dne 19. 3. 2019 původní žalobkyni opět přiznal příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 335/2018 Sb. (dále jen "zákon o sociálních službách"), ve výši 8 000 Kč měsíčně ode dne 1. 6. 2015 a od 1. 8. 2016 pak ve výši 8 800 Kč.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 19. 3. 2019 brojila původní žalobkyně správní žalobou, kterou krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud v odůvodnění předně dospěl k závěru, že mezi původní žalobkyní a vedlejším účastníkem není sporu o tom, že žalobkyně nezvládá osm základních životních potřeb; spor panuje pouze o to, zda zvládá též základní životní potřeby orientace a komunikace. Bez zvládání alespoň jedné z nich totiž původní žalobkyni nemůže vzniknout nárok na výplatu příspěvku na péči v nejvyšší sazbě příslušející osobám úplně závislým na péči jiné osoby (tj. ve IV. stupni). Stran zvládání základní potřeby komunikace krajský soud dospěl k závěru, že ve svých žalobních bodech původní žalobkyně neuvádí konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly závěr posudkových komisí vedlejšího účastníka, že tuto základní životní potřebu původní žalobkyně zvládá v přijatelném standardu; krajský soud proto neměl důvod měnit své dřívější závěry. Krajský soud se nicméně podrobně zabýval zvládáním základní životní potřeby orientace, protože ve vztahu k ní měl v předcházejícím rozsudku skutkový stav za nedostatečně zjištěný. V tomto ohledu krajský soud dospěl k závěru, že namítala-li původní žalobkyně, že došlo k porušení závazného právního názoru krajského soudu, že posudková komise byla povinna původní žalobkyni osobně vyšetřit, dezinterpretuje obsah tohoto předchozího rozsudku. Krajský soud naopak v předchozím rozsudku konstatoval, že v tomto typu řízení není vyšetření posuzovaného nezbytně nutnou podmínkou řádného posouzení zdravotního stavu a pouze zdůrazňoval, že případné rozpory mezi hodnocením posudkové komise a obsahem zprávy ze sociálního šetření je třeba vysvětlit, a to třeba i vyžádáním doplňujícího posudku. Krajský soud dospěl k závěru, že doplňující posudky, o něž se napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka opírá, považuje v jejich souhrnu (s dílčími výhradami) za úplné a přesvědčivé, a tedy dostačující na podporu závěru vedlejšího účastníka, že původní žalobkyně zvládá v míře odpovídající jejímu věku základní životní potřeby komunikace a orientace. Skutečnost, že původní žalobkyně nebyla osobně vyšetřena členy posudkové komise, na schopnost posudkové komise a vedlejšího účastníka se vypořádat s údaji obsaženými ve zprávách o sociálních šetřeních a v lékařských zprávách neměla negativní dopad. Rozhodnutí vedlejšího účastníka se podle krajského soudu opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav a je odůvodněno za pomoci posudkových závěrů tak, že v soudním přezkumu mohlo obstát.
4. Napadený rozsudek krajského soudu původní žalobkyně napadala kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS"), v průběhu jejího projednávání nicméně zemřela. NSS usnesením č. j. 6 Ads 115/2020-51 ze dne 17. 2. 2020 rozhodl o tom, že procesní nástupkyní původní žalobkyně je její dcera - stěžovatelka; kasační stížnost následně ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
5. Argumentaci stěžovatelky předestřenou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že byť krajský soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil nedostatky doplňujících posudků, které obsahovaly pouze obecné závěry, dospěl k závěru, že základní životní potřebu orientace a komunikace původní žalobkyně ještě zvládá v přijatelném standardu. Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby správní soudy, které nemají odbornou erudici nutnou k posouzení zdravotního stavu účastníka, nahrazovaly postup správních orgánů a zdravotní posudky svými vlastními skutkovými tvrzeními, která však nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka dále tvrdí, že NSS sice formálně odkázal na svoji předchozí judikaturu, jejími závěry se však v projednávané věci neřídil. Stěžovatelka konkrétně odkázala na rozsudek NSS, č. j. 6 Ads 34/2018-17 ze dne 30. 1. 2019, podle kterého je třeba klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost posudků komise a podle kterého se posudková komise v posudku musí vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi a přihlédnout k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. NSS v projednávané věci nevyjasnil, na základě jakých zjištění dospěl ke svému závěru o naplnění kritérii komunikace a orientace pro ponechání původní žalobkyně ve III. stupni závislosti. Podle stěžovatelky nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci ve vztahu k základním životním potřebám původní žalobkyně, nevyšetřila-li ji komise osobně a nebyl-li ani vyhotoven znalecký posudek z oboru psychiatrie. Podle stěžovatelky jsou právní závěry správních soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka konečně uzavírá, že správní soudy svévolně a nepřípustným způsobem zasáhly do práva původní žalobkyně na nároky ze systému sociálního zabezpečení a porušily rovněž obecné principy spravedlnosti a řádného procesu.
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí v řízení o kasační stížnosti a je procesní nástupkyní původní žalobkyně, která byla účastnicí řízení u krajského soudu [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí soudní řád správní k ochraně jejího práva poskytuje; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Z argumentace stěžovatelky je patrné, že rozporuje pouze závěry správních soudů ohledně posouzení otázky zdravotního stavu původní žalobkyně, resp. jejich hodnocení obsahu tří doplňujících posudků. Ústavní soud však zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do činnosti obecných soudů může Ústavní soud přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. K tomu však v nyní projednávaném případě nedošlo.
8. Jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li v soudním rozhodování skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stojí na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (bod 51 nálezu sp. zn. III. ÚS 2480/20 ze dne 16. 3. 2021)
9. V nyní projednávaném případě stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy při hodnocení doplňujících posudků a ostatních důkazů z ústavněprávních standardů nevybočily. Skutková zjištění vedlejšího účastníka, že původní žalobkyně zvládala základní životní potřeby orientace a komunikace, správní soudy podrobily soudnímu přezkumu a řádně a srozumitelně odůvodnily, proč se jim jeví v souladu s provedenými důkazy. NSS v bodech 18-20 napadeného rozsudku podrobně popsal obsah třech doplňujících posudků, které si vedlejší účastník vyžádal po předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu. Obdobně podrobně vysvětlil v bodech 36-41 napadeného rozsudku i krajský soud, proč s ohledem na obsah doplňujících posudků považuje za dostatečně zjištěnou schopnost původní žalobkyně v dlouhodobém průměru zvládat základní životní potřebu orientace i její jednotlivé dílčí složky v míře, jež ji závažně neodlišuje od průměrné osoby jejího věku. Byť se podle správních soudů doplňující posudky mohly a měly individuálně vyjádřit k jednotlivým zjištěním ze sociálního šetření a lékařských zpráv (naznačujícím nezvládání životní potřeby orientace), z posudkových zjištění v jejich souhrnu bylo podle správních soudů možné seznat, z jakých důvodů dospěli posudkoví lékaři k závěru, že původní žalobkyně zvládala základní životní potřebu orientace v přijatelném standardu. Takové hodnocení skutkových zjištění Ústavní soud nepovažuje za zjevný exces, který by ospravedlňoval jeho zásah do volného hodnocení důkazů ze strany správních soudů.
10. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že správní soudy nahradily zdravotní posudky svými vlastními skutkovými tvrzeními, která nemají žádnou oporu v provedeném dokazování. Správní soudy naopak v souladu s ustálenou judikaturou (včetně rozsudku NSS, č. j. 6 Ads 34/2018-17, na který stěžovatelka odkazuje) zhodnotily přesvědčivost skutkových zjištění vedlejšího účastníka, které vycházely právě z provedených posudků. Stěžovatelka ostatně svoji námitku o extrémním nesouladu skutkových zjištění s právními závěry žádnými konkrétními tvrzeními nedokládá. Správní soudy zároveň ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč provedení osobního vyšetření původní žalobkyně a provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie nebylo s ohledem na dostačující zdravotnickou dokumentaci třeba (viz zejména body 16 a 22 napadeného rozhodnutí NSS).
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím správních soudů odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu